V závěru minulé kapitoly jsi vzpomínal na první koncerty i vystoupení se slavnými jmény. Povedlo se s nějakou hvězdou prohodit pár slov, či dokonce posedět u sklenky dobrého pití? Jaký dojem na vás například udělali borci z TESTAMENT?
Ruku na srdce, my byli rádi, že jsme odehráli koncerty k naší veliké spokojenosti. Nějaké otravování a focení se s VIP personami světové scény nehrozilo. Byli jsme rádi, že jsme rádi. Nějaké to slovíčko se tehdy prohodilo s Henrim z GOD DETHRONED a snad s Georgem z ORPHANAGE… ale jednalo se o zdvořilostní fráze. Medvěd si po koncertě TANKARD vyměnil s Gerrem triko, přestože když srovnám jejich postavy, Medvěd měl darované a propocené triko XENTRIX spíše jako noční košili. Na Dynamu při setu SODOM management vyhazoval všechny civilisty z pódia a backstage… a najednou se uprostřed jejich setu vynořil na hlavní stage Medvěd, opřený o Bernemannovu bednu, pokyvujíc si hlavou… a nastavujíc mu zvuk. (úsměv)
TESTAMENT byli… velcí. Takový Chuck Billy – ten chlap má obrovitánskou hlavu a snad tři metry na výšku. Prostě indián! Když jsme tehdy dojeli do Prahy a přicházeli do sálu, TESTAMENT zrovna zvučili a bylo to neskutečně zahrané, zvukově nadupané. Prostě si jen tak při zvukovce všemi českými předkapelami vytřeli podlahu. Průšvih byl ale v tom, že při zvukovce nehráli muzikanti z TESTAMENT, ale jejich bedňáci… což nás totálně dostalo. Všechny tuzemské předkapely (my, SHAARK a FERAT) byly o několik tříd níž.
Dalo se v těch dobách vyžít z prodaných nosičů a peněz za živou produkci, nebo už pro metal blahobytné časy nenávratně zmizely?
Nedalo. Rozhodně nedalo. Už v dobách koncertování se SAX to po vystoupení vypadalo tak, že jsme se sesednuli a jeden dal stovku, druhý tři, další dvě… aby se všechno zaplatilo. Na co bylo SAXU to, že byl šestnáctý v celostátní hitparádě. Z toho peníze nebyly – a když, tak hodně dávno. Možná v dobách prvního alba. To se ale bavíme o roce 1991.
Prodeje nosičů v lepším případě přinesly nějaký profit vydavateli, ale většinou šlo hlavně o návrat investice. Kapela dostala svých dvacet kopií a hotovo. Půlku rozdala známým a druhá půlka šla „přes pult“. Další kusy se kupovaly za velkoobchodní ceny. Mnohem více se ale měnilo se světem, proto každá druhá kapela mělo i svoje distro… díky tomu se zase posluchači dostali k méně známým, ale neméně zajímavým kapelám z undergroundu.
Živá produkce? Nevím jak jiní, ale my nikdy koncertováním nevydělali. Vrátily se náklady, doprava a zvukař… Dvakrát v životě se nám povedlo koncertem opravdu vykázat slušný zisk. Myslím, že to byl právě první koncert a potom námi organizovaný minifestival v Brně. Jinak jsme jenom kroutili hlavou, jak tenké je ostří mezi tím, kdy za koncert (téměř nebo doslova) platíš a kdy už jsi placen.
Než se naplno vydáme vstříc paprskům nemilosrdně pražícího slunce, vyšlo vám EP split s kapelou NOTRE DAME. Proč právě oni a jaké máš vzpomínky na samotnou realizaci nosiče?
