Ahoj Tome. V posledních letech jsi na hudebním poli hodně aktivní, skoro každý rok jsi vydal nové album, ať už to bylo pod logem KAVIAR KAVALIER nebo NECROCOCK. Čím to je? Omezil jsi trochu výlety za exotikou, usadil se a měl na skládání a nahrávání víc času, nebo jsi časem našel ten správný mód a co ti dříve trvalo delší dobu, zvládneš intenzivněji a stejně kvalitně?
Nic jsem snad ani neomezil, lítám a bavím se furt. Byl jsem teď nějak plnej inspirace, hodně osobních příběhů, dobrodružství, emocí, to jde pak všechno samo. Vlastně jsem za krátkou dobu, rok, rok a půl, složil a nahrál dvě alba a ještě komplet hudbu k celýmu seriálu Jan Žižka. To tak někdy je. Teď si dávám pauzu, ale ne zas, že bych úplně zahálel. Chystám se udělat album pro děti. Možná i nějakou hudbu do pohádek. Měl bych pro ty malý parchanty konečně už taky něco udělat.
Podle čeho se rozhoduješ, jestli bude nová tvorba pro KAVIAR KAVALIER, nebo vyjde pod hlavičkou NECROCOCK? Stane se, že se nějaká skladba urodí v době tvorby alba dejme tomu KAVIAR KAVALIER, ale nepasuje ti do nálady desky a tak ji schováš pro druhý projekt?
Je to tak. Často se to stává, ale když už soustředěně dělám na nějakém novém albu a žiju jím, pod rukama se rodí celý příběh, tak pak nějak automaticky přijímám jen nápady do toho alba.
„Hotel Inkontinetal“ je chytlavé, melodické, harmonické album, ale když se člověk zaposlouchá, objeví i docela tvrdé pasáže, jak kytary, tak bicí se často rozjedou, skoro k metalu. Vznikly tyhle ostřejší písně v nějakém třeba složitějším období, kdy jsi měl chuť to víc řezat, nebo je to spíš kvůli tomu, aby bylo album pestré?
Já, jak jsem před tímto albem udělal několik NECROCOCK alb, která jsou, coby NECROCOCK alba, už z podstaty plíživě pomalá a nemocně zadoomaná, tak jsem se těšil na kontrastně svižnější tempo. Tohle album není až zas tak úplně tématické, tak jsem nemusel udržovat nějakou příběhovou linii napětí, ale mohl jsem si to pěkně pestře řezat podle nálady.
Jaký podíl má na vyznění právě oněch ostřejších výjezdů Honza Kapák? Nahrál bicí podle tvých instrukcí, nebo je ještě trochu popohnal? (úsměv) V jakém pořadí nahráváte nástroje – jedete napřed bicí, nebo máš bicí nastřelené v počítači a Honza se pak trefuje do tvých představ?
Honza to celý pěkně přiostřil. Už nikdy více nechci používat jiných bubeníků. Nejdřív musím mít melodii, většinou vlezlou a vtíravou, se kterou si sednu ke kompu a začnu na ní stavět. To je základní kámen, pak řeším tempo, stavím další harmonie a zároveň programuju bubny, aby to pěkně jelo a šlapalo. Pak zpěvy, chorály, polyfonii, efekty. Potom ty věci proberu a řeknu si, že by jim slušely Honzovy živý škopky s jeho breakama, přechodama, dvouma kopákama a pošlu mu to. On to samozřejmě většinou udělá metalovější, než je třeba, přežene to s přechodama, tak si sednu do auta a vyrazím na příjemný výlet do Hellsoundu na Šumavu, kde vše zredukujeme k mé dokonalé spokojenosti. Pak přijíždí ke mně tradičně Sambar, kterej dohraje pěknou houpavou basu a je to. Ta už je taky většinou vymyšlená, ale on tomu dá tu správnou dynamiku.
Přijde mi, že tentokrát funguje řada skladeb na první poslech, jsou to jasné hity, třeba „Nikdo tu není“ nebo „Exstirpaci karunkuly“ si každý okamžitě zapamatuje. Minule jsi říkal, že záměrně neděláš hudbu na první poslech, taková se často brzy omrzí a že se vyhýbáš dotažení načaté hitové linky a prvoplánovanosti motivu. Ale „Karunkula“ musí u každého zabrat okamžitě…
Já vím, taky to není moje nejoblíbenější skladba. (úsměv) Takovou tu podivnou, záhadnou nemocnost dávám spíš do NECROCOCK alb. Hudba KK byla vždy spíš přímočařejší. Je rychlejší, sexuálnější, funguje víc v autě a víc nakopává třeba při předvánočním úklidu domu.
