Pátek byl den, na který padla volba jako na den D, neboli dopolední. Důvodem byli hlavně ČAD, ale i DR. LIVING DEAD, které jsme dlouho neviděli a jejichž rozverný thrash se na dopolední start ideálně hodil. Půlhodinka ve společnosti olebkovaných Švédů utekla jako nic, lidi křepčili v circle pitu a na to, že bylo před polednem, jich bylo v areálu poměrně dost. (Johan)
ČAD jsou pro mě, stejně jako INSANIA, nebezpečná kapela. Většinou mě jejich koncert stojí hlasivky, ale co vám zbývá jiného než si s Pištou zpívat ty dokonalé slovní obraty. Ač koncert vypukl v brzkých festivalových hodinách, areál se příjemně naplnil a opětoval energii valící se z pódia nazpět. Svědčil o tom početný kotel, který byl co do počtu chvílemi větší než u mnoha známějších jmen hrajících v odpoledních hodinách. (Coornelus)
Na ČAD jsem se hodně těšil, desku „Bastard“ mám rád. A bylo to skvělé. Málo kapel má tak sympatického frontmana, takže mě bavily i delší proslovy. Kdyby si ale založili bokovku a hráli jen ty nejpomalejší songy, byl by to ještě větší kult. (Aleš)
ČAD jsou hlavně česko-slovenskou záležitostí, aspoň myslím, protože texty hrají v jejich muzice důležitou roli. Ale i cizozemci si samozřejmě můžou užít živelnou thrash/crust/HC palbu plnou hitových pasáží, méně už vtipné Pištovy proslovy mezi songy. Songů ČAD stihli poměrně dost, nechyběly „Sekery a buzogáne“, „Rabovačka“, můj oblíbený sludge zmar „Démon samoty“ nebo „Satani“. Skvělý koncert, kdyby trval hodinu, vůbec bych se nezlobil… (Johan)
Odpolední program příliš taháků neobsahoval, tak jsme prošli výstavní prostory, absolvovali zajímavou besedu s íránskou slečnou, která odešla ze země, protože v Íránu je metal zakázaný a lidé, kteří jej provozují nebo organizují koncerty, mají neustálé problémy s policií. Dívka už čtyři roky žije, studuje a pracuje na Slovensku, naučila se plynně slovensky a hlavním poselstvím besedy, kterou skvěle vedl Ondra RIP, pro mě bylo, že nejdůležitější věcí na světě je svoboda. Buďme za ni vděční. Komentovaná prohlídka fotografií a rozhovorů týkajících se pronásledování lidí zapojených do undergroundové muziky v různých zemích už pro mě tak interesantní nebyla, ale nebylo to tím, co Petr Frinta říkal, ale tím, že jsem to všechno znal. (úsměv) (Johan)
První kapelou pátku pro mě byli španělští astronomové WORMED. Jejich brutální, technicky vytříbený death metal mě nejednou v klubu rozsekal, tentokrát mě ale tolik nedostali. Asi jsem na to prostě "po ránu" neměl chuť. Kapele v podstatě nelze nic vyčíst, zahrané to bylo podle očekávání precizně, možná zvuk kytar byl až příliš syrový a ostrý. Ale prostě mi to o poledni úplně nesedlo. Snad si zase spravím chuť někdy v klubu, dvakrát to bylo v pražské Modré Vopici super. (Opat)
Vlastně spíše náhodou jsem se ocitl na amerických progresivistech THE CONTORTIONIST. A i když to není úplně můj šálek a chvílemi to bylo lehce přesládlé, vlastně jsem na podobnou hudbu měl možná větší chuť než na drtikol typu WORMED. Zpěvák Michael Lessard se téměř výhradně držel čisté polohy, která sice nebyla nikterak extra charakteristická a zajímavá, ale do promakané hudby THE CONTORTIONIST celkem seděla. Instrumentálně jsou borci hodně vyspělí, takže i když bych si doma rodáky z Indiany nepustil, naživo mě to vůbec neuráželo, naopak. (Opat)
VUUR jsou zvláštním úkazem. V podstatě jsem nepochopil, proč s nimi Anneke zpívá. Protože do jejich svižnějších písní její vokál nepasuje. Když to dáma a pánové rozjeli v doomovém tempu a zavzpomínali na THE GATHERING, hned to bylo lepší, když se snažili o košatý prog metal, nebavili mě. (Johan)