Kdysi jsme si dali závazek prokládat řadová alba sedmipalci. A po „Senyaanu“ byl tedy čas na další vinylovou placku a ideálně zase splitko. Když to minule nevyšlo s Poláky LUX OCCULTA, tentokrát to vyšlo se Švédy NOTRE DAME – což byl projekt Snowyho Shawa, bubeníka KING DIAMOND / MERCYFUL FATE. A jako bonus: v jejich skladbě si zasóloval Diamondův kytarista Andy LaRocque – z čehož jsme byli v sedmém nebi! Říkali jsme si, že dál už se dostat ani nemůžeme. (úsměv) Vše se ukuchtilo ani nevím jak díky Chrobisovým korespondenčním aktivitám do zahraničí. Vinyl jsme nechali udělat černobílý a vyprodal se velice rychle, asi i proto, že jej do distribuce zařadili slovutní Osmose Productions. Naše strana „Hathor´s Place“ se nám dodnes hodně líbí… ale je pravda, že skladbu jsme hráli jenom jednou jedinkrát – a to před zmiňovanými TESTAMENT.
Téma alba „KaBaAch“ je jasně dané, je to Egypt a jeho kultura. Byla inspirací návštěva oněch míst, nebo se cestovalo na stránkách cestopisů a historických knih?
Inspirací byla moje posedlost Egyptem a jeho starověkou historií. Tohle téma mě bavilo vždycky a právě v těchto letech tahle vášeň kulminovala. Sám sebe trochu podezírám, že mě k tomu podprahově dokopal i poslech debutu NILE při nočních sezeních nad bookletem k „Senyaanu“ v kanceláři Redblacku. Kdoví... Každopádně záliba tam byla dávno a vše bylo navíc podpořeno návštěvou Egypta formou poznávacího zájezdu (dokonce tuším, že se odjelo tři dny po našem debutovém koncertu). A že se nejednalo jen o chvilkové pobláznění, dokazuje skutečnost, že na stejná i další místa jsem se do Egypta vrátil v dalších letech ještě dvakrát. Dodnes si pamatuji, jaký to byl jedinečný pocit dotknout se dlaní starobylých zdí chrámu v Philae (a to není nijak extra starý chrám), stát v místech, o nichž jsem do té doby pouze četl. Téměř kompletní návštěvu Egypta jsem prožil s okem na fotoaparátu… asi proto jsem se tam chtěl v nejbližší době opět vrátit a konečně si to užít naplno. (úsměv) Byl jsem dokonale posedlý. A baví mě to dodnes...
Můžeš prozradit, jaká kniha, film či hudba související s touto zemí tě nejvíc uchvátily a proč? Počítám, že Sinuhet od Waltariho patří do Krustyho knihovny. Jaký názor máš na tuto skvělou knihu?
Kupodivu mě nejvíc zaujaly knihy spadající do literatury faktu. Tzn. knihy Miroslava Vernera (Pyramidy, tajemství minulosti – což je úžasný skorokatalog všech pyramid), Miroslava Bárty (Život a smrt ve stínu pyramid), Joyce Tyldesley a její biografie, Briana Fagan (Oloupený Nil) a v neposlední řadě Strážce počátků od dvojice Bauval/Hancock, kde dokazují a vyvrací zažité datování pyramid a Sfingy… a to je jenom zlomek a to, co si vzpomenu na první dobrou. Znal jsem zpaměti půdorysy chrámů, pomyslně procházel obrazy Davida Robertse, dokázal i o půlnoci vyjmenovat po sobě jdoucí dynastie panovníků. Fikci, jako je třeba tebou zmiňovaný Sinuhet, jsem se tak nějak vyhýbal, nebyla pro mě zas tak zajímavá… přesto jsem Sinuheta četl a k tomu třeba Smithovy egyptské romány. V pohodě, ale preferuji literaturu faktu, jakkoli může být subjektivní výpovědí autora.
