V této kapitole se budeme toulat podzemím. Byla prvotní myšlenka na „Kras“ a pod zem se šlo čerpat inspiraci, nebo se nápad zrodil přímo na místě?
Prvotní myšlenka byla zformulována „u stolu“ a právě díky tomu, že se do podzemí chodilo a bylo jasné, že se i chodit bude. (úsměv)
Po albu „La Grande Bouffe“ vyvstala otázka dalšího konceptu, námětu a ideologického směřování. Ono se vždy tvoří lépe když víš, kam to všechno směřuje a o čem to celé alespoň náznakově bude. Ale po „žranici“ jsme tápali. Zkoušeli jsme opět hledat inspiraci ve filmové tvorbě. Ale v kinematografii jsme se inspirovali už hodněkrát a navíc jsme nemohli najít ten správný film, u kterého si řekneš JO, TOHLE JE SAKRA ONO!
Nakonec jsme si už jeden námět vyhlédnuli a pomalu se začali připravovat na jeho „realizaci“ (přiznávám, že jsme již jednu skladbu měli rozpracovanou). Osobně jsem se s tím ale nemohl ztotožnit, nešlo to tak nějak od srdce a cokoliv jsem se pokoušel textově popisovat, nebylo upřímné a stoprocentní. Lhal bych sám sobě. Lámal jsem si hlavu s tím, čím koncept nahradit.
Pak jsem si uvědomil, že jsou tu jeskyně. Ty mě lákají už od dětství a dokonce jsem k nim zase začal poslední dobou zase chodit. Soudruhem mi byl vždycky Medvěd, jakožto zdatný turista a objevitel. On se mnou chodil do jeskyní a já jej doprovázel na cestách po starých vojenských objektech a podzemních továrnách. Téma bylo na světě. A proč se obracet do světa, když za humny máme Moravský kras. Doporučuji tento stylový dokument.
Jak došlo k návratu Bigglese?
Všechno začalo vlastně úplně nevinně. U Martyho ve výše zmiňovaném přístavku, tedy Studiu L´Ateliér Fumoire (úsměv) se nepravidelně kolem vánočních svátků scházíváme v menším či větším počtu známých a přátel. A myslím, že na Vánoce 2015 jsme se po letech potkali i s Bigglesem a klábosili o tom, co kdo dělá a nedělá a on řekl magickou větu „tak mi to pusťte, co teď zkoušíte“. Zkusili jsme mu pustit neumělou demonahrávku (později „Kateřinská“), pouze klávesy a baskytara… a jemu se to zalíbilo. On se ten večer trochu opil a spadnul do zahradního jezírka (byl prosinec!), ale projevil zájem zahostovat si na kytaru. Nebyl to tehdy ještě návrat v pravém slova smyslu. Ale postupem času se z hostování v jedné skladbě stala kytarové angažmá na celém albu a k tomu jako bonus ještě lead vocal. To už byl opravdu návrat, nebo snad i něco víc.
V jakém složení jste album skládali, materiál vznikal u každého zvlášť, nebo při společných zkouškách?
S klidným svědomím můžu přiznat, že se opakoval „thotsovský“ modus operandi. Tedy dva lidé. Poslední sestava byla šestičlenná, ale hodně dělá logistika, operativnost, časová flexibilita, dostupnost a často i ochota jezdit na večerně-noční zkoušky. V kapele jsme svobodní, single, ve vztahu, ženatí nebo dokonce i několikanásobní otcové… a proto sladit společný čas a vážit si ho stejně jako ti „nesvobodní“ (a naopak) je leckdy velice obtížné a ne každý si volného času cení tak jako zadaní pánové od rodin. Zkoušet jsme začali jenom Marty a já – pro nové album dost nepraktická sestava (klávesy a baskytara). Nejdříve jsme nezávazně jamovali na přelomu pátečně-sobotních večeronocí, ale postupem času se začala přinášet nosná témata a skladby rostly jako houby po dešti. Zkusilo se něco s Hyenikem, s Medvědem… ale nakonec jsme se tak nějak zacyklili s Martym v tom basovo-klávesovém komponování, snad díky vzdálenosti, a já – přiznám se – dokonce s kytarou později ani nepočítal. Opravdu jsem byl připraven nahrát to album jenom v sestavě klávesy, basa, bicí. A proč ne? Ale Marty s Čepou kytaru chtěli. Když se přidal externě i Biggles a už se vědělo, že zkusí i vokální linky, cítil jsem jistou odlišnost od klasických FS. Říkal jsem si, zda by nebylo lepší vydat to jako boční projekt, klidně s názvem KRAS. Ale zase zasáhnul Marty, který vysloveně trval na propagaci po jménem FORGOTTEN SILENCE a zahrnutí tohoto materiálu do naší diskografie. A mělo to svoji logiku, protože to prostě FS jsou. Všichni jsme v té kapele hráli a ty skladby – přestože vykazovaly jistou odlišnost – nesou stále náš trade mark.
