ERELEY – Diablerie

Západočeská kapela ERELEY se naoko ztratila z dohledu, ale není to tak, že by pět let, které uplynuly od vydání debutu „Katharsis“, spala jako Sněhurka a čekala na vysvobození. Brzdily ji personální změny a ve finále i odklad vydání alba „Diablerie“ ze strany labelu. Ale vše má svůj čas, i novinka, jež vyšla u německého vydavatelství na konci ledna 2020.

O tom, kde se ERELEY vzali a kdo je v minulosti tvořil, jsem se rozepsal v recenzi na první dílo, tak odkážu na ni; sestava, která druhý materiál nahrála, už taky není aktuální, tak odkáži na chystaný rozhovor, kde bude personální situace osvětlena, takže nic nebrání pohledu na „ďábelskou“ placku. 

První pohled samozřejmě spočine na obalu, digipacku s vlepeným bookletem, jehož titulku i knížečku ozdobila „ošklivými“ kresbami Denisa Růžičková. Tou ošklivostí myslím vyznění originálně pojatých obrázků, které znázorňují (na přední straně) přerod člověka ve zrůdu, uvnitř pak doplňují detaily k jednotlivým skladbám. Grafika má řád, tuzemce možná zamrzí absence diakritiky, ale to je daň za vydání v zahraničí. 

A zahraničně vyznívá i to nejdůležitější, hudba. Kdyby mi někdo album poslal k poslechu a neuvedl, o co jde, i když jsem „kdysi“ „Katharsis“ docela sjížděl, dnes bych kapelu nedokázal dešifrovat. Prosté „nějaká zahraniční parta holdující progresivnímu metalu“ by ze mě vypadlo. Není divu, v daném ranku se příliš nepohybuji, na jednu stranu z vlastní vůle, na druhou protože se ke mně nahrávky prog-kapel dostanou jen zřídka. Ale když už nějaké čas věnuji, vetšinou uznale pokyvuji hlavou nad skladatelskou vyspělostí, instrumentálními schopnostmi a kvalitou zvuku. Stejné pocity mám od prvního poslechu i u „Diablerie“. Přijde mi, že se ERELEY mohou směle řadit po bok velkých jmen zpoza našich hranic, že jim to nejen pěkně hraje, ale taky dobře myslí, protože dali dohromady pestrou kolekci skladeb, jejichž poslech je na jednu stranu celkem náročný, na druhou se dáma a pánové drží v mezích zdravého rozumu a netlačí na pilu komplikovanosti za každou cenu. 

Líbí se mi, jak kapela pracuje s dynamikou. Teď nemyslím dynamiku zvuku, ale alba a vlastně i samotných skladeb. Nicméně ona dynamika rozkvétá postupně; napřed se v rámci titulní skladby objevuje intro, které obstarává „zlý hlas“ v pozadí lehce nervní melodie i bicích („nervních“ patří i na bicí), a poté skladba pokračuje spíše pomaleji, se zpestřujícími drobnůstkami, např. v podobě jakýchsi cingrlátek.

Tady si ještě dovolím mluvit o standardní práci, která není až tak výjimečná, mnohem výraznější mi přijde následující „Nephilim“ začínající tepajícími bubny, které ji od začátku pěkně (dynamicky) nakopávají a posunují k tvrdšímu metalu, k čemuž přispívá i ostřejší zpěv – Lukáš, jenž v první skladbě primárně zpíval civilním hlasem, se vedle čistých poloh pouští do agresivních, podobně se vyvíjí i muzika, která je svižnější – ale nikoliv pořád, ani tady nechybí emotivní vokál a melodie, o něž se dělí klávesy/synťáky a kytary. Práce s klávesami/syntetizátory je pochvaly hodná, muzika jimi není přeplácaná a navíc jsou jimi produkované zvuky různého charakteru – tu umělejšího, tu přirozenějšího. Hodně velký prostor dostávají v „Room 666“, která opět osciluje mez různými polohami, tudíž nechává posluchače v napětí, s čím se za okamžik kapela vytasí.

A ona se vytasí s romantikou (úvod „Hex“), hymnickými i thrashovými ataky („Boogie Man“), lehce cizokrajně znějícími melodiemi, klávesami znějícími jako varhany i elektronickými prvky („Enchantress“; můj favorit #1; ke skladbě vznikl působivý videoklip, odkaz v seznamu skladeb), modernmetalovým groove spodkem („Beast“; pro mě po titulce druhý méně výrazný song) atd., až po střídmý dojezd „Burning Hell“; ale to už jsou jen střípky, které mě při nevím kolikátém poslechu napadly při psaní recenze (kdybych ji psal zítra, napadnou mě jiné – úsměv).

ERELEY natočili pestré album se spoustou nálad, řadou skvělých momentů, minimem obyčejných pasáží a výborným zvukem. Ten vznikal ve třech studiích, domácím kapelním (nástroje kromě bicích),  Rullette Music (zpěvy) a Hostivaři (bicí + mix a mastering) a dopadl parádně. Celkovému vyznění určitě prospěly živé bicí (i když programované na debutu mi přišly v pohodě, posun je markantní) i cit Zdeňka Šikýře pro optimální balanc mezi nástroji, které se mezi sebou netlučou, ale hrají. Sedí mi i zpěv, který působí suverénním dojmem, ať se jedná o melodický výraz, nebo ten drsňácký – a je jedině dobře, že frontman střídá různé polohy a barvy hlasu. Jediné, co mi trochu kalí radost, je, že pořádně nerozumím náplni textů, protože moje angličtina je na to slabá... Ale v rozhovoru se jim budeme věnovat.

Seznam skladeb:

1. Diablerie
2. Nephilim
3. Room 666
4. Hex
5. Boogie Man
6. Enchantress
7. Beast
8. Flames Of Deliverance
9. Love And Hate
10. Burning Hell 

Čas: 54:25

Sestava:

• Lukáš Réda – vocals, guitar, synths, programming
• Jiří Réda – guitar 
• René Červínek – bass
• Marianna Fernandez – keyboard

 
Host:

• Petr Hataš – bicí 

www.ereley.cz
Facebook
Bandzone