Hudebně to bylo ovlivnění sporadické. Pokud dnes někdo chce hudebně zobrazit či interpretovat starověký Egypt, neubrání se použití arabských motivů v hudbě. Což je ovšem strašlivé klišé, protože staří Egypťané prostě nebyli dnešní Arabové. Byla to jiná rasa, ve své době vysoce inteligentní, která byla postupem času smíchána a rozpuštěna v nájezdech dobyvatelů z Blízkého Východu, černé Afriky, Řecka či Říma... Bohužel žádné např. notové záznamy staroegyptské hudby neznáme, tu hudbu nikdo nikdy neslyšel… tudíž použití pseudoarabských stupnic je jediné reálnější vodítko. Známe jejich hudební nástroje, ale jejich zvuk a použití můžeme pouze tušit. Pokud v hollywoodském filmu nějaká tajuplná mumie na něco hraje, nebo nedejbože zpívá – je to režisérova licence. A stejně tak pokud NILE (které opravdu miluji) interpretují cokoli „starobylého“ – je to zase jen jejich představa. Ale ruku na srdce, arabský feeling je to jediné, co může Egypt popsat a zčásti definovat, tudíž i my sami jsme přesně tohle použili – ovšem s vědomím, že je to pouhá berlička. Pokud nám něco hudebně pomohlo, byla to hudba turecká, která je ale svým způsobem lehce jiná než čistě arabská. Vzpomenu si na zpěvačku Sebnem Ferah, jejíchž x cédéček jsem si nechal poslat od přátel z Turecka.
A samozřejmě Natacha Atlas, která ač Belgičanka, má tohle díky svým kořenům zmáknuté dokonale. Doporučuji alba „Gedida“ nebo „Ayestheni“.
Z tvrdší muziky ten feeling cítím u istanbulských PENTAGRAM / MEZARKABUL, kteří jsou pro mne do dneška hodně nedoceněnou kapelou.
No a dobře zněli samozřejmě i izraelští ORPHANED LAND, hlavně jejich ranná tvorba.
Nejranější vzpomínka patří kazetě PHIL THORNTON „Pharaoh“, zakoupené kolem roku 1995, což je jakási scénicko/pseudoetnická čtyřskladbová záležitost. Tu mě tohle naše společné vzpomínání přinutilo opět najít a poslechnout si. (úsměv)
Jak dlouho jste na materiálu pracovali a jak jste si to rozdělili po autorské stránce?
Skládání materiálu nám mohlo zabrat tak rok. Oproti dnešku je to skoro vesmírná rychlost, ale my tehdy zkoušeli dokonce třikrát týdně. Navíc šlo o to, že album obsahuje vlastně „pouhých“ pět plnohodnotných kompozic – byť tradičně ne zrovna krátkých. Tyto skladby jsou prokládány intry a intermezzy, která jsem dělal s Iggym (MONASTERY, HYPNOS) víceméně doma. Hlavní ideje nosil Medvěd a já, ale vždy se jednalo o kostru, na kterou ostatní věší svoje aranže a nápady. Takže pozemek jsme vybrali ve dvou, základy vykopali ve dvou, ale těch pět pater vystavěla celá parta.
V jaké sestavě a do jakého studia jste zamířili tentokrát? Čas na nahrávání se odvíjel od stoupající popularity a dal by se nazvat luxusním?
Poprvé jsme neměli v sestavě klávesy. To, co lze zaslechnout na albu, nejsou klasické klávesy, ale výsledek Iggyho programování a kytarových efektů – a to ještě pouze v kratších výplních mezi plnohodnotnými skladbami. Tyto části skládačky „KaBaAch“ se točily v jeho soukromém studiu. Vím, že jsme museli zamířit i do bzeneckého studia Shaark, ale jestli kvůli nahrávání intra… to už nevím. Každopádně to byla návštěva pouze na otočku. Hlavní nahrávání proběhlo ve studiu Hacienda v Žirovnici. Jeli jsme v sestavě Krusty, Medvěd, Biggles, Hanka a Chrobis, kterého po nahrátí jeho tří bicích partů přijel vystřídat thotsovský Miloň Nahodil, který si střihnul skladby dvě. Užili jsme si u Dodo Doležala Redblackem zařízené krásné dva týdny – mimo domov a rušivé elementy. Album jsme dělali s Frantou Muselem a dělalo se nám s ním perfektně. Nahrávat se začínalo kolem deváté a jelo se, dokud byly uši a ruce čerstvé. Pauzy dle potřeby, večer trocha vína… prostě dovolená. V Haciendě jsem se poprvé dostal díky jednomu z našich kytaristů do křížku s marihuanovým koláčkem. Dal jsem dva a půl, řka, že tohle má být ten povznášející stav? Jenomže potom to přišlo. Biggles s Hankou si to asi užívali, ale já si dodnes vzpomínám, jak jsem po otevření dveří od WC spatřil místo vysněné keramické mísy regulerní tmavý vesmír, planety a hvězdy.... Od té doby mám ohledně halucinogenů jasno. (úsměv)
Jestli se nepletu, FORGOTTEN SILENCE se vždycky obešli bez producenta, měli jste od počátků takovou víru ve vlastní schopnosti, nebo to byla nechuť nechat si kecat do tvorby od někoho mimo kapelu?
