- Jiří „Biggles“ Kučerovský – guitars and vocals
Vzpomeneš si na svůj první kontakt s kapelou a okolnosti tvého příchodu k FORGOTTEN SILENCE? Jaký nejlepší koncert se ti v souvislosti s FS vybaví?
Nahrávali jsme s mojí první „skutečnou“ kapelou MORPORK demo v Medvědově studiu Orlí hnízdo. V té kapele hrál ještě Titán, který posléze hrál v ALVARÉZ PERÉZ, BAST, ZEMĚŽLUČ a donedávna i v nové Medvědově kapele GOTTERDAMERUNG.. A Ivoš pak působil v ŽIVOT JE JINDE. Byla to taková šílená změť stylů, všichni jsme poslouchali všechno a lezl z toho dobrej guláš. Ale taky tam bylo pár dobrých skladeb. Medvěd si mě všimnul a zanedlouho mě oslovil, jestli bych nechtěl nastoupit do koncertní sestavy FS, kteří plánovali po desce „Senyaan“ svoje první koncerty. Lidsky a hudebně to bylo super, navíc, i když jsem je neznal, byli pro mě vlastně „větší“, zavedenou kapelou s vlastníma albama a fanouškama. Takže následoval koncert v Brně na Musilce, festival Dynamo a předskakování TESTAMENT v Praze, což pro mě byly skvělý zážitky (úsměv).
Sledoval jsi kapelu i v letech, kdy jsi u nich nepůsobil a které album, na němž jsi nehrál, máš nejraději?
Na „Kro Ni Ku“ jsem sice ještě pár věcma přispěl, ale už jsem se na té desce nepodílel úplně plnohodnotně. Ale sleduji je samozřejmě neustále a všechny nahrávky mám. Z toho, kde nehraju, mám asi nejradši „La Grande Bouffe“.
Tvé kytarové vzory a jakých alb ve své sbírce si nejvíc ceníš?
Na to asi neumím odpovědět, omlouvám se…
Tvůj pohled na budoucnost FORGOTTEN SILENCE?
Ta kapela je svou filozofií natolik svobodná, že se umí adaptovat na jakoukoli konkrétní situaci, jakékoli vlastní členy a nástrojové obsazení. Proto je každá deska jiná. Pořád se to mění. Třeba bude další deska sestávat jenom z baskytary, xylofonu a řevu… nikdo neví…
- Hynek „Hyenik“ Stančík – guitars
Otázka, kterou pokládám téměř všem zúčastněným, je popis okolností jejich příchodu do kapely; jak to bylo u tebe?
V mém případě to byla nezapomenutelná kultovní scénka, kdy jsem po pár letech v zahraničí prakticky mimo scénu dorazil na ostravský X-mass fest řešit něco okolo PALADRANU a přímo ve dveřích ještě se zamlženýma brýlema mě chytil za ruku Medvěd a dotáhl před Martyho se slovy: „Představuju ti nového kytaristu FORGOTTEN SILENCE! Patří se dodat, že Martyho jsem viděl prvně v životě, s Krustym jsem si sice občas mailoval, ale s Medvědem jsem předtím v životě prohodil asi pět vět. Takže nefalšovaný avantgardně kulturní šok, který pokračoval návštěvou FS silvestra, kam jsem se probojovával mrazivou bouří a poslední kilometry mě Medvěd musel navigovat mobilem zasněženými bočními lesními cestičkami, protože v celé oblasti doprava totálně zkolabovala. A ráno jsme se pak probudili do ledového království a hodinu vykopávali auta z tlustých jednolitých vrstev ledu... prostě divoké dobrodružství od prvního okamžiku. Po pár týdnech rozmýšlení jsem si řekl, že teda na stará kolena vyzkouším i ten „kronikovský“ art rock a jako první demo mi dorazil „Aalborg“! (úsměv)
Viděl jsi film La Grande Bouffe před nástupem do studia, a v případě, že ano, co jsi mu říkal?
Viděl jsem ho ze studijních důvodů dvakrát. Ale už to nehodlám opakovat (úsměv). Do práce na desce jsem z něho přejal celkovou atmosféru absolutní svobody bez zbytečného respektu k omezujícím hranicím. Pohrdání zažitými konvencemi v podání čtyř hlavních protagonistů jsem osobně přetavil především do dekadentně heretického míchání hudebních stylů. Už jste někdy slyšeli v death metalu třeba banjo? (úsměv). Aneb jak to často glosoval Krusty: Staří páni se baví!
Určitě jsi registroval nadmíru potěšené reakce fandů a skvělé recenze na „žranici“, bylo to překvapení, nebo jsi tušil, že jste stvořili výjimečné album?
