Historii FORGOTTEN SILENCE lze rozdělit na dvě části. Konec té první pro mne znamená vydání „KaBaAch“ a „Kro Ni Ka“ je začátkem druhé. Zatímco mezi prvními třemi alby lze vysledovat jistou spojitost, tak „Kro Ni Ka“ startuje u kapely období, kdy absolutně nevíte co čekat.
… což já tak samozřejmě nevidím. (úsměv) Protože pořád jsou to ti samí lidé, kteří se míjeli na předchozích albech či koncertech. Tohle rozdělení slyším poprvé, ale chápu, že to tak může vypadat. My ale vždycky poslouchali všechny možné styly a tak se občas stane, že některý z nich nás inspiruje víc a některý míň. A taky je v tom částečná nechuť k opakování minulých věcí...
V tomto mezidobí vychází EP „Yarım Ay“ a později na CD jeho o dvě skladby rozšířená verze „Bya Bamahe Neem“. Osobně beru tato minialba jako takový předěl mezi starými a novými FORGOTTEN SILENCE.
Předěl? Inu, tak tedy proč ne… ale nic programového v tom nebylo. Vše plynulo přirozeně – i když ruku na srdce, „Yarım Ay“ vzniklo za poněkud netradičních okolností a z nouze se stala ctnost. Každopádně chci vysvětlit jak je to s těmito nosiči. Sami jsme si vydali „Yarım Ay“ na černém a picturedisku v roce 2002. A o dva roky později projevil zájem vydat tento materiál na kompaktním disku Martin z Epidemie Records. My – ač vždycky chtěli, aby byly naše sedmipalce raritní – souhlasili, ale dohráli dva bonusy. Jedno mini intro a jeden maxi bonus na závěr. Intro je krátká, čistě industriálně vytvořená nálada na začátek alba a relaxační bonus na konci je cosi jako soundtrack pro čajovny a kouření vodní dýmky. Taková ethno-ambientní záležitost s recitativem Babara z pákistánských metalistů DUSK. CD také obsahuje skvělou interaktivní stopu, na které máknul skvělý pražský grafik Stalker – jehož design nás provázel na třech albech. Bohužel, jak již jsem uvedl v jedné z předchozích odpovědí, album je nesehnatelné… což je škoda.
Pokus se nám přiblížit, co se v kapele během těch šesti let událo a příčiny které vedly k vašemu vykročení na trochu jinou, progresivní cestu…
V prvé řadě se nám hodně hnula sestava. Byla to hektická doba. Klávesistka Hanka se odporoučela po našem druhém koncertě a na nahrávání další desky se vlastně už ani nepodílela. Bubeník Chrobis odešel ihned po nahrávání alba „KaBaAch“, když se ve studiu střídal s naším staronovým bubeníkem Miloněm, kterýžto byl potom u FS pouze jako koncertní záskok. Nový materiál jsme měli v hlavách a nečekaně se inspirovali současnou sestavou bez bicích. Rozhodli jsme se na točit další vinyl téměř unplugged – asi je to dost podivný nápad, ale proč ne? Rytmickou sekci jsme suplovali rytmickou hrou kytar a na jednu pasáž jsme si pozvali externího placeného perkusistu, bývalého bubeníka dechovky MORAVANKA.
Nový materiál v jednom místě velice obohatilo i cello Sikiho ze SSOGE. Dost lidí si myslelo, že jsme padlí na hlavu, ale i dnes zní „Yarım Ay“ velice dobře a alespoň pro mě i novátorsky.
Odehrály se nějaké koncerty a začátkem roku 2002 nastal kapelní klid. Po EP odešel Biggles, který se zaměřil na svoji druhou kapelu ANIMÉ. Hanka se začala naplno věnovat SSOGE. Tento rok byl vůbec hodně hektický. Já cestoval, Turecko, Holandsko, Švédsko a Anglie, partnerský rozchod, vyhoštění z Anglie a vůbec období podivné nejistoty a nenadálých, leč vzrušujících změn. Tehdy jsem si na cca tři dny dokázal představit další život bez kapely.
Zbyl jsem já a Medvěd. Dlouho jsme ale v nečinnosti nevydrželi a zkoušeli něco málo drnkat a skládat. Znělo to celé mnohem atmosféričtěji, aniž bychom se do něčeho nutili.