Jak se s „Krasem“ popasoval Medvěd? Jestli se nemýlím, jde o první album bez jeho účasti…
Mýlíš se, protože na nahrávce je. Okrášlil skladbu „Wolfsgrotte 1420“. Medvěd drží tu pomyslnou pochodeň účasti na všech počinech FS.
Medvěd je odkojený thrash metalem. Vždy to pro něj byl ten nejzásadnější hudební styl. Myslím, že někdy kolem roku 2016 se rozhodnul pro další projekt. On byl v tomto ohledu aktivní už kdysi: vydal materiál pod názvem CHATEAU, potom WILLIG… a teď došlo na GÖTTERDÄMMERUNG, což byl projekt, který byl zamýšlen jako regulerní kapela – kterou se také stal. Medvěd potřeboval thrash jako sůl a všichni vidíme, že se v tom našel. Thrash německého střihu, válečná témata… prostě Medvědův sen, kolem kterého ale měl spoustu starostí, tudíž byl časově celkem vytížen. Osobně si na něm cením toho, že se prostě rozhodl něco udělat, podřídil tomu vše a vše taky zrealizoval. Slyším ze všech stran „rád bych udělal projekt“ a „jednou spolu něco zkusíme, ale není moc času“… atd. Kecy. Medvěd se do toho zakousnul a kapela si už žije vlastním životem, dost často hraje a je úspěšná. Když spojíme tyto aktivity s „Krasovými“ zkouškami, které probíhaly především v době mezi pátkem a sobotou, tedy večer/v noci… a uvědomíme si, že Medvěd potřebuje legendárně chodit spát už kolem 20. hod. – je jeho absence v procesu celkem pochopitelná.
Nahrávání probíhalo u Martyho, kolik času bylo třeba?
Nedá se přesně spočítat, kolik času zabralo nahrávání „Krasu“. Proces tvorby a nahrávání byl propojen, a tak je nemožné říct jakýkoliv časový údaj. Zkoušelo se, vše se nahrávalo, přehrávalo, posílalo kvůli doplnění bicími party, aranžovalo, stříhalo, experimentovalo a finálně nahrávalo naostro... Já u „Krasu“ trávil určitý časový úsek, ale Marty, který měl celý proces pod palcem, na albu trávil mnohonásobně více času, poněvadž jej i míchal. Řekl bych, že se začalo kolem roku 2015 a album vyšlo 2018. Ale proces netrval samozřejmě tři roky v kuse.
Jakožto pisálek nemám představu, jak vlastně vzniká píseň inspirovaná konkrétním místem. Pokus se mi to trochu přiblížit, vezmeš basu, vzpomínáš na pocity, které jsi tam prožíval a necháváš prsty hrát?
Tak tohle zní pěkně romanticky. (úsměv) Jakože vzpomínky rozpohybují prsty na klávesách a strunách, hlava se potácí v rauši a stačí nahrávat? Kdepak. Je to jenom o vytýčení mantinelů, ve kterých se chceš pohybovat. Pokud by mělo být album třeba o sbírce žvýkačkových obalů, kdoví jak by znělo. Ale třeba by nakonec neznělo extrémně jinak – to nevíme. Jeskyně nám pomohly ponořit se do nějaké nálady. Nechat znít spíše tajuplnější, chladnější a melancholičtější nálady. Osobně si myslím, že hodně nápomocna byla sestava, ve které se komponování odehrávalo: tedy baskytara a klávesy. Budu znít asi jako blázen, ale uvnitř jeskyně je cítit podivná nálada, podivné chvění a skoro až posvátné charisma, genius loci… a tyto pocity jsme chtěli otisknout alespoň částečně do harmonií a melodií alba.