Ke zmíněné „Exstirpaci krunkuly“ jsi natočil videoklip. Zase je to docela bizár. (úsměv) V Nazaru jsi, zdá se, našel ideální spolupachatelku nepravostí. (smích) Spolupracovala i na scénáři, nebo jsi vše vymyslel ty?
Myslím, že jsem to celý vymyslel sám. Ona je do toho klipu opravdu ideální, pohybuje se v autě jako kočka, skvěle přelézá ze zadních sedaček na přední a naopak, dělá parádní kotrmelce, skvěle tam souloží a tak vůbec. (úsměv)
Podobná otázka k fotkám. Booklet (a vlastně i web) je plný výstředních obrázků, na kterých jsi ty s Nazaru. Pominu-li fotky v autě, kde vznikaly ty „hotelové“? Postavili jste si pokojíček v nějakém fotoateliéru, nebo šlo o skutečný fajnový hotýlek?
I když máme s Nazaru prolezlejch nesčetně omšelejch hodinovejch hotýlků a šmajchlkabinetů, tak bylo nakonec nejjednoduší si takovej ideální pokojík postavit. Postavili jsme si ho nakonec v nižborské vile fotografa Romana Dietricha. Ideální nám tam přišel dětský pokojíček jeho malé dcerky, kam jsme nastěhovali všelijaké klystýry, bažanty, přenosné mísy a chudinka v tom musela pár dnů žít, než jsme přijeli na focení.
Jak ses k Romanu Dietrichovi dostal? Přes Bruna Ferrariho? Roman je docela velká ryba v tuzemském fotografickém rybníčku… Co říkal na tvoje nápady ohledně focení oněch „romantických“ póz a zátiší? Přispěl taky nějakými „zlepšováky“?
To všechno vymyslel Roman. Stylizaci, chlad hotelového pokoje, pózy… Ano, vychválil mi ho skutečně Bruno. Hned jak jsem Romanovi poprvé napsal o svém ideovém záměru vytvoření trefné a působivé titulky inkonti alba, tak byl děsně nadšenej a hned ten večer mě zahrnul úžasnejma nápadama. Hned druhej den jsme se sešli na obědě v nižborské nádražce u T. Hanáka, kde jsme všechno doladili, já tam další den navezl starou lampu a další nezbytnosti a za tejden jsme se už rozplývali nad naprosto famózníma fotkama. Roman je úžasnej profík, po poslechu mejch skladeb vytvořil svými fotkami přesně atmosféru celé desky. Navíc má vilu na mém rodném Křivoklátsku a přímo v lese, takže jsem si vždy z jeho zahrady přivezl plnej košík hub. A navíc mě přes plot seznámil se svým sousedem, malířem hub Antonínem Bielichem, který ilustroval můj oblíbený Přehled hub střední Evropy. Svět je malej.
Kde bereš inspiraci k textům typu „Exstirpace karunkuly“ nebo „Miserere“? Přiznám se, že tyhle termíny jsem poprvé slyšel až na tvém albu (klip samozřejmě viděl dříve), ale nepohybuju se ve zdravotnictví, kde ony choroby možná registruje každý.
Inspirací mně byl život sám. Nedávno jsem byl požádán svoji mámou, zda bych ji neodvezl z Křivoklátska na vyšetření do Prahy na Holmolku. Hned v autě jsem prostudoval její žádanku, kde jsem si přečetl, že jí doktor posílá na exstirpaci karunkuly. Celou cestu jsme si pak spolu zpívali: „Jedem na exstirpaci karunkuly, karunkuly, karunkuly.“ To slovo se nám moc líbilo a přišlo nám roztomilý. No, a když jsem ji pak přivezl zpátky domů a vracel se sám do Prahy, napadl mě zbytek textu. Nápad na „Miserere“ nevznikl v kostelech během katolických modliteb, nebo při poslechu duchovní hudby, ale na prohlídce Sázavského kláštera, kdy jsem začínal mít akutní potřebu velké strany. Měl jsem strašný křeče v břiše a nechtělo se mi nutit průvodkyni k přerušení prohlídky, tak se mi hlavou honily všelijaké divoké fantasie jak to vyřešit a jedním z šílených nápadů byla defekace ústy z okna kláštera. Vzápětí mi Nazaru, se kterou jsem na prohlídce byl, sdělila, že taková věc skutečně existuje pod názvem miserere, čímž vlastně vymyslela název a téma nové skladby.