Sháněli jsme zbytek sestavy. Oslovili jsme třeba klávesistu Borka Nedorosta (Vlasta Redl, Petr Bende, TAXI), jamovali jsme s bubeníkem Janem Seidlem (STROMBOLI, FUTURUM), ale nikdy z toho nakonec nic nebylo.
V červnu jsme s Medvědem vyrazili do Prahy na koncert YES. Prodíráme se davy, když tu se na schodech před námi objeví zatracovaný i postrádaný klávesista Marty, kterého jsme neviděli cca pět let. Vlastně jsme si padli kolem krku a zjistili, že vše špatné je za námi. Začalo vzájemné oťukávání, co teď děláme a jak to máme s klávesami a že by možná nebylo od věci… a ani nám nepřišlo, že se dává dohromady sestava z „Thots“.
Přes našeho fanouška jsme se dostali k bubeníkovi Čepovi, který si doma pro radost hrál na bicí a naše tvorba se mu vždy líbila. Dostal nás tehdy nabubnovanou verzí „Yarım Ay“. (úsměv) Bydlí až za Prostějovem a proto jsme se 6. 9. 2003 vypravili k němu na zkušebnu a společně si zahráli. A bylo to velice, velice dobré a my byli z tohoto utajeného talentu čistokrevně nadšeni. Čepa se stal naším čtvrtým a zároveň nejdéle působícím bubeníkem. A doufám, že i posledním. (úsměv)
Jednoduše řečeno: koncem roku byla sestava Krusty, Medvěd, Marty a Čepa plně funkční. Výsledkem první spolupráce byl právě ten dlouhý ambientní bonus „Chalo Meray Sungg Uffaq Kay Uss Paar“ na cédéčku „Bya Bamahe Neem“, který se nahrával v březnu 2004.
Zastavme se ještě na moment u „Yarim Ay“… k mé velké radosti, tebou zmíněný picturedisk vlastním a co mimo jiné zaujalo, je modrá strana obalu. Takže pocta YES nejen hudební, písní „Onward“, ale i lahodící oku? Kdo je autorem kresby jezera?
Ano, přesně tak. Nebo alespoň takový byl záměr. My máme YES všichni moc rádi. Za svoji kariéru natočili mnoho progresivních nahrávek, odvážných nahrávek a krásných nahrávek. Za zmínku stojí alba „Relayer“, „Close To The Edge“, „The Ladder“, „Going For The One“… ale takto bych vlastně mohl vyjmenovat téměř kompletní diskografii. V sestavě měli vždy výjimečné hráče, díky kterým mohli realizovat svoje šílené nápady. Anderson je excelentní zpěvák, který se nedrží linek hudebního podkladu a kreslí si svoje melodie podle sebe. Howe je svojský kytarista, jehož nápady jsou geniální, stejně jako příšerné. (úsměv) Wakeman hraje na klávesy jako bůh a Squire je jako baskytarista naprosto nedostižný a jeho smrt v roce 2015 mě velice zasáhla. YES jsme poslouchali vždy (hlavně díky Martymu) a nikdy mi nezmizí z paměti moment, kdy jsme v roce 1995 chodili v noci po natáčení „Thots“ přiopilí ostravskou periferií a tehdy malý Marty svým mutujícím hláskem vykřikoval, kopajíc svůj spacák po silnici „Jsme lepší než YES, jsme lepší než YES“. (úsměv)
Naživo jsem je já viděl třikrát a vždycky to byl zážitek!
Autorem kresby byl myslím bratranec zpěvačky Hanky a evidentně se inspiroval yesovským obalem „Tales From Topographic Oceans“. I když: Roger Dean (dvorní malíř YES) to prostě není. (úsměv) Hlavní verzí obalu tohoto sedmipalce je foto z tureckého města Konya, večer z okna ubytovny... A tureckým výletem je inspirován vinyl i textově.
Z nahrávek FORGOTTEN SILENCE pomalu mizí tvůj zpěv. V jedné z minulých kapitol jsi zmínil, že hraní a zpívání na koncertech vyžadují určitý druh kompromisu, napadlo tě někdy jít druhou cestou, pustit basu a s nohou na odposlechu dirigovat publikum?