Pojďme si nyní „Kras" rozebrat skladbu po skladbě:
„Výpustek“:
Jeskyně, která je dnes jeskyní de facto nejméně. Takový úvod do jeskynní nálady, ale text samozřejmě obsahuje narážky, vztahující se přímo k inkriminované lokalitě. Autorsky má na této skladbě největší podíl Biggles, který dodal kytarové party, dodal kousek textu a trošku si dirigoval i bicí. Skladba je výjimečná v tom, že klávesy jsou v ní téměř submisivní – což u nás nebývá zvykem.
„Byl jsem tam dlouho. Zkoumám zvuk kapek, padajících z krápníků. Dá se z nich vyčíst vše. I to, co nám hvězdy zamlčují. Ale zjistil jsem ještě něco. Vypočítal jsem to. Tam dole, v té jeskyni se to vždycky stane. Kapky dopadající na různých místech v odlišných intervalech. Všechny se ale jednou sesynchronizují. A dopadnou na zem současně. A něco se stane. Ale ne tady dole. Tam, na povrchu. Nikdo tu souvislost neobjevil. Ale stane se něco zlého. Je tu tma. Tma sto let zavřeného krytu. Vlhkost podzemní továrny Richard I.“
Lyric video
„Wolfsgrotte 1420“:
Jeskyně v údolí Říčky, ke které máme s Medvědem osobní vztah, poněvadž byla naší první vážnější speleologickou akcí. Jeskyňáři, zadržte a nesmějte se! (úsměv) Vím, že je to jeskyně „pro děcka“, ale my se po jejím zdolání cítili jako dobyvatelé. Dokonce jsme se dostali pod známý železný překlad, pod kterým teče podzemní potok. S našimi těly – prostě malý zázrak. (úsměv)
Po „hitovém“ otvíráku je tu snad nejkomplexnější kus na „Krasu“. Hodně těžká kompozice. Řekl bych skoro až soundtracková. Několik prolínajících se hudebních témat, nad kterými jsme si celkem popřemýšleli. Skladba obsahuje stejně jako i „Výpustek“ vklad Toma Necrococka – a to nejenom vokální, ale i klávesový. Pro něj harmonicky tak typický. A abychom podtrhnuli autentičnost, do skladby je vsamplován i výklad zkušeného jeskyňáře pana Nejezchleba, sejmutý námi 190 m pod povrchem při cestě podzemním Jedovnickým potokem.
„Polezu sám a polezu do hloubi hory. Prolezu její střeva. Budu se plazit hodiny a hodiny. Neskutečně dlouho. Klouzat se v mazlavém bahně a prolézat chuchvalce bílé páry od úst. Míjet chladná těla těch, co hledali přede mnou a nenašli. Plynatá břicha v postupujícím rozkladu. A pak se dostanu úzkou chodbičkou až tam na nejzazší dno, do nádherné krápníkové síně, přeplněné nehmatatelnými fantomy. Kapka vody bude znít ozvěnou minuty a dny a světelné roky. Tam bude na zemi, vedle jezírka ležet blyštivý křišťálový zvon, na který když zazvoním, splní se všechna přání. Všechna, která jsou… Ale já chtěl dolů. Tam dolů, do tmy. Do tmy ve které zurčí hluboko potok. Voda. Železný překlad a pod ním voda“.
„I AM A692“:
Tuto jeskyni jsme hledali mockrát. Ten proces pátrání byl chvílemi demotivující, ale na druhou stranu nás to hledání naplňovalo. Plánovanou jeskyni najdeš a už se těšíš na další. Jeskyně jsou značeny na běžných mapách, ale uprostřed letního zeleného porostu a navíc v chráněné krajinné oblasti – a tam se nedá utvořit rojnice dvaceti kamarádů. A když jsme ji našli, nevěřili jsme vlastním očím o jak obrovskou prostoru, ležící pár metrů od cesty se vlastně jedná. Po vydání alba jsme si tam všichni zúčastnění udělali mysteriózní půlnoční výlet.