No popravdě nějakého davového šílenství či exaltované adorace jsem si například u celých šestnácti platících diváků na prvním koncertě LGB tour moc nevšiml. A to ještě v průběhu půlka odešla vedle na bar, kde vrcholilo jedno naše památné čtvrtfinále MS v hokeji. (smích) Takže kromě pár desítek spokojených návštěvníků tour, pár recenzí, které ostatně taky nebyly přehnaně pozitivní, byly jedinými hmatatelnějšími vyjádřeními potenciální výjimečnosti následné nominace na Anděla a Břitvu.
Další z opakujících se otázek, mám za cíl zjistit tvé kytarové vzory a kapely, jak je to tedy u tebe?
Kytaristům jsem se svého času věnoval docela dost a částečný vliv na moje formování tak měla spousta jmen jako Dagmar Andrtová, která už v socialistické prehistorii dokazovala, že španělka nemusí být jenom C/Ami/F/G, nejlepší kytarový desetibojař Tommy Emmanuel, rytmický groovy bůžek Nuno Bettencourt (EXTREME), „lydicko-valašský“ Steve Vai, kytarový kolumbus Jimi Hendrix, neuvěřitelný rezofonický showman Bob Brozman, megariffeři Scott Ian (S.O.D.), Bård Torstensen (CLAWFINGER), Lex Vogelaar (ORPHANAGE) nebo Jeff Waters (ANNIHILATOR), který navíc nikdy nenahrál nudné sólo, nebo i Ian Anderson (JETHRO TULL), jehož konzistentní konstrukce a frázovaní melodických flétnových linek jsou nekonečně inspirativní a kromě toho je i velice šikovný kytarista. Z tohoto výčtu je vidět, že se soustředím spíš na samotnou muziku/kapely než jednotlivá jména a vzhledem k tomu, že už jsem víceméně ten zmiňovaný „starý pán“, tak osobní vkus mám dávno definovaný a moc už se měnit nebude. Moje Top 3 tak pravděpodobně zůstane ve vyzývavě dráždivé kombinaci WALTARI - Redl - SADIST.
Zkus na závěr vybrat nejoblíbenější album z diskografie kapely?
Samozřejmě „LGB“. Protože to pro mě nebyla jenom nějaká další dobrá deska, ale všeobjímající vzrušující životní zkušenost, jak se šest naprosto rozdílných lidí synergicky seskupilo nad společným zadáním a dohromady pak vyprodukovali mnohem lepší dílko, než by zvládl každý sám. Od úvodních poslechových seancí na „hulírně“, pracovních večeří v domovské Toskáně, explozivně kreativních slovní přestřelek (kde ani Jedna Duka netleská), přes dadaisticky kompoziční experiment, ve kterém jsme bez jakékoli interakce s ostatními nahráli party bicích a akustik a konečný výsledek jsme slyšeli vlastně až na desce, až po aranžérská cvičení citací motivů v „bufetech“… prostě šíleně intenzivní kaleidoskop atmosféry, pocitů, zážitků a zkušeností, o kterých budu jednou jako dědeček vykládat příštím generacím. (úsměv) Ostatně co může být lepší vyjádření spokojenosti s odvedeným výkonem, než že se principál nechal vícekrát slyšet, že to je první nahrávka FS, na které by nezměnil ani notu?
- Petr „Satyr“ Ševčík – vocals
Jak jsi se k FORGOTTEN SILENCE dostal?
Někdy kolem roku 2009 jsem končil můj tříletý pobyt v Anglii, jelikož jsem sháněl práci v oboru IT, tak jihomoravské Silicon Valley byla jasná volba. Jediná kapela, kterou me napadlo v regionu oslovit, byli právě FS. Jejich tvorbu jsem samozřejmě znal a věděl jsem, že to, co tvoří, je výjimečné. Krusty tenkrát poslal demo songu „Translucide“ z desky „LGB“, ktere jsem v domácích podmínkách nazpíval a tím v podstatě začala naše práce na desce.
Co tvoje přezdívka Satyr, s tou jsi do FS nastupoval, nebo byla vymyšlena až v kapele?
Netajím se tím, že jsem vášnivý hráč počítačových her a kolem roku 1998, když jsem se poprvé připojil do internetu a začal hrát Starcraft, bylo třeba si zvolit na battlenetu nick, od té doby se maskuji pod pseudonymem Satyr. Zdali jsi ostřílený hráč a nebojíš se prohry, rád si s tebou dám partičku Tekken nebo Mortal Komnat. (úsměv) Jsem také velkým fandou série Command & Conquere a záporáka Kanea.
Na „La Grande Bouffe“ jsi předvedl perfektní výkon. Jaká byla v té době tvá pěvecká zkušenost?
K hudbě jsem se poprvé dostal v roce 1998 s kapelou BENEVOLENCE. Hráli jsme tenkrát grindcore, který se později přetransformoval do doom metalu. Rok poté jsem oslovil bývalé členy jihlavske kapely PARRICIDE a založil ABSOLUTEZERO hrající převážně nu-metal, nahrálo se jedno demo u Doležala a k tomu pár koncertů. Nemyslím si, že je důležitá jakákoliv “zkušenost”. Buďto to člověk v sobě má, nebo nemá.