Byla to asi spíš ta nechuť. Když jsem se dozvěděl, co všechno umožňují producentovi jeho pravomoci – otřepal jsem se hrůzou. Ano, věřím, že naše alba by asi zněla lépe a šla i do ucha snáz… ale už bychom to prostě nebyli my. Třeba „Senyaan“ – ten nemá dobrý zvuk, zvláště mastering jej v něčem vylepšil, ale třeba vokály zhoršil. Ale je to prostě specifický zvuk, na který se po pěti minutách ucho naladí a akceptuje jej. Mám to tak osobně se spoustou starých nahrávek. Nesmíš je porovnávat se soudobou natlakovanou produkcí.
My jsme vždy chtěli dělat takové ty naše aranžérské psí kusy a ne tak-jak-se-to-dělat-má. V technických otázkách jsme dali vždy na rady zvukaře a osobně já i Medvěda, kterýžto byl nejostřílenější, co se týče práce ve studiu.
Myslím, že tímto jsme probrali vše důležité kolem vzniku alba a nadešel čas vypravěčův, to znamená tvůj, abys nám odhalil obsah „KaBaAch“…
Předem chci říct, že tentokrát se nejedná o nějaký příběh, na sebe navazující skladby. Pojítkem je Egypt jako takový. Starobylý i současný...
„Red Paiom – The Yellow - Blue Snake“:
Rudé moře – okraj Egypta. Pobřeží se táhne do dálky ve dvou barvách. Modrá je moře a žlutá je pevnina.
„Rostau – The Sandwaves“:
Rostau je místo dnes známé jako Gíza, tedy nejznámější pyramidové pole – i když zdaleka ne jediné. Magické místo, kde stojí pyramidy vládců Chufua, Raachefa a Menkaureho, je dnes ale už jen turistickou atrakcí, plnou vlezlých domorodých prodavačů cetek. Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil první a třetí zmiňovanou pyramidu – a tu největší jsem navštívil myslím zcela sám. A byl to životní zážitek být v tzv. královské komoře a naslouchat podivným zvukům, které možná vyluzoval vítr na povrchu pyramidy… anebo taky ne. (úsměv)
Text skladby popisuje pocity člověka, který zemřel a čeká jej vše s tím spojené. Tedy smuteční obřady, balzamování a uložení k věčnému spánku. I strach, zda vůbec existuje pokračování za prahem smrti.
„Tak jsem zemřel. Průvod je to dlouhý a temný, údery dlaní dodávají tomuto rituálu řád. Rytmické rány přehlušují šustění smutečních rób – vše slyším ale trochu z dálky, tady – uvnitř rakve. Moji drazí, Vy víte v co já – teď podivně vrostlý do kmene stromu – věřil a co uctíval. Věřil slunci a miloval Černou zemi, v jejíž blízkosti setrvám navěky, pokud mne nezakryjí vlny písku!“
„Al Qáhir – In The Marble Halls (Of Fame) IV.“:
Egyptské muzeum v Káhiře vlastní jedinečnou sbírku starověkých artefaktů, ať už je to Tutanchamonův poklad, spousta sarkofágů, mumií, soch a sošek, nádob nebo mumifikovaných zvířat. Muzeum působí majestátně a skoro až strašidelně. Bylo by zajímavé prožít v muzeu noc, protože jsem přesvědčen, že jakmile se zavřou dveře za posledním návštěvníkem, muzeum ožije.
