Konec čtvrté kapitoly byl ve znamení touhy po rozšíření sestavy. Zadařilo se a historie FS byla obohacená o další dvě jména. Prozraď nám, kdo se pod jmény Satyr a Hyenik ukrývá a jak se do kapely dostali? Probíhalo u vás něco, co by se dalo nazvat klasickým konkurzem? Úplně to vidím, čtyři stateční sedící vedle sebe, před sebou poznámkové bloky a s vážnými obličeji voláte uchazeče jednoho po druhém… (úsměv)
Hledal se druhý kytarista a frontman. Ale zapomeň na tebou vybájené konkurzy, poznámkové bloky a jednoho adepta za druhým. (úsměv) Nejsme METALLICA.
Kytaristu našel Medvěd na ostravském křtu nového alba LIVEEVIL. Hyenika (Hynek Stančík) jsme znali už nějakou dobu nejen jako člena SSOGE, ale jako hlavní mozek formací SYMFONICKÁ DÁSEŇ, CHIASMATIC a PALADRAN. Medvěd ho víceméně postavil před hotovou věc hned u vchodu do klubu, kam Hyenik vstoupil se zamlženými brýlemi. „Mám pro tebe neodolatelnou nabídku, budeš hrát ve FORGOTTEN SILENCE“, zní ta legendární věta. A bylo to. Medvědovi se neodmlouvá... Hyenik je kytarový profesor. Vyzná se ve všem okolo zesilovačů, efektů, zvuků, kytar… ostatně je i dost aktivní na muzikantských fórech. Tehdy jsme samozřejmě ještě netušili, kolik práce odvede na příštím albu.
Satyr (Petr Ševčík) se přihlásil na naši výzvu. Sraz jsem s ním měl v brněnské hospodě, kam přišel s bráchou a v mikině NILE. Bod plus. Pamatuji si, že mě odzbrojil informací, že by se teď „chtěl tak dva roky věnovat hudbě“. (úsměv) Satyr zpíval v kapele BENEVOLENCE a potom v ABSOLUTE ZERO. On je generačně úplně jinde než my a vyrostl na nu-metalu, takže jeho oblíbené kapely jsou kromě deathmetalových i věci nám neznámé nebo pro nás nezajímavé jako třeba DEFTONES. Navíc pochází z Golčova Jeníkova, takže jako nebrňák to dostával slíznout. (úsměv) Ale on nám taky dost zatápěl. Cestou na zkoušku a s vážnou tváří při poslechu MERCYFUL FATE „Don´t Break The Oath“ 1984: „Kámo, tak tohle je vykrádačka DEFTOUNŮ...“. Je to prostě svéráz, který baví. Po vokální stránce je to ovšem eso. Naprosto skvělý growling a oproti mně i jiná, šetrnější technika zpěvu. Je prostě důležité vědět jak na to. Já při natáčení vokálů odpadal s bolavou hlavou, poněvadž jsem do toho šel hlava nehlava a naplno, zatímco on přesně věděl jak se nenadřít a přitom znít skvěle.
Nyní tě poprosím, abys jsi si zahrál na redaktora z oblasti kinematografie a fanouška, který o existenci filmu La Grande Bouffe nemá páru, uvedl do obrazu…
„Velkou žranici“ (1973) jsem viděl hodně dávno a hodně večer v televizi, pravděpodobně v rámci čehosi jako „večer náročnějšího diváka“. Z filmu jsem viděl jenom kousek a naprosto mě dostala ta dekadence, které se tam dopouštějí tak slavní herci jako Marcello Mastroianni, Ugo Tognazzi, Philippe Noiret a Michel Piccoli… kteří rozhodně nemají cosi jako ekonomickou potřebu podílet se na nějakých artověji náročných filmech.
O dost let později jsem na tento film nalákal pár mých kamarádů i s jejich dívkami a byl jsem za totální zvrhlé a nevkusné hovado. Inu, nepovedlo se... Ale filmové extremisty chci varovat, protože dnes existuje mnohem více o dost extrémnějších gore/splatter či psycho filmů, takže by mohli být dost zklamáni.