Hm, to je další věc, které si všímám až teď, když mi to říkáš... Opravdu, můj hlas zlehka mizí. Nezmizel úplně, ale už není tak dominantní. Zpěvu jsem se ale ujal vlastně z donucení. Chtěl jsem psát texty, ale nikdo by je asi neinterpretoval tak, jak bych si to představoval. Tak proto. Ale opravdu nikdy jsem neuvažoval věnovat se pouze vokálu. Ani omylem. Baskytara mě baví. Je to nejlepší nástroj na světě...
Nemyslím si, že jsem nějaký… nebo jinak: myslím, že po světě chodí spousta mnohem lepších vokalistů, než jsem já.
Chápu, i když si myslím, že je ještě více těch horších (úsměv), ale pojďme dál. Byla po odchodu Hanky snaha shánět jinou zpěvačku, nebo byl na světě nový materiál, do kterého ženský už ani nepasoval?
Nikoho jsme nesháněli. Začínali jsme vlastně od začátku a o vokálu jsme vůbec nepřemýšleli. Skladby se ubíraly nějakým směrem a až teprve při větší stopáži jsme začali naťukávat otázku zpěvu. Jelikož hudebně se jednalo o pomyslnou cestu zpět v čase, chtěli jsme i adekvátní vokál. Tedy melodický. Na zkoušce jsme měli Vildu Majtnera (SYNKOPY, MADMEN URIAH HEEP revival), pak jednoho mladého kluka z vedlejší vesnice, ale nikdy to nebylo tak nějak úplně ono. Vrcholným zážitkem byla zkouška s jakýmsi brněnským jakože-vokalistou, se kterým se Medvěd seznámil u piva. Už si nepamatujeme, jak se jmenoval, ale říkali jsme mu Morten (podle Mortena Harketa z A-HA, kterému byl vzdáleně podobný). Byl neuvěřitelně sebejistý a na zkoušku za Prostějov jsme jej vezli totálně ožralého. Inu, třeba nás ohromí. Ohromil, protože větší zoufalost jsme ještě nikdy neslyšeli. Ten člověk nevěděl, která bije, netrefoval se a neintonoval naprosto vůbec. Pořád se omlouval, že mu to „dnes“ nějak nesedlo. Každopádně někde máme zkoušku zaznamenanou a plánujeme ji jednou vydat jako bonus k nějaké výroční edici „Kro Ni Ky“. (úsměv)
Dokonce jsme zkoušeli zpívat sami: já, Marty a Medvěd… trojhlasy atd. Ale taky to nebylo bůhvíco. Zpěv není žádná sranda, nejde o to jenom intonovat, ale hlas musí mít charakter, styl… prostě „ksicht“. Já tehdy navrhnul protentokrát se na zpěv raději kompletně vykašlat...
Na albu „Kro Ni Ka" dostaly klávesy obrovský prostor, měl Marty za dobu svého nepůsobení v kapele naskládáno v šuplíku, nebo vše co na albu slyšíme, je výsledek znovushledání a touhy společně tvořit?
Pokud vím, tak na albu „Kro Ni Ka“ jsou veškeré party zbrusu nové. Nic ze „šuplíku“ ani použít nemohl, protože naše podklady dopředu neznal. On je velice dobrý klávesista, takže komponoval operativně. Myslím si, že ani do „šuplíku“ nic neskládal, hrál tehdy v prý celkem profláknuté kapele RYBY – což byl nějaký náboženský bigbít. Pamatuji, že nám pouštěl svoji vlastní skladbu, která měla/mohla být jako bonus na zamýšlené interaktivní stopě… bylo to jakože hezké, ale nám to připadalo jako znělka k televiznímu seriálu. Myslím si, že nějaká cenzura od ostatních spoluhráčů není na škodu. Máš totiž od ostatních nějakou odezvu. Ne vždy se necháš jejich kritikou zlomit, ale minimálně se zamyslíš, jestli je zrovna tahle cesta ta správná. Marty potřeboval nás, já potřebuji je a Medvěd potřebuje nás. A tak to platilo většinou ve všech sestavách. Protože jakmile se jeden člen začne realizovat sólově, vždycky to bude 100% subjektivní a autocenzura nemusí fungovat. Proto nikdo z nás by hudbu FS asi nedokázal zkomponovat sám – jsou k tomu prostě potřeba i pohledy zvenčí. Viz třeba Medvědovy boční projekty CHATEAU, WILLIG nebo GÖTTERDÄMMERUNG – ani náznak po death metalu, heavy metalu, prog rocku či ambientu… ale jeho srdci nejbližší thrash.