„Už je zavřeno. Už před chvílí odešel poslední návštěvník. Kroky hlídačů mizí v ozvěnách sálů a chodeb. Je tu ticho. Poslední sluneční paprsky hladí budovu. Až teď, kdy je nikdo neruší, ožívají tyto jen zdánlivě mrtvé věci. Pomalu a opatrně. Barvy získávají opět na sytosti a kontrastech, zlaté šperky oslepují jako tehdy, popraskané vázy skryly svoje jizvy a dýky jsou zase ostré jako jed. Vůz tu čeká na svého jezdce a již netrpělivě protáčí kola... Rakve se oděly do krásných barev a oči písaře z přízemního sálu se lesknou snad ještě více.“
„Saqqára – The Sitting Statue":
Kousek od Káhiry, v Sakkáře, je Necerichetův zádušní komplex s nejstarší egyptskou pyramidou – tehdy ještě stupňovitou. Dovětek „Sedící socha“ odkazuje na panovníkovu sochu, která dodnes sedí v malé kamenné místnůstce zvané serdab. Do takto situované sochy se po smrti mohl zesnulý převtělit a otvory ve zdi pozorovat pohřební rituály. Textově je skladba přesným popisem Necerichetova komplexu.
„Pokloň se dvaceti vápencovým sloupům a nech si vypálit oči svitem Jižního dvora. Stezka napravo Tě dovede k dvojímu trůnu Černé Země. Dvanáctero kaplí na východní a dalších třináct kaplí na západní straně slaví dodnes svátek Sed. Jen vzhlédni, Necerichet je oděn v dlouhý plášť. Provolej slávu jeho dvojité koruně. Dnes, po třiceti letech září silou – Maat trvá...“
„Fl2C – The Morning In Cairo“:
Kdo necestoval vlakem, nebyl v Egyptě. Současný Egypt z jiné perpektivy // baskytarové intermezzo.
„Vaset – The Breath Of Tasechetaat“:
Vaset nebo Véset, to je dnešní Luxor. A na dohled od něj leží Tasechetaat neboli „Krásné schodiště Západu“. Nebo taky Údolí králů. Vyprahlá písčitokamenitá oblast, plná děr – hrobek, do kterých byli pohřbívání vládci v době, kdy pyramidy přestaly pro svoji nákladnost vyhovovat. Hrdina minipříběhu opouští večerní Luxor a vydává se na druhý břeh do Údolí, aby v hlubokém tunelu starobylé hrobky ukončil svůj život.
„Údolí mám jako na dlani. Budu se snažit sejít potichu, neboť ona miluje ticho, stejně jako smrt. Zlomek vteřiny před posledním nadechnutím je stejně vždycky ticho. A nikde jinde není ticho více zapomenuté, než zde. Černá trubice magnetizujícího tunelu ve skále už polyká stín mojí hlavy. Tohle údolí je tak zatraceně tiché, až si musím zacpávat uši. Svíčka mi vydrží jen pár minut. Naštěstí nebude čas hledat v tomhle labyrintu cestu nahoru. Přelstil jsem čas a svět tam venku.“
Hudebně se jedná o přímočařejší skladbu v pochodovém rytmu, která ale končí nádherným skoro-jamem s Bigglesovým sólem. Na bicí exceluje Miloň Nahodil.
„Memnon – The Ancient Moaning“:
Memnonovy kolosy v Luxoru, dvojice soch Amenhotepa III. v blízkosti Údolí králů. Ve starověku prý každé ráno vydávaly podivné zvuky, které lidé považovali za zázrak...
„Ipet Isut – The Sunflames“:
Karnacký chrám je obrovská a zajímavá stavba. Procházet tímto obrovským chrámem je zážitek a je o to naléhavější klást si otázky čeho jsou lidé schopni ve jménu náboženství. Nebo k čemu všemu lze náboženství použít. V textu je kritizováno nejen náboženství, ale hlavně lidský faktor, který jakoukoli teorii překroutí a poupraví ve svůj prospěch. Vše zasazeno do popisu Karnackého objektu.