Nejpovedenější a ten nejméně povedený koncert?
Nejpovedenější? To se těžko řekne, každý koncert byl skvělý. Největší zážitek byl pro mě skvěle organizovaný Brutal Assault. Hrát na velké stage před DIMMU BORGIR, TEXTURES, NILE, pro několikatisícové publikum? Splněný sen! Jsem rád, že u nás v Česku máme tak skvěle fungující festival! Naopak mezi nejhorší show bych dal Slovensko - Bánská Bystrica. Trmácíš se několik hodin umaštěnou dodávkou z devadesátek po rozesrané dálnici. Po příjezdu do klubu tě místo úspěchu a tučného honoráře čeká špína, smrad, hnusné pivo, nasraný barman, rozbitý, posraný záchod a k tomu všemu dojde pět platících. La Grande Finale přijde ve 22:00, kdy dojde policie a celou akci ukončí kvůli rušení nočního klidu. Vzpomínám si, jak jsem vylezl ven a před klubem ležel polonahý/pomočený Slovák. Holt jiný kraj jiný mrav (úsměv). Člověk poté zvažuje, zda nebylo lepší zůstat doma u televize. (úsměv)
Jaké je tvé nejoblíbenější album FS, na kterém jsi zpíval?
Překvapivě se jedná o živou desku „Sonique Voyeurisme“, kde se nám podařilo zachytit parádní živou atmosféru koncertu v Třinci. Troufám si říct, že některé momenty zde znějí lépe než na řadových deskách! Energie a nasazení na 100 % tak, jak to má být. Tímto ti děkuji za trefné otázky, nechť tě síla provází!
- Radim „Chrobis“ Chrobok – drums
Jak se událo, že jsi pod přezdívkou Chrobis zaujal u FS místo bubeníka?
Někdy v roce 1994 jsme si začali dopisovat s Krustym. Asi jsme si tehdy vyměnili demáče, nebo tak něco a jelikož jsme byli naladěni hodně podobně, rozbujela se intenzivní a dlouhotrvající korespondence. My měli tenkrát s LOVE HISTORY celkem čerstvě po nahrávání „Desires“, docela se povedl zvuk ze studia Barbarella (Ostrava), Krustymu a spol se to (zvukově) líbilo, tak se asi i díky tomu rozhodli v tomto studiu nahrát desku „Thots“. Ono tenkrát ani moc jiných možností nebylo. Kluci v Barbarelle byli fajn, nepindali nad tím, že neumíme hrát a měli s metalem zkušenosti. A cena byla přijatelná. Někdy asi v létě 1995 tedy FORGOTTNI přijeli do Ostravy nahrávat. Potkali jsme se, popili, přespali u nás doma a Hanka N. jim na „Thots“ nazpívala pár vokálů. Asi aby mi to nebylo líto, že jsem úplná řepa a že nic jiného neumím, přizvali mne kluci v pár věcech na jakési kokrhání a pár šepotů a přednesů (dnes už ani nevím, ve které části alba to bylo). Taky jsem možná Krustymu pomáhal s překladem celého díla, což by docela odpovídalo, protože ta angličtina je z dnešního pohledu děsná. Jak všichni ví, „Thots“ nahrával démon Miloň „Nahec“ Nahodil, kterému v ranku tvrdé hudby nebylo v okolí Brna rovno. Materiál se učil hodně narychlo na pár zkouškách a ve studiu to tam pak nasmrkal snad za dva dny! Jenomže Nahec toho měl hodně, hrál s TITANIC a myslím, že ho to u FS ani moc nebavilo. A kluci chtěli zkoušet s někým „stálým“. Nám se tenkrát nějak rozpadli Lavoři (LOVE HISTORY), nebo jsem spíše odešel, už ani nevím. Furt jsem se tenkrát s někým hádal, bo jsem byl mladý debil. Ale aspoň jsem pak měl časově a hudebně celkem volno. Sice jsme tenkrát něco šudlali s Dejovcem a s Hankou N. a nazvali jsme to JEWEL, ale to nevedlo nikam. No a do tohodle zmaru mi Krusty napsal, jestli bychom to teda spolu nějak nezkusili. Přece jen lidsky jsme se už tehdy oťukali, věděli jsme, že asi nejsme úplní kokoti a že si nejspíše budeme rozumět a hudebně že by to snad mohlo taky jít, pokud se bude pořádně makat. Problém byla samozřejmě vzdálenost. Já byl tehdy ještě v Ostravě a FS v Brně. Tak jsme to nějakou dobu řešili mým víkendovým dojížděním do Brna, kde jsem pak vždy hrál na nějaké vypůjčené bubny. To ale nešlo dělat navěky, tak jsem si pak v r. 1996 v Brně našel práci a bydlení a přestěhoval se. Stěhovali jsme se s Hankou N. tak nějak v podobnou dobu, ona už tehdy také zpívala v FS na „plný úvazek“. Teprve potom jsme začali fakt pořádně zkoušet a začal vznikat materiál na „Senyaan“. Pro mne to byl tenkrát „dream come true“, protože to byla z mého pohledu nej banda v republice. A navíc po Nahecovi! (úsměv)
Jak vzpomínáš na nahrávání „Senyaan“ a „KaBaAch“?