Kdy a do jakého studia mířili vaše kroky tentokrát?
V momentě, kdy se nám povedlo zaranžovat všechny tři plánované skladby, vyrazili jsme nahrávat. Tři skladby byl můj osobní tajný sen… protože „Relayer“ nebo „Close To The Edge“ od YES jsou taky třískladbová alba. (ůsměv) Navíc jsem si vždycky přál překonat stopáž dvaceti minut… a to se nám povedlo u první skladby „Brighton“. Vrátili jsme se do brněnského studia AudioLine a tentokrát jsme pracovali s Romanem Ježem. Začalo se v listopadu 2005 a bicí party jsme jeli nahrávat kvůli zvuku do kulturního domu v Milovicích. Potom se pokračovalo až do března 2006 buď ve studiu nebo u Romana doma. Po večerech, po nocích... Ve studiu se objevil také náš ex-člen Jiřík Biggles, který vykouzlil ve dvou skladbách nádherná kytarová sóla.
Události, které vedly ke vzniku alba máme osvětlené, přejděme ke skladbám samotným…
„Brighton (the streets and the pier)“:
Námětem byla moje cesta a krátký, cca dvou měsíční pobyt v Anglii. Hlavní hrdina cestuje kamsi do neznáma a dělá tlustou černou čáru za dosavadním životem. Ochutnává pocit naprosté svobody a nezávislosti na nikom a ničem. Námezdní práce, návraty hluboko po půlnoci, „prázdná“ dopoledne, během kterých prochází městem – tedy naprosto novým světem a jinou realitou než tou, kterou znal. Večerní město, kluby a noční kavárny s klišovitě prosklenými výlohami jako v amerických filmech, blikající neony, jiní lidé, jiné tváře, jiné charaktery... Není to o nějakém alkoholovém stavu, je to o pocitu, kdy ti do tváře vane úplně jiný vítr než doposud... // Začátek skladby jsme dávali dohromady s Medvědem, tehdy se k nám na chvíli připojil i brněnský kytarista Ovi, ale nakonec to nějak neklaplo a my zůstali s jednou kytarou.
„Declaration (the marble halls V.)“:
Všechny v kapele nás velice zaujal film Stanley Kubricka Eyes Wide Shut. Hlavní kulisou filmu je opět večerní/noční město a toulání se jedince jeho ulicemi. Navíc je tam přítomen faktor jakéhosi spiknutí, tajného spolku, který drží tajemství. A do členů podobného společenství se textově pasujeme v této skladbě my. „Vzhůru, plni síly. Vždy naším směrem! Vždy proti proudu!“ // Samply z tohoto filmu ostatně na albu můžete zaslechnout.
„Mezzocaine":
Mesocain je anestetikum, a stejně tak umrtveně se cítí vypravěč. Prochází večerním městem, sleduje svět kolem sebe a cítí se duševně umrtvený, necitelný. Je neživou loutkou, kterou smýká vítr a osud a realita kolem. „Jsem kapka deště a kloužu po skleněných letištích letištních oken, po okapech se spouštím, na chodnících tančím až padnu únavou. Jsem melancholická slza z černých mraků, jsem všude když prší. Rozostřím blikavá světla autobusů a nastoupím bez čekání v dešti.“ // Režisér Havran nám právě k této skladbě zhotovil skvělý videoklip.
Album „Kro Ni Ka“ je věnováno večernímu a nočnímu městu, které pro nás má magickou přitažlivost. Prázdné ulice, blikající semafory, každý zvuk se ozývá mnohem hlasitěji. Většina základů alba vznikala ve trojici v Martyho bytě u Slovanského náměstí v nejvyšším patře, s výhledem na usínající Brno. Proto pro mě osobně bude navždy spojeno právě s tímto městem. Krásně sevřený materiál, dotvářený čtverkou Marty, Krusty, Medvěd a Čepa.