Celý film pojednává o čtyřech přátelích, úspěšných mužích, kteří se rozhodnou na víkend (?) zavřít do vily jednoho z nich a tam se ujíst k smrti. Čtyři noblesní pánové si nechají dovézt množství jídla, které jeden z nich postupně připravuje. Oni konzumují, zvou si návštěvy (prostitutky, kolemjdoucí učitelku – skvělou Andréu Ferréol), debatují, koukají na diáky a postupně umírají. Děj je prostý, ale plný dekadence, humoru… tedy spíše hořkého humoru, stejně jako primitivního. Nechám na každém, co si z filmu odnese nebo neodnese. Pro někoho to může být strašná pitomost, pro někoho důvod k zamyšlení. Možná je to černá komedie, možná kritika konzumu jako takového, moderní doby, vykreslení rozdílů mezi muži a ženami… kdoví o čem to celé je. Pro nás to je film o nespoutanosti a možnosti/schopnosti dělat si, co právě já teď chci.
Podíleli se nově příchozí na skládání materiálu pro „La Grande Bouffe“? V dobovém rozhovoru jsi zmínil, že nahrávání probíhalo v domácích studiích, což nabízelo relativně neomezený čas. Skládalo a tvořilo se tedy i přímo na místě, nebo i tentokrát bylo vše hotovo před samotným nahráváním?
Nikdy neskládáme ve studiu. Všechno máme připraveno předem. „La Grande Bouffe“ bylo kompletně připraveno na zkušebně starým dobrý způsobem. Cesty na zkoušky za bubeníkem, zimní zatápění na zkušebně, nezbytná káva připravená Čepou, polední smažák a hlavně zkoušení a aranžování připravených nápadů. Tedy až na jednu výjimku na seznamu skladeb, ale o té později. Základy byly opět položeny klasickým a tradičním způsobem a na nich se společně stavělo, dokud nebyla skladba kompletní. Vokalista nebývá potřeba, nejdříve chceme mít kompletní hudební složku.
Nahrávali jsme ve třech studiích – pokud je tak můžeme nazvat. Bicí jsme sejmuli v Ostravě-Porubě u Hanyse a zbytek se nahrával především u klávesáka Martyho doma a Hyenik svoje party nahrával zase u sebe ve Vsetíně. Martyho přístavek vedle rodinného domku se nám stal za poslední léta útočištěm nejen pro nahrávání, ale i pro zkoušení a aranžování, stejně jako pro pohodové kouření vodní dýmky a sledování filmů či poslechu hudby. Nahrávku míchal druhý člen PALADRANU a výtečný kytarista Pedro. A i o půlnoci jsme ochotni mu vyseknout hlubokou poklonu...
Na nahrávání jste se scházeli v komplet sestavě, nebo jen ten, koho se to týká, a ty s Medvědem jako dozor?
Na nahrávání bicích jsme se do Ostravy byli podívat s Medvědem, jinak každý nahrával víceméně sám podle volného času. Vždy u toho byl samozřejmě Marty, který vše snímal. Občas jsme se tam potkali, když jsme se střídali. Každopádně nejvíce času na nahrávání trávil pochopitelně Marty. Hyenik vše dodal internetově, z klidu svého vlastního domácího studia.
Satyr se ukázal jako pěvecká extratřída, bylo náročné ho vést k obrazu svému, nebo vše dával levou zadní?
Satyr byl bez problému. Nasázel to tam moc hezky. Zpěv jsme neměli úplně ujasněný, proto jsem celé album nazpíval já a po mně i Satyr a vybíralo se. Každý jsme to pojali trochu jinak, máme krapet jiné frázování. Nakonec jsme vybrali mnohem více jeho příspěvků, protože k tvrdému deathovému podkladu se prostě jeho growl hodil mnohem víc. Já mám hlas vyšší, spíše (dejme tomu) thrashovější. Ale na albu jsme slyšet oba a myslím, že takto kombinované to zní nejlíp, jak mohlo.
Jak to bylo s Brunem, dorazil „Aalborg" zazpívat k vám do studia, nebo nahrávka putovala k němu a obohacená o jeho zpěv zase zpátky?