Píšeš i o věcech, které se přílišné publicitě netěší, myslím třeba inkotinenci. O té se až v poslední době „ví“, protože se v reklamách objevují prostředky k jejímu zmírňování nebo záchytu moči (ostatně ony kalhotky si Nazaru na focení oblékla), ale že by o ní někdo zpíval… Jak tě tohle napadlo? Při reklamě, nebo osobní zkušenost (nemyslím přímo tvoje, ale třeba v okruhu známých, rodiny…)?
V rodině nikoho vyloženě inkontinentního nemáme, ale tady spíš, než o nechtěné unikání moči, jde o její unikání chtěné. Močení, baby komplex coby urofetišismus. Hrátky s urinou, hadičky, plenky..., zkrátka urina coby předmět sexuální touhy. V KK to bylo vždycky, ale tady se toho najednou nakupilo nějak hodně. (úsměv) Navíc jsem název alba nosil v hlavě už několik let, tak to potřebovalo ven.
Onen symbol, který jsi v obalu použil (člověk, postel, nočník) je rovněž tvůj trade mark, nebo jsi jej někde viděl, případně modifikoval?
Přemýšlel jsem, jak by vypadala cedule ve městě, navádějící inkontinentního řidiče co nejrychleji ke svému hotelu. S Frantou jsme si na to sedli, on vzal do ruky tužku a škicák a během minuty byl piktogram na světě.
V dnešní hyperkorektní době je vcelku odvážný text k songu „Nikdo tu není“. Stane se ti, že někdo nepochopí nadsázku a vytýká ti sadistické praktiky na nebohých slečnách?
No jasně. S hloupejma, buranskejma hovadama mám problém celý život. Teď je to samozřejmě všechno ještě mnohem horší. Možná by na KK obalech místo obvyklého varování „Nur für starken Nerven“ mělo být „Nur für kluge Leute“.
„Na školním záchodě“ jsi vymyslel na školním záchodě?
Možná že jo, už ani nevím. Perverzní fantazie mívám konstantně celý den bez ohledu na to, kde se nacházím.
Tvůj úd není v pořádku? (smích)
V době, kdy mě skladba napadla, opravdu nebyl. Trápila mě po návratu z Thajska nějaká mykóza, nebo bakteriální infekce a musel jsem si ho potírat clotrimazolem. Když jsem si ho po ránu oplachoval na bidetu mycí emulzí cannaderm a pálila mě předkožka jako čert, napadla mě tahle písnička. To Thajsko je v tomhletom zrádný, místní voda tam není moc přátelská k mé intimní zahrádce a vždycky si odtud něco přivezu.
Všiml sis, že se ptám hlavně na česky otextované songy? Ono je to logické, každý jim u nás rozumí, i když ta němčina k tvé muzice taky pěkně ladí. Rozhoduješ se o jazyku textu, až když je skladba složená, zkoušíš různé verze, nebo je z nálady písně hned jasné, jakou řečí bude nazpívaná?
Mě už moc v němčině psát nebaví. Dnes mi víc záleží na obsahu. Dřív jsem zpěv používal jako další nástroj a němčinu jsem používal hlavně k umocnění sexuální perverze. Víc mě teď baví hrát si se zvukomalebností češtiny a s příběhem, což s němčinou až zas tak dobře neumím. Někdy si však melodie o tu němčinu sama říká. Teď s větším zastoupením českých textů na albu možná někteří konečně prokoukli, o čem KK je a pěkně koukaj.
Docela velký vokální prostor dostala Nazaru. Podobný dotaz – vznikly i jiné verze skladeb s jejím hlasem, které se pak neobjevily na albu a nazpíval jsi je ty? Nebo naopak, někde jste to zkusili nazpívat oba a její verze dopadla lépe?