Redblack jsou firmou, která album vydávala... nebyli materiálem zaskočení? Ve smyslu – absence zpěvu, tři skladby, na úvod song o pětadvaceti minutách… A jak to vlastně máte – má vydavatel jasno s čím míříte do studia?
Redblack považuji za osvícenou firmu. Během několika let pod sebe dostali vlastně to nejzajímavější z tuzemské scény a jejich portfolio zahrnovalo širokou škálu hudebních stylů. INSANIA, DARK GAMBALLE, SSOGE, SAD HARMONY, APATHEIA, CALES, ROOT, ENDLESS, ANIMÉ, MEMORIA, FLOOD, DYING PASSION, FDK… a mám podezření, že díky profitu z prodávanějších titulů si mohli dovolit vydávat i ne tak komerční hudbu (do které řadím i FS), což mi přijde sympatické. Redblack byli srdcaři a pragmatici. A takové spojení je ideální... Vyšla nám u nich tři alba, z nichž jedno bylo dvojdiskové a to třetí třískladbové, bez klasického vokálu… a evidentně s tím neměli problém. Vždy dopředu se vědělo, o co půjde a čas od času se jim poslala kontrolní nahrávka nebo šéf Tomáš přímo navštívil studio. Ve své době nebylo lepšího vydavatelství. Dostali svoje nahrávky všude (mluvím o tuzemsku), pořádali svůj dvoudenní festival… škoda, že v jednu dobu svoje aktivity utlumili a vše usnulo. Ale to vše šlo myslím ruku v ruce se změnou situace na trhu s hudbou. Smutné, ale pochopitelné...
Došlo na živou prezentaci s přehráním celého alba? Jak se vlastně skladba trvající téměř půl hodiny hraje live? Je to třeba na sehraní a soustředění těžší, než pět skladeb pětiminutových?
Naživo se „Kro Ni Ka“ hrála a je s podivem, že s takto netradičním materiálem jsme vystupovali cca dvakrát více než doposud od začátku našeho koncertování. Což u nás není nijak astronomické číslo, ale i tak jsme „Kro Ni Ku“ hráli minimálně 13x (včetně Brutal Assaultu, myslím možná hned po BELPHEGOR...).
Hrát naživo takto dlouhé skladby těžší je. Leckdy se pasáže, které jsou si v rámci jedné skladby podobné, hůře pamatují a je třeba mít nastražené uši a paměť v dobrém stavu. Jinak můžeš způsobit lehčí katastrofu, která s sebou stáhne i ostatní spoluhráče, spoléhající právě na tebe. Kratší skladby jsou většinou každá jiná, liší se od sebe výrazněji a je menší pravděpodobnost chyb. Ale my jsme na delší kompozice zvyklí, nikdy jsme nehráli tříminutovky… ač jsme upřímně chtěli. (úsměv)
Otázka následující míří trochu na jiné téma, a to na Krustyho nástroje. Kolik baskytar jsi vystřídal od úplných začátků, po dejme tomu nahrávání „Kro Ni Ky? Jsi sběratel? V případě pořízení nového kusu jde ten starý do světa, nebo má u tebe své čestné místo?
Jsem sběratel, ale spíše jinak než bys čekal. Pokud koupím basu, nechám si ji. Jinak řečeno: žádnou ze svých kytar jsem neprodal a všechny mám. Začínal jsem s Jolanou DiscoBass, což je takový přiteplalý skoro-explorer, tedy velice vzdáleně připomínající basu, na kterou hrával Angelripper ze SODOM. Stála mne 1700,-. Potom přišla éra značky Yamaha. První jsem si koupil dva dny potom, co jsem dostal lano do SAXU. Bílá čtyřstrunka RBX 350. Na tu jsem nahrával „The Nameless Forever...“ a „Thots“. Potom přišla první pětistrunná Yamaha RBX 755A, kterou jsem používal dost dlouho, poněvadž má příjemný krk. Nahrával jsem na ni vše od „Senyaanu“ po „Yarım Ay“.
Velká změna a láska na první pohled se udála kolem roku 2004, kdy jsem pořídil Schecter C-5. Na tu nahrávám a hraji nejraději dodnes. Má pěkný průrazný zvuk, dokáže být i „bezpražcově-hebká“… a pokud použiji dobrý aparát (Ampeg + SWR), zní agresivně i bez použití trsátka, což preferuji.