Upřímně, na nahrávání „Senyaan“ si až tak moc nepamatuji. Kdy to vlastně bylo? 1997, nebo 1998? Fakt nevím. Do Google kalendáře jsem si to tenkrát ještě nepsal, tak vím hovno (úsměv). Vím jen, že jsme točili v Brně v Audioline studiu a byla to, navzdory pekelně náročnému (hlavně stopáží) repertoáru, docela pohoda. Více si snad pamatuji některé zkoušky a potom návazné pijatiky v rosické putyce Štika. A občasné noční tahy Brnem s Medvědem. Toho kalení kolem bylo hrozně moc, ale bylo to super, rád na to vzpomínám. (úsměv) Taky to byla doba všeobecného nadšení a velkých plánů. Hrozně jsme s Krustym makali na propagaci. UG scéna tehdy jela jako namazaná, my se činili a rozesílali nahrávky a rozhovory skutečně do celého světa. Někde v hloubi, spíše nevyřčeně a hodně slabě, blikala jakási naděje, že po nás třeba možná dejme tomu sáhne nějaký větší západní label. Což se nestalo, ale ze zpětného pohledu toho, myslím, vůbec nikdo nelituje. Vlastně jsem tenkrát pár let nedělal nic jiného než chodil do práce, hrál a vyřizoval korespondenci. Na nic jiného nebyl čas a pomyšlení. Těch večerů, co jsem strávil u Krustyho doma, jak kvůli propagaci, tak kvůli hraní, cvičení, to bylo šílený. Ale neslo to výsledky. Kolem celého toho chlastání se totiž i slušně makalo, takže ten materiál jsme měli předtím, než jsme šli do studia, pěkně najetý. Pár věcí tam dnes lehce pokulhává (z hlediska provedení), ale asi nic, co by vyloženě rvalo uši. V době nahrávání „KaBaAch“ už to v kapele trochu skřípalo. Nějak se nám ta idyla od dob „Senyaan“ pokálela a vztahy lehce přimrzly. Jistě jsem v tom měl taky svůj podíl, to je bez debat. (úsměv) Nicméně materiál vznikal a jelikož Hanka V. mezitím z FS odešla, tak vznikal bez kláves. A bylo to fakt dobrý! Upřímně jsem dodnes hrdý na to, co jsem na „KaBaAch“ nabouchal. Nic lepšího jsem ve svém metalovém období nenahrál. Přijde mi, že některé věci dodnes hrají jako čert. Vím, že něco se mi ve studiu nepovedlo a přetáčel to pak po mne Nahodil (plus ještě jednu další věc), ale asi na třech věcech na té desce hraju. Bohužel se to už nahrávalo v době, kdy jsem byl také rozhodnut, že odejdu (chodil jsem tenkrát s Hankou V. a chtěl jsem se stěhovat do Prahy), ale protože jsem do toho klukům nechtěl úplně hodit vidle, nahrál jsem lehce předčasně aspoň bubny a kluci pak dotáčeli zbytek s Nahodilem. Samotné nahrávání probíhalo v Žirovnici u Dodo Doležala a byla to příjemná session bez stresů. Vlastně se mi i dodnes líbí zvuk „KaBaAch“, jak bicí, tak celek. Rozhodně víc než „Senyaan“. „KaBaAch“ má větší mrdu. Je uchrchlanější (asi thrashovější (úsměv)), syrovější a díky absenci kláves ty nabroušené kytary více vynikly. A skladby byly i daleko ostřejší, rychlejší a přitom stále dost komplikované. Asi to byl i záměr. Ostatně Krusty vždy dělal věci s nějakým záměrem. (úsměv) V době „Senyaan“ jsme asi byli ještě dost ovlivněni doom metalem, anebo obecně pomalejšími styly s důrazem na bombastičnost. Furt jsme sjížděli YES a fakt jsme je zbožňovali. Asi se to na „Senyaan“ dost podepsalo. Pak nám zase trochu chyběl ten death metal, tak se na „KaBaAch“ přiostřilo. Jinak u mne osobně jsou ty dvě desky mezi životními top věcmi, na kterých jsem se podílel a jsem fakt rád, že jsem u toho mohl osobně být!
Tvé bubenické vzory a co bylo tím impulsem, který ti vrazil paličky do rukou?