Bruno nám vokálně pomáhal na třech koncertech (bohužel i včetně ze strany zvukaře hodně špatného koncertu na MASTERS OF ROCK 2010). Je to náš starý kamarád, jsme v kontaktu, pomáháme si a já občas jezdil s HYPNOS jako prodejce merche. Dokonce si můžeme přičíst k dobru, že jsme jej lehce nakopnuli k reinkarnaci HYPNOS, protože si s námi zazpíval na Brutal Assaultu v roce 2009 a tam chytil druhou mízu... (úsměv) Záznam jeho hlasu je z naší zkušebny, kde jsme společně trénovali „Aalborg“. Bylo by příliš problematické domlouvat v jeho našlapaném itineráři termín pro cestu k nám kvůli nahrávání něčeho, co jsme zaznamenáno už měli, navíc s nádechem opravdového zkušebnového odéru.
Jasně, chápu. Pojďme dál, šéfkuchař Ugo se chystá servírovat a já tě poprosím každý ze třinácti chodů okomentovat…
„Bouffe à table!“
Intro. Start. Hostina začíná!
„Translucide (Brighton II.)“:
Pozvolný rozjezd. Satyrův čistý vokál. Hodně melodický kus a zároveň dost heavy díky dvěma kytarám a Satyrově growlingu. Textově se vracíme zpět do Brightonu, do jeho ulic, k pocitům osamělosti a zároveň naprosté svobody a nezávislosti, kterou člověk doma nemůže zažít...
„Jsem opravdu jenom malým chlapcem, který stojí na okraji útesu, na opuštěné pláži či noční zastávce taxíků… a hledím do prázdna. Jsem průhledný a mým skleněným tělem vidíš proudit špinavou vodu místo krve“.
„Aalborg“:
Pravděpodobně nejrychlejší kousek v naší historii. MAYHEMOVSKÁ nálada a Brunův vokál. Naživo jsme jej hráli mockrát a Satyr se zpěvu ujal jinak, ale výtečně. Autentický zážitek z dánského Aalborgu, kdy jsem za šedivého dne v šílené průtrži mračen šlapal cestou k vikinskému pohřebišti Lindholm Hoje nad Aalborgem. V ten moment se na horizontu zjevila tmavá beraní hlava s obrovskými rohy a sledovala mě… neskutečně dlouho a nehnutě. Vsadím se, že to byl On – pán temnot!
„Les Collines De Senyaan Pt. III":
Po pár letech jsme opět navázali na naši tradici skladeb s názvem „The Hills Of Senyaan“ – tentokrát samozřejmě stylově ve francouzštině. Skladba jako taková je Hyenikova a byla vlastně „na objednávku“ akustická, my jenom přidali bicí, basu a klavír. Samozřejmě obsahuje melodii ze dvou předchozích stejnojmenných skladeb. Když návaznost, tak doslova. Ostatně něco podobného děláme už dlouho se stále stejnou skupinou deseti tónů, které zopakujeme na každém našem albu. Skladba je vlastně kompletně unplugged. Ovšem je řízná a dokazuje, že na akustické nástroje je třeba si dát pozor. Její závěrečná část mi velice lehce evokuje naši oblíbenou „Samba Briza“ od ATHEIST.
„Fermeture De La Bouche“:
Solidní rychlost. I když se člověk inspiruje u death metalu à la MORBID ANGEL, stejně z toho vylezou FS, s tím nic nenaděláme.
Textově jde o snovou vizi, kterou jsem si stačil poznamenat.
„Cesta nocí trvá už dlouho. Kůň našlapuje opatrně a pečlivě vybírá místa kam šlápne. Zem už je podzimní, studená, hřbitovní a tmavá. Ta vesnice o pár domech byla spícím monstrem z bájí, když jsme se promočeným ránem vkrádali do jejich uliček. Pojďme čarovat! Hlína pod podlahou skrývá tajemství... Tam je rakev a tam spí tělo, obklopené množstvím lahví vzácného vína“.
„Dichroisme (Two-Rooms World)“:
Taková core/djent/old school věc. Skoro bych až řekl „hitovka“. Relativně krátká a přímočará písnička. Textově pojednává o každodenním systému našich životů, který nás tlačí nepříjemně k zemi, kde ležíme ve špíně a vyčerpaní – bez fantazie.
„S mléčnou blánou na očích dávám, vydávám, hovořím a přežívám. Vůbec nemám páru o tom, kde se nacházím a co konám. Ty pohyby jsou tak přirozené a já se jen divím jak mi to jde“.