Mám moc rád Johna Patitucciho a jeho hru na šestistrunnou basu… ten nástroj se mi vždycky moc líbil pro jeho vznešenost a krásu designu. Na jeho signature model jsem finančně neměl, takže jsem si pořídil levnější variantu TRB 1006, se kterou ale nejsem spokojen, poněvadž má pro moje potřeby slabší snímače a celkově až moc nevýrazný zvuk, který nemění ani výměna strun. Asi nejsem ten pravý pro tohle šestistrunné dělo… každopádně se jedná o jeden z nejkrásnějších nástrojů. Takže svých pět baskytar stále mám a nic nového už nehledám. Pokud mi osud pod nos přinese cokoliv jiného, rád vyzkouším. Ale upozorňuji, že jsem člověk, který elektronice a fyzikálním vlastnostem přenosu zvuku nerozumí ani za mák. Nejsem fajnšmekr, který s tebou bude debatovat o ampérech a ohmech a porovnávat nastavení výšek a středů. Je to jako s vínem: nejsem znalec a someliér, jsem konzument. (úsměv) Oproti lidem, jako je třeba Medvěd, Kubík Fritsche, Hyenik nebo Biggles (namátkou beru některé naše kytaristy), kteří měli v rukách desítky nástrojů, jsem dokonalý břídil.
Jedním z následných koncertů byl po boku francouzských aristokratů MISANTHROPE, jak na společné vystoupení vzpomínáš?
S MISANTHROPE jsme roku 2006 odehráli tři koncerty a pro mne osobně to byla událost podobného významu jako vydání splitka s lidmi od KING DIAMONDA („Hathor´s Place“, 1999). MISANTHROPE byli moji hrdinové už drahně let a jejich prvních x alb miluji. Digipaky od Holy Rec. byly ve své době dechberoucí a hudba, která se z nich linula, nám připadala neskutečně vymyšlená a nadpozemsky zahraná. Za všechna jejich alba mohu jmenovat „Visionnaire“, „Libertine Humiliations“, „IrremeDIABLE“ nebo „1666… Theatre Bizarre“. Velice svojská kapela s okamžitě rozpoznatelným zvukem! Philův vokál je jedinečný a je třeba si na něj zvyknout a o baskytaře Jean-Jacquese netřeba debatovat. Myslím, že se jedná o totálně nedoceněnou kapelu i v rámci celosvětové scény – srovnatelnou s giganty ATHEIST, CYNIC nebo NOCTURNUS.
Na společných koncertech sice nehráli ty nejprogresivnější skladby a vrátili se oklikou k pravověrnému metalu (pokud o něm ve spojitosti s MISANTHROPE vůbec můžeme mluvit), ale zklamán nikdo nebyl. Zpětně si uvědomuji, že jsem nikdy nevěřil, že MISANTHROPE vůbec naživo kdy uvidím. Být větší pokrytec, mohu tvrdit, že jsme s MISANTHROPE „jeli turné“… a to nezní vůbec zle :-)
Čekala vás zatím nejdelší mezialbová pauza, bylo to plánované, nebo to prostě vyplynulo že situace? Myslel bych, že po tak kreativní explozi a evidentně dobře fungující chemii v kapele se vrhnete do studia v nejbližší možné době…
Musím tě poopravit. Nechtěně jsme dodrželi opět šestiletou pauzu, stejně jako mezi „KaBaAch“ a „Kro Ni Ka“. Tedy alespoň co se týče plnohodnotného alba. „Kro Ni Ka“ nám v hlavách dlouho, předlouho doznívala. Byl to intenzívní materiál. Já to osobně nevnímám ani tak jako problém, ale jako stav určitého trávení vydaného materiálu. Poslat nás bezprostředně po vydání alba do studia, vyplivneme něco ve stylu „Kro Ni Ka II.“ – a to nikdo nechce. Takže je třeba nechat hlavu vyvětrat a vpustit čerstvý vzduch. A vyvětráno bylo v roce 2008, kdy jsme se rozhodli spáchat další sedmipalcový vinyl. Ten znamenal opětovný návrat k tvrdší hudbě.