Člověče já Ti ani nevím. (úsměv) Já byl takový jantar, že jsem prostě jen začal třískat do kbelíků (a to doslova, protože něco jako bubny jsem si pořizoval až časem z různých brigád) a víc jsem neřešil. Ale rozhodně tím prvním impulsem bylo, že můj bratranec Richard, se kterým jsme posléze založili LOVE HISTORY, už začínal brnkat na kytaru. Bubny pak byla logická volba. Basa byla tenkrát z našeho pohledu zbytečná a řev mohl obstarat kdokoli z nás během obsluhy nástroje, to jsme neřešili. (úsměv) Bubenické vzory na začátku…. Hm, asi nikdo konkrétní. K metalu jsem se dostal tak nějak od Michala Davida (12 let), přes SMOKIE (naši měli nějaké jejich hity na starém kotoučáku, furt jsem to sjížděl), EUROPE a jejich mega hit „The Final Countdown“, HALLOWEEN…. Pak (rok 1990?) mi Richard nahrál na kazetu „Seasons in the Abyss“ od SLAYER a „Coma of Souls“ od KREATOR a byl jsem ztracen. To byly naprosté bomby. Ale rychle jsem přitvrzoval, takže vzápětí to byli PESTILENCE, CANNIBAL CORPSE, MORGOTH, ENTOMBED, DEATH, CARCASS… atd. A samozřejmě KING DIAMOND, deska „Conspiracy“. To intro a pak nástup kapely v „At the Graves“… do hajzlu, dodnes z toho mám husinu, když to slyším! Je pravda, že už tenkrát, v začátcích, jsem cítil, že bubeník Mikkey Dee, který na „Conspiracy“ hrál, je trochu jiná liga. (úsměv) Strašný tlak! Nicméně opravdu velký vzor jsem v začátcích přece jen měl. Byl jím Jeňa Krystyn z DISSOLVING OF PRODIGY (tehdy BIGOTRY). Byli jsme velcí kamarádi a Jeňa s Reňou nás tenkrát s Richardem velmi inspirovali. Dodnes si pamatuji, jak nás kluci přizvali na jejich zkoušku v Polance v hospodě (kulturáku?). Byl jsem v sedmém nebi a hlavně jsem poprvé viděl zblízka bicí a mohl si do nich bouchnout!
Sleduješ kapelu i po svém odchodu a jaké její album máš nejraději?
Sleduji tak trochu. Pár let po odchodu (a mém odstěhování do Prahy) jsme se občas i vídali, párkrát jsem byl u Medvěda a popili jsme, ale to je tak všechno. Následující desky jsem určitě slyšel všechny, ale upřímně, nepamatuji si nic konkrétního, abych o tom mohl zodpovědně něco napsat. Ne že by to bylo špatné, ale proto, že už jsem byl v té době jinde a vnímal jsem úplně jinou muziku. Nicméně hned poté, co k nim nastoupil Čepa, jsem jim gratuloval a myslím, že jsme se shodli, že všechno zlé je k něčemu dobré. Můj odchod z FS totiž tenkrát neproběhl úplně bez problémů, jisté nasranosti tam byly a mne to mrzelo, ale když pak nastoupil Čepa, tak bylo vše zapomenuto, myslím si. Přijde mi, že do FS zapadnul dokonale. Se mnou by takové kočičárny nikdy hrát nemohli. (úsměv) Ještě zpět k Tvojí otázce. Určitě si pamatuji „Kras“, protože ten je poslední a párkrát jsem to během posledního roku poslouchal, CD vozím v autě. Téma jeskyní je vynikající a skvěle se hodí k té muzice. Je to super technicky, hraje to jako blázen, Jiřík zpívá výborně, jsou tam super nápady. Ale to se dá říct i o všech předchozích deskách. Jenomže pokud FS celou svoji kariéru postavili na míchání všeho možného, tak prostě nemůžou překvapit – cokoli je možné. Leda by přišli s blues, anglickou kytarovkou, nebo s R´n´B. (úsměv) Rád bych FS zase někdy viděl naživo. Naposledy v Praze, když hráli „Kras“, jsem to plánoval, ale nevyšlo to, musel jsem jet jinam. A teď už rok bydlím v Podještědí a sem se asi jen tak nepodívají. A do Prahy se mi jezdit nechce, tam se blbě parkuje. (úsměv)
Hudební styl, který dnes hraješ, je FS na hony vzdálený. Nechybí ti občas tvrdší směr?