„Za světla mi neúnavné sluneční plameny strhávají seschlou kůži z čela. Potácím se kamenným labyrintem a padám… a narážím do stěn svatyní. Pylony jsou najednou velkými slony, kteří mne chtějí zašlápnout. Přerostlé klobouky kamenných hub se podobají sloupům. Prastará stavebnice tu leží rozházená. Akh Menu je tak opuštěný v tichu milionu kroků. Kmeny jeho kamenných stromů jsou zjizveny… Lámu si nehty o ten rozpálený kámen, který chce vyprávět. Kousky zubů bolestivě padají do písku, když se miluji s tou žhavou masou. Sluneční plameny ale sežehnou každé jeho, ještě nevyřčené slovo.“
V textu je odkaz na seschlou kůži z čela… to má reálný základ v mojí první návštěvě Egypta, kterou jsem podniknul s Iggym a Hankou. Tehdy jsem měl ještě relativně dlouhé vlasy, ale přesto jsem se tak brutálně spálil, že mi visela kůže z celého čela a volně plandala. Při odletu na letišti jsem musel vypadat jako malomocný...
Po hudební stránce se jedná o solidně šlapající nářez, takový krabathorovsko-atheistovský mix (úsměv), ovšem opět zakončený čímsi jako -123MINUTOVSKÝM jamem (to není z mojí hlavy, tak skladbu a její koncertní provedení před lety popsal recenzent v Bangu).
„Dendara – In The Deepest Depth, In The Darkest Dark…“:
V Hathořině chrámu v Dendaře jsme sestoupili do podzemních sklepení. Tma, těžký vzduch a schody, po kterých šlapaly generace... Hathořině chrámu jsme se plnohodnotněji věnovali na předešlém sedmipalci.
„Idfú – Under The Hor's Wings…“:
V Edfu stojí Horův chrám, což je obrovská stavba, kdysi pohřbená v písku a bahně. Známá je především díky soše sokolího boha Hóra. Textově se jedná o popisy dojmů a flashbacky z dob slávy této stavby.
„Polykám hlínu, která pohřbí chrám, všemocné oko – uprostřed tisíců jiných. Nejvyšší z vysokých podpírá nebesa – chrám v Idfu, sokolův dům. Udeřme do bubnů, zažněme louče, barevné prapory vlají jak křídla. Sokolí sláva těchto zdí letí pozdravit svého otce. Davy lidí se klaní bohu s ptačí hlavou. Je tohle neskutečné volání z hloubky věků?“
Chtěli jsme udělat skladbu, která nebude hnána klasickou bicí soupravou, ale rytmickými údery tympánů a kotlů. Kytary jsme hodně podladili, to abychom navodili tu těžkou záhrobní atmosféru.
„Syene – The Waterlines":
Jsme na jihu Egypta v Asuánu. Nádherné město na Nilu, které vždy tvořilo přirozenou hranici Egypta (dnes ale Egypt končí až za Abú Simbel o dost jižněji). Myslím, že je to jedno z nejkrásnějších míst na zemi, kde se dá zažít západ slunce a křižovat přitom hladinu Nilu na malé loďce. Biggles zkomponoval dechberoucí instrumentálku na akustickou kytaru. Krásná, náladová a křehká...
„As Suwais – One Step To Another World":
Suez je průplav, brána do Asie. Pro mne je to opak starobylých chrámů a pohřebišť. Krátká zastávka v Suezu byla návratem do reality. Odosobněná modernost, špína v ulicích a nepořádek všude kolem. Přesto město působilo přátelsky a smířlivě.
„Teď stojíš na dvou částech světa a vzduch, o kterém jsi četl, Ti proudí tělem. Byl jsem malým kouskem včerejších novin, který se procházel dopoledním parkem. Plakal jsem dívajíc se na nábřeží a na modrou plachtu moře. Moje srdce se rozletělo na všechny světové strany a já chtěl bolestivě řvát němými ústy, že žiji!!! Vítr mne přenesl do ulic Suezu...“
Chtěli jsme složit něco hodně melodického, hodně hitového… a povedlo se tohle. A my jsme s tím spokojeni. V rámci tří koncertů k albu „Kras“ jsme tuto skladbu oživili a jelikož se koncertů účastnil i Biggles, bylo to pro nás hodně nostalgické. Skladba měla velký úspěch. Hanka a později především Andrea v živém provedení odvedly pořádný kus práce.