Jasně, to zní celkem logicky. Říkáš, návrat k tvrdosti, jaký byl ten hlavní faktor, který to zásadně ovlivnil? Necháváš se hodně inspirovat hudbou a muzikanty, co ten daný čas zrovna posloucháš?
Hlavní faktor… hm, prostě se nám zastesklo po tvrdší hudbě, v tom to bude. Občas to máme tak nějak na střídačku, jednou je to tak a podruhé zase jinak. Je to jako s hudbou, kterou posloucháme. Jeden den mi v autě hraje EXUMER, FLYING COLORS, MUSEO ROSENBACH a SUPREME PAIN a já si užívám každou položku. A ostatní to mají podobně. Marty poslouchá Zappu, kterého já vůbec nemusím, ale s chutí dá někdy i NILE či MAYHEM a PET SHOP BOYS. Kubík hraje v KANDARU grind, ale potkáme se na koncertě KING DIAMONDA a YES, Medvěd přísahá na MARDUK a jedním dechem na PUHDYS nebo STYX. Život je moc krátký na to držet se jenom jednoho stylu!
S tou inspirací… hm, je to možné, že když máš poslechově více deathmetalové období, padají z člověka podobné nápady a když si valím do uší prog rock, za hodinu mě napadají podezřele totožné linky. (úsměv) Na tom něco bude...
Zmínil jsi další raritní sedmipalec, co nám můžeš o jeho zrodu prozradit?
Skladba se jmenuje „Tumulus“, je dost heavy a kupodivu jsme ji dali dohromady v „kronikovské“ sestavě. Nahrávalo se u Stani Valáška v Šopě, kde jsme to chtěli už dlouho vyzkoušet. Pracovalo se nám moc dobře a za víkend bylo vymalováno. Dokonce jsme stihli nahrát i jeden cover, určený pro reblackovskou kompilaci (která ale nikdy nevyšla, což je velká škoda, neboť všechny redblackovské kapely pro ni natočili cover) a to KAVIAR KAVALIER a skladbu „Baby Sex Komplex“, kde nám zahostoval Skuny z tehdejších SAD HARMONY a Petra z GAZDINA ROBA / LUPE. Z obou skladeb jsme byli nadšeni.
Kolegy na splitku nám byli CHIASMATIC, což je projekt Hyenika z PALADRAN. Hudebně tedy více do jakési fúze folk/rock/metalu.
Jako takovou zajímavost mohu uvést, že obal s ženskou postavou máme osobně od Aarona Stainthorpea z MY DYING BRIDE.
Před závěrečnou otázkou této kapitoly mi dovol ještě jedno malé odbočení. Dokázal by jsi vyjmenovat tři nejoblíbenější knihy, filmy a alba? Vím, že to není úplně jednoduché a třeba u té hudby bych osobně těch alb potřeboval třicet, ale pokus se o ty tři a malé zdůvodnění proč zrovna tato…
To je dost těžké. Priority se mění a i když mám z mládí pár knih nebo filmů, které mne velice chytily za srdce, v dnešní době už je nezbytně nevyhledávám, byť si jejich významu vážím. Knihy? Přečetl jsem spoustu verneovek, které mě dostaly na neznámá místa… něco podobného se mnou udělal i „Neználek ve Slunečním městě“... Zkusím. Velká kniha, plná fotografií, která se jmenovala „Kde končí země“ a byla o horách, Antarktidě, oceánech a jejich dobyvatelích. V mládí jsem to hltal, i když jsem tomu vlastně vůbec nerozuměl. Hodně mě vzala kniha „Prsatý muž a zloděj příběhů“ od Josefa Formánka. Tu jsem přečetl hned dvakrát po sobě. Když to velice povrchně definuji jako knihu o mužské krizi středního věku a vnitřní rozervanosti, snad mi detailní znalci odpustí. Kniha se mi svým obsahem trefila do života v pravou chvíli. A na půdě u babičky jsme kdysi jako malí kluci objevili knihu Karla Weinfurtera „Tajné síly přírody a člověka“. Celé moje dětství to pro mne byla bible tajuplných úkazů, upírů, vlkodlaků, strašidelných domů… ostatně já jsem celé svoje dětství dost duchařil. (úsměv) Vše – alespoň pokud si pamatuji – podáno pseudovědeckou formou a s obřadnou vážností. Prostě jsem z té knihy byl úplně paf. Bohužel jsem ji někdy před mnoha a mnoha lety někomu půjčil nebo ji ztratil nebo se ztratila stejně jako se i objevila… a od té doby ji jen hledám. Zkoušel jsem bazary a antikvariáty a nic. Prý nedávno znovu po letech vyšla… ale kdoví zda bude obsahovat ty krásné magické ilustrace, u kterých jsem s bratrancem trávil hodiny a hodiny.