„The Black Rider 4k8 (Chanson Pour La Station De Service)“:
Rozmáchlá věc na závěr. Atmosféra, smutek, melancholie i agresivita. Pořád jsme si dělali srandu z reggae a Boba Marleyho, až jsme do první části skladby zakomponovali takovou naši verzi reggae. (úsměv) Černý jezdec projíždí nočním městem a sleduje. Jeho „obětmi“ se stávají rozsvícená okna a lidé na ulicích. Černý jezdec hledá naplnění svého života.
„Tak chyť paprsek, uvězni jiskru v dlani. Dožeň myšlenku, vykonej co právě chceš... O tomhle našem tajném výletě nikomu ani muk. Až budou všichni spát, sbal si věci a promysli výmluvy… budu čekat tam dole ve městě. Zapomenuté ticho spí v konvicích, dýmí a voní. Jsme na míle daleko, tak ještě vyprávěj...“
„BOUFFE restaurant de luxe“
„BOUFFE piano“
„BOUFFE vingt et une heure cinquante sept“
„BOUFFE acoustiquement“
„BOUFFE hyéne“
„BOUFFE montmartre“
Tohle všechno jsou intermezza a outro z dílny Hyenikovy. Celé album je propojeno těmito miniaturami a samply z filmu samotného. Každé z těchto intermezz je vlastně rytmicky či tónově jinak pojaté nejvýraznější téma z ostatních regulérních skladeb + na závěr melodie z filmu, hraná jak jinak než na akordeon. Hyenik si s tím opravdu dal práci!
Tato intermezza svým způsobem vysvětlují celý koncept, který vlastně konceptem není. Albem se line nálada filmu a koncepční je v tom, že pevný koncept vlastně nemá. Chtěli jsme si dělat naprosto, co jsme chtěli. Jak hudebně, tak textově. Bez omezení. Jako Ugo, Marcello, Michel a Philipe.
Hodně se v této kapitole motáme kolem gastronomie. Sjezdil jsi kus světa a jistě ochutnal spoustu místních pochutin, dokážeš říci, kde ti chutnalo nejvíc a jaká kuchyně je ti nejbližší doma?
V tomto případě nejsem ten pravý pro podobný dotaz. Na něco takového by ses musel zeptat třeba Martina Čecha z Epidemie nebo Čurbyho z Obscene, kteří byli všude možně a hlavně na hodně dlouho. Moje cesty byly vždy spíše turistického rázu a nijak extrémní lokace to nikdy nebyly. Když jsem čundroval s batohem po Belgii (což je tedy vlámská a valonská kuchyně), snídával jsem na vlakovém nádraží tyčinku KitKat za 1 eur… tak co po mě chceš… (úsměv) A já to mám s tím jídlem takové všelijaké. Ve všem jsem se vždycky nimral a už od mateřské školy jsem řešil jak a co nejíst. Nesnáším kmín, nemám rád maso, neříkám, že nejím, ale nemám rád. Na druhou stranu v dnešní době, kdy sílí zelená fašisticko-veganská propaganda mám někdy chuť se protestně zakousnout do pořádného burgru. (úsměv) Pokud nějaká kuchyně, tak spíše lehčí, dejme tomu italská či prostě středomořská. Ovšem v kolotoči všedních dní jsem často rád za bagetu z benzinky. (úsměv) Je to prostě tragédie!
V tomto ohledu budu jistě větší tragéd než ty, tak raději toto téma opustíme. Určitě tě nemohly minout nadšené reakce fanoušků a ještě lepší mezi hudebními kritiky. Odrazilo se vřele přijímané album ve větším zájmu o kapelu?
Album bylo úspěšné. Ale je otázka, co znamená úspěch? Digipaky se vyprodaly hodně rychle a ke dnešnímu dni zbývají přesně tři vinyly. Recenze velice dobré, stejně jako koncerty. Druhé místo v anketě Břitva a téměř získaný Aněděl (platilo nepsané pravidlo CZ UG: „nikdy nevydávej album ve stejný rok jako MASTER´S HAMMER“. (úsměv). Ale zmínku o cenách ber s rezervou, nejsou ti totiž naprosto k ničemu a věř nebo ne, druhý den jsme vždy museli do práce. (úsměv) Ale osobně mám pocit, že naše fanouškovská základna se utvořila už na přelomu tisíciletí a je stabilně stejná, možná mírně rostoucí. Že by nastal nějaký boom a lidé nám trhali ruce a my se podepisovali na potkání… to fakt ne. My nejsme interpreti masově oblíbené hudby. To neříkám hrdě ani uraženě – to pouze konstatuji. Právě díky tomu si můžeme dělat to, co chceme a tak se nám to líbí.