Opět nádherné, i když tentokrát nejde o příběh jako takový a s určitou dávkou nadhledu by se dal brát jako zhudebněný cestopis, je to skvělé a člověk má chuť se na daná místa rozjet a prozkoumat je.
Přiznám se, že takto to snad mělo celé působit a jsem rád, že výsledek dopadnul nad očekávání dobře. Je to samozřejmě subjektivní názor jednoho z aktérů, ale album drží pohromadě, jak hudebně (a to i přese všechny extrémy), tak textově. Jako autor textů si plně stojím za každým řádkem a vím, že každý řádek má svoje opodstatnění, význam, důvod a dokázal bych jej obhájit.
Vizuální stránka nosiče zase úzce souvisí s daným tématem, popiš nám, co na něm vidíme a či je to tentokrát práce?
Na front coveru je tradičně fotografie – CD verze je v oranžové barvě (booklet obsahuje opět druhou – temnější verzi obalu), MC verze je hozena více do černé. Co vím, tak kazetová licence vyšla i v Jugoslávii, kde se obal stylově držel CD verze. Kompletně všechny fotky byly vlastnoručně pořízeny v Sakkáře, Údolí králů, Káhiře, Luxoru, Karnaku a Edfu. A nemyslím tím jenom záběry krajiny, ale i textury či detaily výzdoby. Potisk disku samotného je ve formě mapy Egypta… a kdo hledá, najde kótu s názvem Forgotten Silence a výškou 2000. (úsměv)
Kompletní obal je z dílny velitele Redblacku Tomáše Preka. Ještě snad dvě zajímavosti: obal uvádí rok vydání 1999, což je ale omyl. A žlutá barva na titulní straně není zcela „naše“. Dlouho jsme nemohli najít ten správný pouštní odstín... až jsme si ukradli vzorek z obalu SPOCK´S BEARD „V“.
Dění v kapele po vydání „KaBaAch“ si tentokrát necháme do další kapitoly a na závěr maličko odbočíme. Vím o tobě, že jsi velký fanda KINGA DIAMONDA. Může tak trochu i Král za to, že alba FS jsou převážně koncepty? Kdybys musel vybrat jedno tobě nejbližší album, jaké by to bylo?
Rozhodně ano. Kapely KING DIAMOND a MERCYFUL FATE (společně s BATHORY) mě formovaly už s poslechem Kingova debutu „Fatal Portrait“, který jsem v roce 1986 slyšel na školním lyžařském kurzu. Okamžitě jsem si nahrávku sehnal, nahrál ji na průhlednou kazetu Sony HF s červenožlutým značením a na druhou stranu nechal nahrát SLAYER „Reign In Blood“ – kteří ale nikdy nemohli Kingovi konkurovat a vlastně ani dnes je výrazněji neprožívám. KING DIAMOND bylo přesně to, co jsem v hudbě hledal. Tajuplná, přesto šlapající hudba se svojským zvukem a naprosto tajuplnými vokály, které mi připomínaly kdysi slýchané album URIAH HEEP „Look At Yourself“ (není divu, King se u Davida Byrona údajně inspiroval). Další album „Abigail“ byla asi ještě větší šleha a tak to pokračovalo dál. „Them“ jsem prožíval vždycky potmě jako film, na který „Conspiracy“ volně navazovalo. „The Eye“ mi náladou a scenériemi připomínalo film „Jméno růže“. „Spider´s Lullabye“ je spíše sbírka povídek než ucelený příběh a pro mě je to i poslední album, které je kytarově a nápadově tak zajímavé jako předešlé desky. Pak se něco zlomilo a King resp. Andy začal více riffovat. „The Graveyard“ je fajn, ale celkově jednodušší, „Voodoo“ má úžasný příběh a když se při poslechu zadíváte na mapku a booket, ocitnete se opravdu v krajině na obalu. Ale trošku mi chybí chytlavost – na druhou stranu jsem vískal nadšením, když King zařadil do playlistu na festival ROCK HEART 2019 titulní kousek. „House Of God“ je měkčí, ale příběhově moc povedený a vysoce melodický komplet (instrumentálka „Piece Of Mind“ je prostě klišovitě krásná). „Abigail II.