Film? La Grande Bouffe, Eyes Wide Shut, Bram Stoker´s Dracula… tedy výběr, který tě asi nepřekvapí. Všechny v sobě mají koňskou dávku dekadence, mystiky, nálady, erotismu, provokace a nádherného vizuálu. Tak třeba Coppolova Draculu jsme v kapele viděli snad pětadvacetkrát a pokaždé najdeme nový detail. Hned v závěsu musím ale jmenovat Cestu do pravěku a vůbec Zemanovy filmy, protože si tak labužnicky pohrávají s naší fantazií. Konference ve Wannsee je chladná komorní studie se zaměřením na detaily. S Medvědem jsme naprosto zbožštili 30 případů majora Zemana, protože prostě: nostalgie. A skvělé herecké výkony, dialogy, hlášky, herecká esa té doby... Jistě bych ještě mohl uvést Nosferatu, ale začít ještě s horory, nezastavil bys mě. (úsměv)
Album? Ty mi tedy dáváš... Ale bude to asi vždy to nejzásadnější od mé svaté trojice KD/M/Y. KING DIAMOND a „Fatal Portrait“ – jistě, hned následující „Abigail“ je propracovanější… ale debut mne zasáhnul silou, kterou mě už nikdy nic podobného nezasáhnulo. A nebylo cesty zpět!
MARILLION jsem ochutnal albem „Anoraknophobia“ – což je úžasná muzika... ale ještě víc pro mne znamená původní dvojalbová verze „Marbles“. Deprese, melancholie, smutek, beznaděj, instrumentální dokonalost a grafická nápaditost, křížená se střídmostí.
Od YES toho mám rád hodně a rozhodování je těžké. Jak jsem psal: „Relayer“, „Tales From Topographic Oceans“ „Going For The One“, „Drama“… ale hlas dám albu, které to celé u mě osobně odstartovalo: „Close To The Edge“.
A neodpustím si čtvrtou… musím, jinak to nelze. Kamenuj mě, ale MERCYFUL FATE a „Don´t Break The Oath“.
Kapitola čtvrtá končí a já tě poprosím o malý souhrn času od vydání „Tumulus" po první myšlenky na „Velkou žranici“…
Byli jsme čtyři, ale chtěli jsme aby nás bylo víc. Plánované album, které rašilo v hlavách, mělo být extrémnější ve všech směrech: extrémně tvrdé a extrémně měkké. Chtěli jsme mít zase dvojkytarový zápřah a ideálně sólo vokalistu. Frontmana. Kapela o šesti lidech. A tak se začalo hledat a rozhazovat sítě.
Předloha byla jasná celkem brzo: film Velká žranice, kterýžto nám učaroval a dodnes patří mezi naše soukromé evergreeny.
Tak, z dáli již je slyšet zvonec, oznamující konec. Pro znalce není třeba upozornění o albu, které bude vévodit kapitole následující, neznalým doporučuji během týdne menší půst, protože nás příští neděli čeká „La Grande Bouffe“.
„Kro Ni Ka“
- Nahráno ve studiu AudioLine + Studio Milovice (11/2005 – 3/2006)
Sestava:
- Pavel „Medvěd“ Urbánek – guitar
- Alexandr „Krusty“ Nováček – bass, voice
- Zdeněk „Čepa“ Čepička – drums
- Honza „Marty" Friedman – keyboards
- Jiří „Biggles“ Kučerovský – guitar
http://forgottensilence.cz/
Facebook
Bandcamp
Kapitola první: „Thots“
Kapitola druhá: „Senyaan“
Kapitola třetí: „KaBaAch“
Kapitola čtvrtá: „Kro Ni Ka“
Kapitola pátá: „La Grande Bouffe“
Kapitola šestá: „Kras“
Kapitola sedmá: Aktuální sestava
Kapitola osmá: Sestava v záloze