Spíš to bylo tak, že jsem celý album nazpíval sám. Teda kromě duetů, tam jsem s jejím hláskem samozřejmě počítal od začátku. No a pak mi tam leckde její sopránek chyběl, tak mi ho tam dozpívala. Někde zpíváme, stejně jako na „Křivoklátském martyriu“, unisono, čímž krásně násobíme sexualitu a milostnou magii nápěvu.
Zuzana si „vysloužila“ píseň, kterou jí vyznáváš lásku. (úsměv) Inspiroval tě dávný hit Waldemara Matušky?
No jasně. Miluju tuhle Matuškovku, jako spoustu jiných jeho hitovek. Mám rád vlastně obě dvě jeho písně opěvující Zuzanu. Ačkoliv je ta věc na albu jako poslední, vznikla jako první. Někdy si říkám, jestli bych neměl udělat takový minialbum coverů svých oblíbených zpěváků z dětství.
Obal opět zpracoval Franta Štorm. Minule jsi říkal, že Franta dodá komplet grafiku jen na základě poslechu nahrávky – bylo tomu tak i tentokrát, nebo jsi do toho více zasahoval, třeba vybíral fotky z té hromady, která byla k dispozici?
V podstatě to tak opět bylo. Ještě před nafocením fotek měl už všechno pěkně naposlouchaný. Vybral jsem pár fotek, které jsem mu dal k užšímu výběru a naložení dle jeho choutek. Titulka byla jasná už dopředu a jen čekala na jeho hotelové logo. Vše pak sestavil tak, aby mu to pěkně ladilo s náladou alba a já byl opět navýsost spokojený.
Franta si taky zazpíval, nebo spíš „zavrčel“ v jedné písni. Je to jen takové zpestření, ale sedne tam ideálně. Ty bys asi taky dokázal zapět ostřeji, ale s Frantovým cynicky parodickým hlasem to asi vyzní zajímavěji a je to i taková milá hostovačka. Franta to byl nakrárkat u tebe, nebo dodal finál verzi, se kterou jsi byl napoprvé spokojený?
Vlastně to byl on, kdo mě přivedl k vytvoření tohoto opusu. Jednou mi říkal, coby velký vyznavač saun a nudistických zón, jak nechápe, že jsem ještě neudělal skladbu „FKK Zone“ a vrčel na mě ten refrén „FKK Zone – Oben und unten ohneeee“, a že musíme udělat duet. Zanedlouho jsem složil hudbu, do které mi ten refrén pasoval a věc byla na světě. Vytvořil jsem i za něj pěkný rapovací sloky a nazpíval jsem to jeho arrrrgggghhhhh hlasem. Pak jsem to poslal Honzovi Kapákovi, kterej byl nadšenej, jak to Franta pěkně nazpíval. (úsměv) Frantovi to pak ale nějak nesedlo do pusy, tak to trochu proškrtal a doplnil vlastním textem. Nakrákal to u sebe a poslal. Bylo to samozřejmě hned napoprvé skvělý.
Předpokládám, že jsi spokojený s tím, jak album ve fyzické podobě dopadlo. Na pohled vypadá bizarně, dostatečně zajímavě, po hudební i po textové stránce je rozmanité… přesto – když dnes „Hotel Inkontinental“ posloucháš, nacházíš nějaké detaily, které bys udělal jinak?
Absolutně ne. Považuju tohle album za dokonalé po všech stránkách. Asi to zní přehnaně a nafoukaně, ale považuju to album dokonce za nejlepší album všech dob. Je tam všechno.
Jak prožíváš blížící se konec roku? Chystáš nové skladby pro některý z tvých projektů (případně jaký), nebo si užíváš atmosféru nadcházející zimy, případně se chystáš na cesty?
Teď zatím nic neskládám. Chci si trochu zmodernizovat Gummi studio, lehce předělat zahradu a pustím se do té dětské hudby. Možná přijdou nápady na nové téma a začnu dělat třeba novou detektivku. Užívám si teď temné mrazivé dny, jitrničky, sulcíky, v krbu mi praská oheň a já zadělávám na škvarkové pečivo, masarykovo cukroví a pracny z bílého máku. Miluju podvečerní oblohu těchto krátkých dnů. Zalétl jsem si teď na pár dní do Brugg po stopách Raye a Kena, za čokoládou a pivem a pomalu začínám spřádat plány nové asijské mise.