“ jsem mockrát neslyšel a „The Puppet Master“ obsahuje i skladbu, která mě… jak to říct v úctě ke Králi, nebaví… a tou je „So Sad“. Na druhou stranu „Blood To Walk“ je maso. „Give Me Your Soul“ je příjemné album… ale jak už jsem napsal – chybí mi jistá komplexnost, aranžérské fígle, kterých se dopouštěli kdysi. Ale věřím tomu, že tohle všechno jde s věkem a kolem šedesátky už nemáš chuť si dokazovat, jak moc jsi revoluční a schopný jít proti proudu. Uvidíme, co nám třiašedesátiletý Diamond chystá na příští rok. Každopádně je kapela ve vrcholné formě. Bubeník Matt Thompson je konečně bubeník, kterého King ztratil ve Snowy Shawovi a Mike Wead na kytaru válí neskutečně. Zmínit musím stále ještě „nového“ basáka Pontuse Egberga, který v nejlepším navazuje na Timiho Hansena a úspěšně rozvíjí úlohu baskytary v Kingově hudbě.
MERCYFUL FATE, tam je to jednodušší. I od nich mám komplet diskografii buď na CD nebo LP, ale „opravdoví“ MERCYFUL FATE jsou pro mne alba „Melissa“, „Don´t Break The Oath“ a „The Beginning“. Zvláště druhé zmiňované – snad proto, že bylo slyšené jako první – má pro mne osobní kouzlo, které nepřebije nic dalšího. Čistá magie, kouzla, satanismus, čáry, vlkodlaci a duchové = tedy fantazie vybuzená na 120 %. Byl jsem uhranutý a drží mě to dodnes, když slyším tuhle hudbu. Vše další, tedy „In The Shadows“, „Time“, „Into The Unknown“, „Dead Again“ a „9“ jsou fajn… ale už podle názvů je poznat lehké klišé a cosi jako pocit, že se prostě „něco muselo vydat“. Anebo taky, že v této kapele není jen jeden šéf a dramaturg, ale dílo je lehce kolektivní. Ale jakékoliv album jak od KD, tak MF je pořád na seznamu mých TOP kapel, od kterých vezmu skoro nekriticky vše.
Takže ano, King je vinen… a trochu i ten Quorthon. (úsměv)
Dějství třetí došlo úspěšně ke svému konci a co mohu do toho příštího zaručit, je, že ten příští bude prost přírodních živlů. Sestava znovu doznala změn a prozradím, že pro budoucnost FORGOTTEN SILENCE půjde u dvou členů o změny zásadní…
Tak za týden 24. 11. 2019, kdy přijde na řadu „Kro Ni Ka".
„KaBaAch“
- Nahráno v roce 2000 ve studiu Hacienda (+ M.Y. Studio a Shaark Studio).
Sestava:
- Alexandr „Krusty“ Nováček – bass, vocals
- Hanka Nogolová – vocals
- Pavel „Medvěd“ Urbánek – guitars
- Jiří „Biggles“ Kučerovský – guitars, vocals
- Igor „Iggy“ Mores – programming, guitar
- Radim „Chrobis“ Chrobok – drums
- Miloslav „Miloň“ Nahodil – drums
http://forgottensilence.cz/
Facebook
Bandcamp
Kapitola první: „Thots“
Kapitola druhá: „Senyaan“
Kapitola třetí: „KaBaAch“
Kapitola čtvrtá: „Kro Ni Ka“
Kapitola pátá: „La Grande Bouffe“
Kapitola šestá: „Kras“
Kapitola sedmá: Aktuální sestava
Kapitola osmá: Sestava v záloze
