SISTERS OF MERCY & THE FIELDS OF NEPHILIM tribute. Debutová nahrávka pražské gothicrockové skupiny CATHEDRAL IN FLAMES jako by z osmdesátých let vypadla, ba co víc, kapela se i vizuálně stylizuje jako gotická relikvie – klobouky a tmavé brýle pánů, honosné šaty dámy… Všechno je na svém místě, až se to zdá býti poněkud podezřelé. (úsměv) Ale nic ve zlém, dnes se dá o většině kapel napsat, že jsou inspirovány tou a tou veličinou žánru, že recyklují staleté postupy a nepřináší nic nového. Pak by ale poslech nových nahrávek v 99 % případů ztrácel smysl... Poslouchat nové thrashovky? Proč, když máme „Reign In Blood“? A tak bych mohl pokračovat...
Takže nechme stranou podobné úvahy a pojďme na debut kapely, jejíž kořeny sahají do devadesátých let, kdy snad používala i český ekvivalent názvu a odehrála nějaké památné koncerty. Z tehdejší sestavy se v té aktuální nachází zpěvák Phil Lee Fall plus basák & klávesák & programátor Gatsby, přičemž uvedené duo se postaralo o texty, resp. hudbu, druhý pán i o nahrávání ve svém domácím studiu, jen vokály vznikaly u Pavla Marcela v Fat Dog Studiu. Mastering proběhl v Anglii u Petera Mahera a zvuk je nepochybně kvalitní a svým způsobem i zajímavý. Zpočátku mi lehce překážel zvuk rytmičáku, ale postupem času jsem jej přijal jako určité poznávací znamení nahrávky, stejně jako programované bicí. Všechny ostatní nástroje pak mají adekvátní sound, logicky je velmi dobře čitelná baskytara, klávesy zní čistě a ke cti všem protagonistům je třeba přičíst skutečnost, že nahrávku nepřeplácali velkým množstvím umělých zvuků, takže lze neustále identifikovat jednotlivé tóny, žádná bramboračka.
Gramodeska obsahuje dvakrát pět skladeb, což by mohlo vést k domněnce, že jich je celkem deset, ale kdepak, je jich pět. Leč jsou vylisované na obou stranách vinylu, což mi přijde jako zajímavé řešení, které mi připomíná kazetové demáče staré skoro třicet let – tehdy se taky na obou stranách objevil stejný materiál a kazetka se jen otočila a znovu znělo totéž. V případě „Children of the Blackest Hole“ je výhodou, že za jedny peníze máte desky dvě; když jednu stranu ohoblujete, máte ještě druhou. Což je na jednu stranu míněno s nadsázkou, na druhou na tom kus pravdy pravdy je, protože se album velmi rychle stane návykovým.
První poslech mě vedl k domněnce, že se tady hraje těžké klišé: všudypřítomný patos, honosné melodie, klenutý mužský vokál jen sporadicky doplněný ženským. Nicméně ono to funguje. Hned první „Python“ je hitovka jako hrom! Už sloky mají potenciál zaujmout, s nástupem refrénu pak dojem ještě narůstá. Zajímavě udělané zvonivé klávesy, brumlající basa, kytarové kvíleníčko, hluboký mužský vokál (který možná trochu připomene Tilla Lindemanna) a éterický ženský doprovodný… tohle je gothicrockový etalon, přičemž ženský element, byť pouze bezeslovně intonující, dává skladbě další rozměr. V podobném duchu pokračuje i dvojka „Red Car“, kterou uvozuje lehké elektronické šramocení; zapojení programovaných syntetických zvuků je citlivé i během celé skladby, kterou se tyto elementy proplétají. Sílu má opět refrén, který se stejně jako v předchozí položce rychle zarývá do paměti a člověk si jej bezděky v hlavě prozpěvuje.
Po dvou chytlavých písních následuje zvolnění v podobě titulní „Children of the Blackest Hole“, což je potemnělá kompozice evokující noc. Záležitost je to místy po instrumentální stránce ořezaná na kost – jen lehounké bicí doplněné zasněnými plochami, z nichž tu a tam lehce zazní klavírní zvuk nebo kytarová vyhrávka, na vše je dost času, nastupuje cosi na způsob hypnotického polospánku… Ambra zpívá jako víla ze snů, Phil Lee Fall jako bůh spánku...
„Hungry as the Grave“, to je neskutečně návyková jednoduchá melodie na začátku, kytarová linka jak z osmdesátých let a spíše k post punku směřující kousek, který ke gotice navrací Ambra svým sopránem. Jestliže předchozí songy sázely na chytlavost, tady se pracuje s náladami, které opět povyšuje Ambřin zpěv, až se mi na mysl vkrádá myšlenka, že by dáma v chystaných dalších skladbách mohla dostat více prostoru.
„Gunslinger's Blues“, zamlžený úvod, z nějž se sem tam ozve tón kostelních varhan, prim hraje výrazná baskytara a Phil Lee Fall ležérním výrazem, jakoby mimochodem, prozpěvuje o dvojici, kde on se ničí a ona jen a pouze čeká, až se k ní vrátí. Asi cosi na způsob patologické závislosti, pak ona odtažitá atmosféra dává smysl. Další texty se žánrového kopyta striktně nedrží, spíše naopak; autor o nich říká, že popisují moderní partnerské vztahy, většinou z té temnější stránky, což předchozí slova o nesourodé dvojici potvrzují, ale dojde i na auto upíra („Red Car“; že by inspirace Feratem?) nebo příběh mileneckého páru jak z brakové literatury.
Texty žel nejsou součástí balení (k dispozici jsou na Bandcampu), ostatně deska má obal obsahující jen minimum informací a ještě je třeba je hledat, protože jsou miniaturním písmem namačkané na druhé straně přebalu. Tomu vévodí plameny na různé způsoby, jak na jednoduše řešené titulce, tak na zadku, kde obkružují fotku kapely, vnitřní kapsa je pak jen a pouze o ohni.
CATHEDRAL IN FLAMES dokázali s vcelku jednoduchými vyjadřovacími prostředky složit a nahrát silné album přísahající na základy žánru, aniž by působili vyčpěle; naopak, ve stojatých vodách tuzemského gotického rocku jde o něco jiného, něco, co už tu nikdo nehraje pětadvacet let.
Seznam skladeb:
- Python
- Red Car
- Children af the Blackest Hole
- Hungry as the Grave
- Gunslinger's Blues
Čas: cca 21 min.
Sestava:
- Gatsby – bass, guitars, keyboards, programming
- Phil Lee Fall – vocals
- Ambra von Bernstein – vocals
- Billac deVille – guitars