„Dnes se to musí stát. Vstáváme před pátou ranní a cestou od závory vnímáme podzimní chlad. Ještě než zemřu, chtěl jsem tuto cestu zažít. Vkrást se do tmou zahaleného žlebu a nechat se děsit smyšlenými přízraky. Potmě. Tajně. Když o mně nikdo neví nic. V hlavě zní chvíli Marduk a chvíli Arditi. Bota se poprvé propadá do spadaného listí na svahu. Teď se jenom velice pozorně dívat a být obezřetný. Je to tamhle nahoře? Nebo níže? Černá nebo tmavě šedá? Jak se tam dá dostat když vchod dál nevede? Zase špatně?“
„K Nejdelšímu systému“:
K textu mě inspirovala návštěva nejdelšího jeskynního systému ve Střední Evropě, kterým je Amatérská jeskyně. Tentokrát se nejedná o popis lokality samotné, ale spíše cesty k ní. Od Kateřinské po žluté značce kolem známé propasti po Salmově stezce vedle Propasťovitého bludiště až dolů do Pustého žlebu...
„Nejčastěji mívám ten pocit v noci. Ach, nesnáším usínání… Cítím vzdálené našeptávání černých děr. Volají, zvou a poťouchle lákají….pojď, pojď. Jedovatě sípají. Studená těla mi škrábou zlámaným nehtem na okenní tabulku nebo vyťukávají arytmické kompozice na vstupní dveře domu. Není nic bizarnějšího než když otec rodiny v garáži startuje po půlnoci vůz a ospalýma očima mžourá po palubní desce. Půlka nádrže. Hlad. Doprava. Doleva. Řídím jako stroj. Hlad. Noční silnicí pádím k Suchému žlebu. A už zase slyším to temné hučení v uších. Ty dva hluboké tóny, střídající se s podivnou nepravidelností. Umřu – budou-li chtít. Skočím pod neviditelný vlak a skočím do půlmetrové propasti“.
„Čajový muž“:
Okolí Holštějna je magicky tajuplné a plné jeskyní. Lidomorna, Holštejnská, Nová a Stará Rasovna, Piková dáma, Michalka, Matalova… do několika z nich jsme se dostali díky Liborovi Budíkovi z ČSS ZO 6-20. To byla taky příhoda, kterou nevymyslíš i kdyby ses sebevíc snažil. S Medvědem jsme po jeskynním výletu šli kolem jeskyně Michalka, která je v současnosti centrálou zmíněné jeskyňářské skupiny a zrovna jsme tam uviděli pár postav. Medvěd, pro kterého má jeskyně Michalka zvláštní přitažlivost, neboť tam byla německá podzemní továrna a sklad yperitu, je hned nadrzo oslovil, jak je jeho zvykem. Slovo dalo slovo, chlapci zjistili, že nejsme úplná paka a za chvíli jsme se už plazili Michalkou a Matalovou – což bylo něco, co bychom si stěží kdy vůbec představili. Korunou všeho bylo, že jeskyňáři znali FORGOTTEN SILENCE i SAX… což nás pozitivně šokovalo, poněvadž bych čekal, že jeskyňáři budou – nevím proč – folkaři. A oni jsou prý dokonce více do black metalu. (úsměv) / Hudebně jsme tady hodně daleko od metalu. Z těch pár nápadů se nakonec vyvinulo cosi jako skoro-filmová hudba. Biggles si lámal hlavu jak přispět kytarou a hlasem, ale myslím, že se mu to povedlo výtečně. On vůbec odvedl na albu obrovský kus práce. Byl vždy naprosto připraven, notýsek plný postřehů, hlavu plnou nápadů… třeba ta recitace kolem třetí minuty je kombinace normálního přednesu a pozpátku čteného textu – což právě vytváří ten chorobný dojem. Konec skladby je opět po letech trochu ambientní. Martyho chickcoreovské klávesy a Satyrův vzdálený řev (křičící jména historicky významných speleologů) mají evokovat hledače, ztraceného hluboko ve tmě. Řeka, kterou lze zaslechnout, je opět autenticky sejmutý Hostěnický potok v Ochozské jeskyni.