Hráčsky určitě ne. Už to dávno neumím a nehodlám se to učit. Na dvojšlapku jsem přestal hrát někdy před 15 lety, ta levá noha už to fakt neumí. Ani styl, breaky, rychlost… nic z tradičního metalového slovníku už ve svém repertoáru nemám. Musel bych na tom zase nějakou dobu makat. Ale nemám proč, pro mne je to pryč. Po odchodu do Prahy jsem se zaměřil na jiné disciplíny. Medvěd by řekl, že jsem si „zkurvil styl“, což je asi pravda, ale já to prostě chtěl zkusit a x let jsem cvičil opravdu úplně opačné věci, než jaké člověk potřebuje v metalu. Samozřejmě pořádný muzikant umí zahrát všechno, nebo minimálně zná styly a umí se jim přizpůsobit. Ale to už je zase jiná cesta, dlouhá a náročná. Já se třeba během posledních x let přestal tolik soustředit na technickou stránku hudby a na samotné bubny. Upřímně, mimo metal, prog rock a fusion rychlost a technika v podstatě nikoho nezajímá. Důležitý je pocit z písničky a pěkný, vkusný doprovod. Takže jsem spíše řešil groove, pocit, přizpůsobení se kapele a písničce, poslech zpěvu…. Tohle je důležité ve folku, nad kterým kdejaký metloš grcá, ale v rámci toho stylu je spousta výborných hráčů a hlavně textařů. A co si budeme povídat, písnička k táboráku je prostě nejvíc. (úsměv) A když se ještě umně zaobalí do muzikantského umu (jako to umí Redl, DRUHÁ TRÁVA , BUTY…), je to veliká paráda. V tomto duchu jsem hrál pár let v kapele TALIENSYN, kde přesně tyto vzory byly a hrálo to, myslím, velmi dobře. Momentálně hraji hlavně s LUA, což jsou z velké části tzv. keltské (hlavně Irsko, Skotsko….) lidovky, předělané na moderno, do groovu. Ale mícháme k tomu například i Balkán. Je to akusticky, žádný velký randál, ale cíleně se snažíme hrát energicky, ne „typicky“ folkově unyle. To by mě taky nebavilo. (úsměv) A funguje nám to už pár let a baví nás to a máme jakés takés publikum. Občas hraju s kamarády jazzové standardy v LogArytmy Jazz (to Arytmy v názvu je důležité). Říkáme tomu „jazzový hospic“, protože lepší už to nikdy nebude, ale hrozně nás to baví. Odehrajeme tak tři koncerty ročně, bez zkoušek a víceméně pro kamarády a na pódiu se pak vždy hlasitě chválíme, když danou písničku skončíme všichni stejně.
A v poslední době hraju docela hodně klasické „svatby“ a „firemky“ s The BARBERS, nad čímž sice taky kdejaký umělec ohrnuje nos, ale je to super škola, je to přivýdělek a v kapele jsou vynikající, profi hráči, se kterými si pěkně rozumíme. A máme pěkný, moderní pop-rockový repertoár, žádné pojebané „Mašinky“, Michaly Davidy a KABÁTY. Před dvaceti lety jsem si myslel, že hrát rovně bum-čvacht je pro blbce. Dnes řeším, jak to zahrát dobře. Jako myslím fakt dobře, jeden úder jako druhý, se stejnými rozestupy, dynamikou, ale zároveň aby to nebylo mrtvé, aby to dýchalo a fungovalo v muzice. Pro mne je teď největší kumšt zahrát hezky „Imagine“ od Lennona – mimochodem nahráno Allanem Whitem z YES – protože jak je to pomalý, tak je tam spousta času, kdy může člověk uhnout, nebo hrát kraviny. Tohle jsem měl řešit od začátku hudební „kariéry“ a vidíš, dostal jsem se k tomu až po čtyřicítce. (úsměv) Před pár lety jsme s Bilosem u piva nadhodili, že obnovíme na nějaký vzpomínkový koncert starou sestavu LOVE HISTORY. Nakonec z toho sice sešlo, ale chvíli jsem byl z myšlenky nadšený, než jsem si uvědomil, že už nezahraju ani ten debilní doom metal. Je to holt jiná disciplína. A co se poslechu týče…. Občas si nějaký ten starý „bordel“ připomenu. Pořád můžu EMPEROR „Anthems…“. Ta deska nestárne. A kvůli nim jsem byl i předloni na Brutal Assaultu. Nedávno jsem si přehrál ENSLAVED „Eld“ a super, má to výbornou atmosféru. Občas si ze zvědavosti pustím i nějaký hrubší black metal, ale to mne obvykle nebaví moc dlouho. Technické prog záležitosti mě nebaví vůbec, to už naprosto vyšumělo a beru to jen jako učebnici toho, co je možné zahrát. (úsměv) Z toho ranku si poslechnu už jen ty YES, KING CRIMSON, RUSH, GENESIS… prostě staré prdy. Cíleně jsem se snažil dostat v poslední době k LED ZEPPELIN, protože mi přijde, že tam