Pojďme k živým vystoupením, podařilo se pro živá vystoupení zachovat „albovou“ sestavu? Jistě najdeš koncerty hodné k zapamatování…
Je zajímavé, že tato albová sestava je vlastně nejtrvanlivější sestavou v dějinách kapely. Mám dokonce obavu, že vydržela sedm let a nějakých 23 koncertů. (úsměv) Což bych nikdy nečekal, poněvadž naše albové i koncertní sestavy se prostě mění dle situace a poptávky. My nejsme v tomto směru asi úplně klasická kapela. Nejde mi moc přes jazyk říkat „bývalí členové“ – jednoduše proto, že nikdo nikdy neví, kdo se v jaké sestavě a kdy zase zjeví. Teď je s námi Kuba Fritsche, který zaskakoval za Medvěda v roce 2016 – a já bych si tehdy ani nepomyslel, že by měl mít ten záskok delšího trvání. Na jaře 2019 jsme odehráli tři nádherné koncerty s Bigglesem, který si naposledy zahostoval na „Kro Ni Ce“ v roce 2006 a díky jeho vytíženosti není snadné se s ním potkat byť jen mailově nebo smskou. Zpívá s námi Andrea, o které jsme samozřejmě nemohli nevědět, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že spolu budeme nacvičovat skladby z „Thots“. Cesty páně jsou prostě nevyzpytatelné...
Koncerty byly fajn. Odjeli jsme hezké sedmizastávkové turné s DYING PASSION, kteří tehdy vydali povedenou desku „Amplify“, absolvovali jsme velice příjemný Celestial Help Fest v Bánovcích, MetalGate Czech Death Fest, Brutal Assault… a na spadnutí byl vinylový projekt, o kterém jsem potají snil už kdysi dávno. Natočit covery oblíbených techno deathových kapel PESTILENCE, ATHEIST, CYNIC a NOCTURNUS. Shodou okolností tři z nich natočily svoje přelomové desky v roce 1993 – tedy v době, kdy je nikdo nepochopil. Historie alba „Spheres“, „Elements“, „Focus“ a „Thresholds“ ocenila až mnohem později.
Třebaže nejtrvanlivější, ani tato sestava nevydržela. Jaké jste měli ke změnám důvody? A co vlastně znamená být členem FS? Ty, jako kapelník, se staráš o data koncertů a zkoušek? Hlavní slovo má dvojice Krusty + Medvěd a kdo neuposlechne, tomu třikrát běda?
Nenazval bych to změnami – po každém albu je prostě potřeba vyvětrat místnost a nechat vyčichnout natočený a vydaný materiál. Dát si volno. A nechat vše plynout a důvěřovat náhodě a intuici. A jakmile nastane ten správný čas, přizvat ty, kteří to mohou nebo chtějí obohatit nebo spoluvytvářet. Kapela, která funguje ve stejné sestavě milion let, je obdivuhodná. Musí to být vysoká škola diplomacie… ale ne že by si jí člověk neužil i ve tvrdém jádru FS. I tam jsou diametrálně odlišní lidé, to mi věř. (úsměv) Ale stejní lidé budou hrát vždycky když ne stejně, tak alespoň podobně. Proto nevidím obrovské rozdíly mezi alby takových RUSH. Ano, jsou skvělí, ale abych ti určil, ze kterého alba je tahle nebo tahle věc? Ani náhodou. Zastávám názor, že obměňovat sestavu a zvát do procesu jiné vlivy je osvěžující. Neobjevit se Satyr a Hyenik, natočili bychom třeba zase cosi jako „Kro Ni Ku II.“. A to nikdo nechce. Důležité je nestát na místě a nestagnovat. Jsem zpětně moc rád za to, že se sestava kapely měnila, protože tím se vyvíjela i její tvorba, která je pak zajímavější.