„Nikdy nejsem tam, kde bych měl správně být. Rozmazaný stín ukazuje nekompromisně cestu ke starobylým skalám. Čtyři vchody, mříž a nápis s dívčím jménem. Musím dolů, k první vodě. Tam, kde končila těla psů a koček…tam dole je dobrodružství, pohyblivé kameny a v chodbách svítí cizí světla. Tam není čas, tam není stín, protože kde není světlo, ani on není. Tam docházejí síly a hrozí sesuvy“.
„Cesta Suchým žlebem (Kateřinská)“:
Závěrečnou skladbu jsme měli v demoverzi načrtnutou zdaleka nejdříve. Na ni jsme vlastně „ulovili“ Jiříka Bigglese. Na závěr téměř optimisticky znějící skladba s tragickým textem a vokálem á capella na závěr. Melodické „We All Die“ je prostě cynická temnota. (úsměv)
Cesta od závory po Kateřinskou je naší srdeční záležitostí. Magická je výprava údolím za slunného letního dne stejně jako temně popůlnoční putování. Všude neprostupná zelená stěna a nahoře v kopcích jeskyně. Skladba pojednává o poslední cestě člověka, který si tohle krásné místo zvolil jako to poslední, co kdy spatří...
„Stromy po obou stranách úbočí jsou polepené tisícem zlatých plátků, chvějících se ve větru. A svahy jsou tak příkré. A tam nahoře v listoví nikdo nikoho nehledá. Nikdy. Jsou tam bílá místa na mapě. Jsou tam divná místa. Narazíš tam na zbytky oděvů hledačů a náhodných kolemjdoucích. Leží v listoví jako poházené hračky zlobivého děcka. A těla. Tam oni patří. Tam žijí. Ty skrýše mají jména. Ty skrýše mají čísla. Sem se nechodí na výlety. Jsou to příbytky ztracených… Tohle místo je bájné Moře Stromů. Portál jeskyně, kde umírají malé pasačky ovcí je za námi. Otoč se doprava a stejně neuvidíš místo skalního hradu vysoko ve stráni. Tam už průzkum neprobíhá. V noci se tam nesvítí. Jen někdy. To jsou noční světýlka. Tunel je prý neperspektivní a bezvýznamný“.
Zmínil jsi Necrococka, jak se přihodilo, že tento démon tuzemského undergroundu obohatil „Kras“ svým hlasem? Sleduješ jeho tvorbu, co na ni říkáš a jaké album, ve kterém má prsty, máš nejraději?
My chtěli Necrococka už na předchozí album a on dokonce souhlasil, ale nakonec se nenašlo místo, kam jej umístit. Až na „Krasu“. Tam už to byla nutnost. A je v tom asi i určitá symbolika, protože Necrocock je nadšený turista a sám napsal, že Kras jej vždycky lákal. On je snadno rozpoznatelný a to nejenom textově, ale i harmoniemi a náladou. A přesně tuto „Kohoutí“ náladu jsme tam chtěli mít přítomnu. Asi definitivně se to zlomilo při poslechu skladby „K dubům“ z „Lesní hudby“. Ve spojení s videoklipem je to dokonalý přírodně-snově-mystický zážitek.
A stejně tak i my viděli Moravský kras. Tedy ne jen jako popis krajiny, ale i snovou vizi. Ne úplně pozitivní a krásnou v pravém slova smyslu, ale i lehce halucinogenní a nebezpečnou. Proto jsme Necrococka oslovili a byli příjemně překvapeni jeho profi přístupem k této výzvě. On je tím prvním hlasem, který na albu zaslechneš a v prvních třech skladbách je jeho příspěvek při pozorném poslechu patrný. V celkové nahrávce jsme jej hlasitostně nevytahovali ve stylu „podívejte, máme tam Necrococka“. Je spíše v pozadí… ale o to větší kouzlo to je.