je vše podstatné v rockové muzice – a asi fakt je, ale úplná srdcovka to pro mne asi nikdy nebude. Ale je pravda, že jak už teď tolik neřeším tu technickou dokonalost provedení hudby (nebo řeším, ale jen v některých stylech), tak mám z těch tvrdých stylů fakt asi nejblíže k blacku. To je prostě nejvíc melancholie, osamění, příroda… Jednu dobu jsem neposlouchal nic jiného než jazz a třeba ještě world music. To mne bavilo hodně. Ale taky už mě to přešlo. Jazz super, ale musí to taky být trochu jiné než ostatní. Ono už se to pak taky všechno opakuje. A musí to být srozumitelné. Wayne Shortera posledních let fakt nedávám, to vůbec nevím, co tam dělají a proč. (úsměv) Ale zase takový Nate Smith a jeho KINFOLK… paráda! A hlavně moje milá norská stálice JAGA JAZZIST, ty zbožňuju. Což teda, navzdory názvu, není v podstatě vůbec jazz, nýbrž neskutečně prokomponovaná, melodická a energická záležitost. Je pravda, že jejich koncerty mne rozsekávají takovým tlakem jako málokterý bigbít. Teď v prosinci budou hrát tady v Liberci – třeba tam se mnou bude ještě někdo. (úsměv) Před pár lety jsem byl na festivalu v Trutnově a hráli tam KREATOR. Už jsem je tehdy drahně let neposlouchal, tak jsem si říkal, že mrknu na staříky, jestli se ještě udrží na nohou. (úsměv) Tyvado, to byl námrd, že se mi z toho srolovaly ponožky! Hráli tam tenkrát i CRADLE OF FILTH a to byla oproti KREATOR klidná mantra k meditaci. (úsměv) Mám hodně rád staré IRON MAIDEN z osmdesátých let, vždy mne potěší, když je hrají třeba na Beatu. Díky za otázky. Pokusil jsem se odpovědět stručně a skromně. (úsměv)
- Igor „Iggy“ Mores – guitars
Jak vzpomínáš na svůj vstup do kapely a jak se vše událo?
Kluky jsem znal dlouho, ještě z doby, kdy Medvěd hrál v SAX a Krusty zastoupil na basu Měchuru, který SAX opustil. Tam tehdy vlastně vznikli FS. Jelikož jsem obdivoval jejich přístup ke zkoušení a vůbec v práci v kapele, byl jsem rád, že můžu Krustymu pomoc několika momenty na „KaBaAch“.
Byl jsi fanouškem kapely, měl jsi naposloucháno, nebo jsi se teprve po nástupu seznamoval se starší tvorbou?
Znal jsem od nich vše, ale ani ne tak z nahrávek jako ze zkušebny. Tehdy jsem měl moc rád Nahodilovu hru na bicí.
Probudilo v tobě téma „KaBaAch“ touhu po Egyptě a jeho pradávných kulturách, nebo jsi se zajímal už dříve, nebo třetí možnost, že tě dané téma míjelo a šlo čistě o instrumentální část?
Zájem o téma z hlediska historie byl u mne už od základní školy. Z historie mě nevíce zajímal starověk, kam padá i Egypt. Současný Egypt a arabská kultura mě míjí, nijak mě ani neoslovuje. K nahrávce jsem, když nad tím uvažuji, přistupoval asi spíše instrumentálně, Krusty věděl, co chce a dovedl mě k tomu, co tam mělo být.
Které album FORGOTTEN SILENCE se ti líbí nejvíc a proč?
No abych řekl pravdu, nejsem dobrý posluchač. Z FS jsem měl nejraději „Thots“, ale už mě to moc neoslovuje, je to spíše věc nostalgie. Poslední deska kluků je ale velice zajímavá a hudebně hodně daleko, smekám klobouk.
Na závěr mi prozraď své oblíbené interprety a důvod, který rozhodl, že se staneš muzikantem?
V sedmnácti jsem musel přestat závodně sportovat, chytl jsem se kytary. Byl jsem naprostý samouk, nikdy žádná hudebka nebo učitel. Hodně let mě hraní na kytaru drželo, cca v roce 2002 jsem propadl deziluzi a dal si na cca 10 let pauzu. Pak mě svrběly ruce a začal jsem znovu cvičit na kytaru i na ostatní nástroje a to i vzhledem k tomu, že mám studio a nahrávám kapely. K tomu potřebuješ mít i instrumentální um, nejde být od toho odtržen. Dřív v 90. letech jsem měl rád kapely jako třeba SEPULTURU, DREAM THEATER, CYNIC, DEATH, YES, MORBID ANGEL atd.. Nyní mám rád spíš muzikantské osobnosti a jejich hru, jako třeba Potrnoye, Vogga, Vaie, Flynna, Gilberta, Becka, Pastoriuse a nebo třeba Jindřichovskýho, co hrával s VUVR; to jsou velcí muzikanti a je docela jedno, kde hrají či hráli. Mě baví muzikálnost, schopnost hrát groove, schopnost improvizovat, to mě zajímá a baví. Z těch muzikantů, co jsem jmenoval, je to cítit, to mám rád.