Funkce „kapelník“ je blbost. To je možná Olda Říha v KATAPULTU. Právo veta. Kapelník je funkce, potřebná k přehrávkám za dob komunismu. Já jsem jenom ten, který je na všech nahrávkách a odehrál každý koncert. Nic víc. Data koncertů prostě musíš konzultovat se zbytkem kapely, ostatně stejně jako zkoušky. Tzv. kapelník si může vydupat společnou zkoušku třetího srpna, ale když bude mít bubeník zrovna dovolenou u moře, nic se konat prostě nebude, i když se kapelník bude stavět třeba na hlavu. Nedejbože když členové hrají i v jiných kapelách a kříží se koncerty.
Stejně tak není pravda, že hlavní slovo má dvojice K + M. Už dávno ne. Musíš se snažit s lidmi komunikovat a debatovat (pokud chtějí), jinak se na tebe vykašlou. A být diplomatem.
A co znamená být členem FS? Já nevím. Být součástí něčeho a podílet se na něčem… zajímavém.
Dobře, beru definitivně na vědomí, žádný kapelník, žádní ex-muzikanti! Kdybys měl tu možnost a mohl sestavit svojí kapelu snů, koho by jsi k sobě přibral? (klidně i z nežijících)
Ho hóó… tohle jsou takové čistě teoretické otázky, na které je ošemetné odpovídat. Já mám spoustu oblíbených muzikantů. Líbí se mi, jak na bicí hraje Gavin Harrison (ex-PORCUPINE TREE), Neil Peart (RUSH), ale i diametrálně odlišný Ian Paice (DEEP PURPLE), mám rád klávesy od Dona Aireyho (DEEP PURPLE), Marka Kellyho (MARILLION) nebo Ricka Wakemana (YES), nejsem kytarový fajnšmekr, ale vždy, když hraje Steve Morse (DEEP PURPLE, FLYING COLORS), tak ožiju. Dokonalá baskytara, to jsou pro mě Chris Squire (YES), John Patitucci, Timi Hansen (MERCYFUL FATE), Geddy Lee (RUSH), Tony Choy (ATHEIST) nebo Sean Malone (CYNIC)... Ale dávat je nějak dohromady? Nebo byť jen přemýšlet o nějakém společném… ééé? Ne, to je fakt mimo mísu. Navíc – z historie víš, jak dopadají all-star bandy. Zazáří jedním nebo dvěma super alby a jde to do kytek. Nemůžeš míchat osobní styly hry. Paice by nemohl hrát v PORCUPINE TREE a Maloneho by z YES vyhodili...
Ale kdybych já měl možnost sestavit si svoji kapelu snů – nedá mi to moc práce, protože přesně v takové kapele momentálně hraju, je to klišé, ale je to tak. (úsměv)
Závěrečná otázka tak trochu uzavírá kruh. Viděl jsi za posledních, dejme tomu, deset let film, u kterého se ti v hlavě začaly rodit myšlenky na použití pro FORGOTTEN SILENCE? Míváš to takhle, že tě zasáhne film či kniha, a při zpětné vzpomínce na děj se ti vynořuje rovnou s tvou vlastní hudbou?
Upřímně řečeno – na nic takového jsem poslední léta nenarazil. Tedy pokud uvažuji o cca deset let starých filmech nebo knihách. Ten tebou uváděný pocit jsem měl u filmů, které nám sloužily jako předloha. Je plno dobrých filmů nebo knih, ale žádná z nich se mnou poslední dobou nezacloumala tak, abych uvažoval a plánoval něco víc. Tedy zatím...
„La Grande Bouffe“
- Nahráno ve studiu L'Atelier Fumoir (červenec 2011 – únor 2012).
Sestava:
- Alexandr „Krusty“ Nováček – bass, vocals
- Pavel „Medvěd“ Urbánek – guitars
- Honza „Marty“ Friedman – keyboards
- Hynek „Hyenik“ Stančík – guitarsguitars
- Petr „Satyr“ Ševčík – vocals
- Zdeněk „Čepa“ Čepička – drums
- Bronislav „Bruno“ Kovařík – vocal
http://forgottensilence.cz/
Facebook
Bandcamp
Kapitola první: „Thots“
Kapitola druhá: „Senyaan“
Kapitola třetí: „KaBaAch“
Kapitola čtvrtá: „Kro Ni Ka“
Kapitola pátá: „La Grande Bouffe“
Kapitola šestá: „Kras“
Kapitola sedmá: Aktuální sestava
Kapitola osmá: Sestava v záloze