Známe jeho kompletní tvorbu a vlastně každé album má něco do sebe – ať už pod hlavičkou KAVIAR KAVALIER, NECROCOCK, NIGHT VISION nebo Tom Kohout. První KK, druhý, „Praktiky pohřebních ústavů“, zmiňovaná „Lesní hudba“… ale za nedostižný top považujeme asi album „Konvalium“, které vyšlo původně pod hlavičkou Tom Kohout. Zhudebněný sen, zvrhlé pocity a odkazy na mjr. Zemana. Tedy věci nám tak sympatické. Jsme hrdí, že členem kapely se na jedno album stal právě Necrocock.
Dokázal bys si představit, že by se někdo jako Necrocock stal napevno součástí sestavy FORGOTTEN SILENCE? Hrozilo i někdy v minulosti, že byste v kapele přivítali opravdu velké jméno s vlastní bohatou hudební zkušeností?
To si představit nedovedu. A nemyslím, že by to bylo dobré. Takové to stahování velkých jmen do jedné kapely většinou nedělá dobrotu. Čest výjimkám jako jsou třeba FLYING COLORS. Je to prostě hodně kohoutů na jednom smetišti, hodně rozdílných individualit. Jasně, mohlo by to být zajímavé, ale třeba Necrocock je solitér, který může naplno fungovat, jen když je sám a má vše pod kontrolou a ve vlastní režii.
My minimálně naživo párkrát vystupovali s významnými osobnostmi tuzemské scény. Na koncertech nám zpíval Bruno (3x, HYPNOS, KRABATHOR), Chymus (2x, ANTIGOD, ISACAARUM), Frodys (2x, POSTCARDS FROM ARKHAM, AWRIZIS), ale vždy se jednalo o hostování s určeným „datem spotřeby“. Je to pomoc, osvěžení a zatraktivnění kapely v určitém období. Ale i tito tři jsou svým způsobem dominantní jedinci, kteří si plní svoje sny určováním směru vždy té „své“ kapely. Se všemi to byl nezapomenutelný zážitek, ale oni patří prostě jinam. A to, že jsme málem či doopravdy zkoušeli s lidmi z mnohem slavnějších kapel (např. Honza Seidl / STROMBOLI) neberu. Nikdy se nejednalo o vůdčí a stylotvorné osobnosti, jako je třeba Necrocock nebo Bruno či Frodys.
Co mi můžeš říci o vizuální stránce „Krasu"? Stejně jako u „La Grande Bouffe“ ho zdobí motiv v podstatě nenápadný, ale s výraznými barvami a oba mají sílu nevysvětlitelné přitažlivosti…
Pracovali jsme za celou éru kapely celkem se třemi grafiky. Tom Prek měl na starosti dvě ze tří redblackovských alb, Stalker jedno redblackovské a dvě epidemiácká alba a pro „La Grande Bouffe“ jsme oslovili Onehalpha, který nám – což je skoro jako znamení shůry – dělal v roce 1996 obal na debut „Thots“. Onehalph je bývalý kytarista brněnských technothrasherů INFECTION (začátek devadesátých let), potom fungoval na bicí v kapelách VENUŠINY KULIČKY (kde jsme se v roce 1993 potkali), THE MASHY MUXX, RADIUM.NFO a aktuálně jsou to THE MUXX (www.muxx.cz), které mohli posluchači slyšet na našem brněnském „Krasovém“ koncertě. Známe se léta letoucí a já si až později uvědomil, že je také výtečným grafikem. Líbí se nám jeho styl, který je hodně moderní a přitom ctí historii a návaznosti našeho grafického stylu. Pracoval na „La Grande Bouffe“, „RE:Retro´93“, „Sonique Voyeurisme“, „Kras“ a vůbec na veškeré grafice hrnečky počínaje a krasovým webem konče. Nesmím zapomenout na fotografie našeho soukmenovce Ruuna (www.ruun.sk), které zdobí zmiňované první LP.
Obal „Krasu“ je zdánlivě jiný, mnohem modernější a nezvyklý, ale krásně navazuje na naši zažitou grafiku. Opět fotografie, opět dominantní sloupec na levé straně a přitom skládanka písmen, nabízející různé kombinace. A moc povedená zeleň, která mi osobně ke Krasu ladí... Onehalph je momentálně dalším členem kapely, protože bez jeho grafiky si další existenci stěží dokážu představit. (úsměv)
Obě poslední alba vyšla i jako LP, splněný sen?