- Hanka Hajdová (Nogolová) – vocals
S FORGOTTEN SILENCE jsi nazpívala tři řadová alba (+minialba) a strávila s nimi sedm let. Jak na ty doby dnes vzpomínáš?
Vzpomínám s láskou i humorem. Období, kdy jsem mohla být obklopena mnohem lepšími a zkušenějšími muzikanty, než jsem v té době byla já sama. S velkým respektem jsem naslouchala tvoření hudby a učila se. A hlavně jsme společně zažili spoustu spoustu srandy. Absolutní killer je Medvěd. Doposud. (úsměv)
Sledovala jsi vývoj FS i po svém odchodu? Líbila se ti cesta, po které se vydali?
Upřímně řečeno, po svém odchodu jsem FS asi moc nesledovala. Ale po čase se ke mně dostali a nešlo si díky virtuálním sítím nevšimnout, co nového vydali. Pořád v jejich tvorbě nacházím spoustu pasáží, které jsou moc prima a hráčsky velmi vyspělé. No a samozřejmě, protože se kamarádím s Andreou Baslovou alias Nugetou, tak vím, že s nimi v současnosti zpívá, a tak když se spolu potkáme, máme alespoň další téma k nekonečnému povídání.
Dokázala by jsi vybrat nejoblíbenější album, ať už s tvojí účastí, nebo bez ní?
Tý jo. Asi nejraději mám „Thots” (ačkoli tam zpívám prd, má neskutečnou atmošku) a pak asi vinyl „Bya Bamahe Neem“. Jinak bych asi mohla vytahovat dílčí songy, ale na to ses neptal. (úsměv)
Říkáš, že na oblíbeném „Thots“ zpíváš prd, což si rozhodně nemyslím, ale jinak. Na kterém albu FS jsi tedy se svým výkonem maximálně spokojená?
Na „Thots“ zpívám prd – tím jsem myslela, že tam mám jen pár míst, kde se ozvu, a kvalita mého zpěvu odpovídá tomu, že jsem v té době byla absolutně nezkušená, v metalu se pohybovala tuším cca rok, šlo o mou první zkušenost ve studiu a podle toho to taky vypadá. Šlo o rok 1995, jestli se nemýlím, tak snad se nemusím stydět. Se svým výkonem asi nejsem spokojená na žádném albu FS. Slyším technické chyby, což je logické. Nejspíše bych snesla poslech svého zpěvu na neřadovém albu „Bya Bamahe Neem“, ale to jen odhaduji, nemám gramofon, abych si ji pustila. Jinak staré desky s FS či cokoliv jiného – včetně nahrávek mého hostování v jiných kapelách – neposlouchám. Lezu si tam na nervy. (úsměv) Svůj hlas snesu až od alba „Návaz“ se SSOGE.
Měla jsi pěvecké vzory a existovala zpěvačka, která může za to, že tě do dnešních dnů můžeme vidět s mikrofonem na pódiu?
S těmi pěveckými vzory to bylo složité. V metalu kromě Doro ještě ženské nebyly. V devadesátých letech jsem hltala cokoliv v metalu a hledala ženy v kapelách. Bylo toho poskrovnu. Totálně jsem tehdy ulétla na Anneke z THE GATHERING, THE THIRD AND THE MORTAL nebo na kapele ORPHANAGE – i když tam hlavně kvůli muzice a sborům. Matně si vzpomínám, že jsem hodně poslouchala Sinead O´Connor, Suzanne Vega, Eddie Brickell, Enyu nebo Báru Basikovou, později Bjork. Takže úplně jiné žánry. Nikdy jsem neměla jednu jedinou zpěvačku, hodně se to měnilo. Dneska je mou nejoblíbenější zpěvačkou Gunnhild Sundli z norských GAATE. Ta je masakrální! Ale zbožňuju i chlapy – Einar Solberk z LEPROUS či Daniel Gildenlöw z PAIN OF SALVATION. To jsou totální killeři.
Na závěr mi dovolte pár slov díků. Velký dík patří bezesporu všem muzikantům, kteří se bez výjimek s nadšením a ochotou vrhli na mé otázky a svými odpověďmi dodali seriálu další rozměr. Velké poděkování si zaslouží Johan, za skvělé nápady a korektorskou těžkou dřinu, na které strávil nejednu hodinu a samozřejmě moc díky vám všem, kteří jste náš seriál sledovali od prvního do posledního slova...
http://forgottensilence.cz/
Facebook
Bandcamp
Kapitola první: „Thots“
Kapitola druhá: „Senyaan“
Kapitola třetí: „KaBaAch“
Kapitola čtvrtá: „Kro Ni Ka“
Kapitola pátá: „La Grande Bouffe“
Kapitola šestá: „Kras“
Kapitola sedmá: Aktuální sestava
Kapitola osmá: Sestava v záloze