Rozhodně. Jsme fandové vinylů a proto jsme si do roku 2012 plnili sny v podobě drobných sedmipalců. Ale teprve pořádný dvanáctipalec je vstup mezi opravdové kapely. (úsměv) Vysnili jsme si černý vinyl v rozkládacím obalu, s čistou a vkusnou grafikou a samozřejmě s vinylovým masteringem. A s „La Grande Bouffe“ se nám to povedlo. Tehdejší vydavatel Shindy se toho formátu nebál a šlo se do něj. Vinyl jsme tehdy vyšperkovali bookletem a vloženým CD. Splněný sen! A u „Krasu“ jsme se nejprve s úsměvem od ucha k uchu bavili o dvojLP, poněvadž materiál je příliš dlouhý na jeden disk. Později nám úsměv na rtech tuhnul, poněvadž jsme si uvědomili, že TO PROSTĚ CHCEME. (úsměv) Dva černé 180g disky, opět booklet s texty, ve tmě svítící frontcover a to vše v rozevíracím gatefoldu. Prostě jsme chtěli, aby album vypadalo přesně tak, jak bychom chtěli, aby vinyly vypadaly. Hudba pro vinyl prošla Martyho pečlivým masteringem, který se od CD verze pochopitelně liší a už jsem se setkal s názorem, že LP zní snad i líp než CD (ale věř vinylofilům, že ano). Ano, tyto vinyly jsou splněným snem… nevím kam dál se ještě dá zajít. (úsměv)
Ke „Krasu“ jste vyrazili na menší turné, v roli zpěvačky se objevila Andrea Baslová a na kytaru Kuba Fritsche. Jak se přihodilo, že se ocitli v koncertní sestavě a jak odehraná vystoupení hodnotíš?
„Kras“ se natáčel s vědomím, že se nikdy nebude prezentovat naživo kvůli Bigglesově vytíženosti u Tomáše Kluse. Profesionální muzikant se musí především věnovat svojí práci, stejně jako my ostatní chodíme do zaměstnání. S tím rozdílem, že on má volněji během pracovního týdne, zatímco my o víkendu. Bylo to lehce frustrující vědět, že tyto skladby nikdy naživo nezazní, ale nakonec jsme se s tím naučili žít. Ale po pár debatách s Jirkou nám z jeho strany bylo naznačeno, že živé provedení „Krasu“ není až tak moc nereálná věc – jenom je třeba trefit se do časového harmonogramu. Domluvili jsme se na termínech zkoušek a případných koncertů a začaly se podnikat kroky. Výběr nakonec padnul na březen 2019 a kluby v Brně, Šumperku a Plzni. Jelikož „Kras“ je zvukařsky komplikovanější záležitost na nazvučení než klasický metal, dovolili jsme si komfort nazvučení hlavně pro nás, tzn. večery jsme otevírali my a příslušná „special guest-kapela“ hrála po nás. Tedy FACE THE DAY a DYING PASSION. Pouze v Brně THE MUXX vystoupili se svým unplugged setem jako první.
Jiřík potřeboval vyřešit svoji kytaru a vokál. Na albu má vícehlasé sbory a kytara je (dle něj) natolik komplikovaná, že potřebuje k dosažení uspokojivého výsledku podporu. Medvěd místo sebe navrhnul Kubíka Fritscheho (jinak grind KANDAR) a na vokály jsme oslovili Andreu (ex-MEMORIA), se kterou jsme se již očichali na vzpomínkových koncertech k albu „Thots“. Musím říct, že z Jiříkovy strany se jednalo o čistě profesionální přístup, kdy secvičil vše potřebné jak s Kubíkem, tak s Andreou. Jsme moc rádi, že se Biggles časovou smyčkou zase ukázal v kapele, byť jen na skok. (úsměv) Výsledek v podobě tří velmi speciálních koncertů byl moc fajn a nejen já je řadím k těm nej akcím, které jsme odehráli. Tímto díky všem, kteří se na nich podíleli jak na podiu, tak v zázemí. Zvláště Brno bylo srdeční záležitostí. Kubík a Andrea super. Měli jsme velice šikovného zvukaře Honzu Bednáře, který nám poskytnul dokonalý servis, měli jsme projekci od Davida Damborského a Onehalpha...
Prozraď mi prosím, objevila se u tebe někdy myšlenka na čistě sólové album? Bylo by oproti domácí kapele hodně odlišné?
Asi mi něco podobného prošlo hlavou, bude to už dávno. Já jsem spíše týmovým hráčem a hlavně tyhle lidi kolem sebe potřebuji. Sám bych nic nedokázal zrealizovat, potřebuji jejich odezvy, nerozumím procesu nahrávání natolik, abych mohl práci ve studiu dostatečně kontrolovat. Neznám tak dobře harmonické postupy, jsem spíše riffař než melodik. Pokud bych já někdy chtěl realizovat boční projekt, bude to něco, co by nikdo ze sestavy nechtěl podstoupit, takže asi nějaký dark ambient… i když i ten máme rozpracovaný. Hm, asi nemám potřebu někam „utíkat“ a realizovat se jinde. Zemřu jako „ten, který nikdy neměl boční projekt“. (úsměv)
Kapitola a vlastně celé naše povídání dospělo zdárně ke svému konci. Patří ti veliký dík za čas strávený nad mými otázkami a zkus prozradit, jak vidíš další budoucnost FORGOTTEN SILENCE? Dočkáme se v brzké době alba a v té dlouhodobější… budou FS trvanliví jako YES?
Děkuji taktéž za zajímavé dotazy. Budoucnost FS je vždy nejistá. Nikdo neví, co bude. Chvíli to vypadá, že zůstaneme v krasových vodách, chvíli zase že se hodně přitvrdí a zrychlí. Máme strašně dlouho rozpracovaný industriálně-ambientní projekt, ve kterém se ale už některým klávesákům nechce zpětně babrat, tak uvidíme. Jeden by to viděl do deaththrashe, druhý zase s dotekem popu, třetí tohle všechno dohromady... V hlavách už jsou nějaké nápady a embryo nových zážitků už v hlavě roste a sílí. Ale nic nebudeme dělat na sílu, necháme se unášet jako loďka proudem, jenom občas lehce pootočíme plachtu tím vhodnějším směrem. (úsměv)
To je zároveň odpověď na termín vydání nového alba. A otázka trvanlivosti? Jako YES? (úsměv) Ti dnes jezdí koncerty k padesáti letům trvání kapely… to by znamenalo potkat se na brněnské Melodce v roce 2043… a to bych asi lhal, že to budeme schopni splnit. Navíc tebou zmiňovaní YES už jsou trošku jiná kapela, ze zakládajících členů už tam není nikdo. Na druhou stranu, změna je život a palivo pro kreativitu. Hm, nasadil jsi mi brouka do hlavy… 2043… hele, dám ti vědět. (úsměv)
Tímto výhledem do budoucnosti náš rozhovor končí a ještě než si v diáři označím Krustym zmíněný rok dalšího vzpomínání, tak si vás dovolím pozvat na neděli příští, kdy se v kratších rozhovorech dostanou ke slovu další členové FORGOTTEN SILENCE…
„Kras“
- Nahráno ve studiu L'Atelier Fumoir (5/2017-1/2018) + bicí ve studiu Abbadon (4/2017)
Sestava:
- Jiří „Biggles“ Kučerovský – guitars and vocals
- Honza „Marty“ Friedman – keyboards
- Alexandr „Krusty“ Nováček – bass
- Zdeněk „Čepa“ Čepička – drums
- Tom „Necrocock“ Kohout – backing vocals
- Pavel „Medvěd“ Urbánek – guitars
- Petr „Satyr“ Ševčík – screams
http://forgottensilence.cz/
Facebook
Bandcamp
Kapitola první: „Thots“
Kapitola druhá: „Senyaan“
Kapitola třetí: „KaBaAch“
Kapitola čtvrtá: „Kro Ni Ka“
Kapitola pátá: „La Grande Bouffe“
Kapitola šestá: „Kras“
Kapitola sedmá: Aktuální sestava
Kapitola osmá: Sestava v záloze