VUUR. Málo, tohle bylo sakra málo na kapelu, kterou má údajně tvořit holandský all stars team. Nebýt tam Anneke, jsem po dvou minutách pryč, s touto legendární pěvkyní („Mandylion“ navždy!) vydržím asi pět věcí a je to dost velká bída. Čemu se to holka upsala? Momentálně by jí to slušelo víc v nějaké rockové kapele než v nemastném, neslaném a načančaném prog metalu. (Coornelus)
Odpolední bloumání areálem jsme narušili návštěvou vystoupení SLÆGT. Dánové na Obscure stage rozjeli vcelku zajímavý mix black a heavy metalu, který v daný okamžik slušně zabíral. Mladíci si koncert vyloženě užívali a sypali do lidí jeden svižný melodiemi naplněný kousek za druhým. Odezva byla slušná, zvuk na mě byl příliš vyostřený. (Johan)
Díky tipu na dálku jsem se šel podívat na GET THE SHOT a bylo to skvělé. Hardcore složený z mladších ročníků šlapat jako prase. (Aleš)
DESTRUCTION jsou klasika, která funguje a kterou jsme si dali z přírodní tribuny. Schmier a spol. (od letoška s dvěma kytarami) odvedli vokálně skvělý a hudebně standardní výkon, který musel každý thrasher ocenit. (Johan)
Německé thrashery DESTRUCTION mám hodně v oblibě. Osobně jsem na nich začínal v deseti letech skrze album "Metal Discharge" objevovat thrash metal, zároveň jsem je v té době poprvé viděl na Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí, kde mi dokonce při autogramiádě darovali jako malému capartovi tričko. Poslední zářezy Němců jsem už příliš nesledoval, novinku "Born to Perish" jsem ještě neslyšel, naposledy mě pěkně rozsekalo asi album "D.E.V.O.L.U.T.I.O.N." z roku 2008, to byla perfektní jízda. Každopádně naživo to teď už čtveřici, která nově posílila o druhého kytaristu Damira Eskiče (i když druhého, přišlo mi, že mu Mike většinu sólových partů přenechal), šlape stále parádně. Schmier excelentně zvládal charakteristické ječáky, nový bicman Randy Black se zkušenostmi z ANNIHILATOR nebo PRIMAL FEAR do sestavy zapadl parádně, zvuk se také vydařil. Klasické fláky jako "Curse the Gods", "Nailed to the Cross", "Mad Butcher", "Life Without Sense" nebo "The Butcher Strikes Back" jsem si naprosto užíval, ale dobře mezi ně zapadly i věci z novinky. DESTRUCTION prostě můžu a oproti SODOM to na Brutalu tentokrát jasně ovládli. (Opat)
No a po DESTRUCTION následovala další šleha - americká death metalová legenda IMMOLATION. Čtveřici jsem viděl už možná podesáté, za tu dobu jsem zažil jediný slabší koncert - to když na Brutal před několika lety dorazili oslabeni o jednu kytaru. Jinak to tam sází pokaždé na jistotu. Vedeni držitelem nenahraditelného vokálu a nejdelších vlasů Rossem Dolanem, vysypali v Josefově pořádně nadupaný setlist. Nechyběly pecky "Father, You're not the Father", "Swarm of Terror" nebo "Dawn of Possession", velkou část ale zabírala poslední zdařilá deska "Atonement". IMMOLATION je radost nejen poslouchat, ale i sledovat. Stačí se chvíli dívat na kytaristu Boba Vignu, jak svým nástrojem neustále pohazuje, nebo na jeho protějška Alexe Boukse (ex-INCANTATION), který za celý koncert naopak nezmění výraz ani jednou. Zvukově další výborný koncert, takže nic nebránilo si padesátiminutový set řádně užít. (Opat)
ANATHEMA, to je sázka na jistotu a pohodu. Jako pokaždé, když tady tento rodinný klan zahraje, dostaví se dobrá nálada a jejich hudba dokáže atmosféru BA příjemně odlehčit. Evidentně stejně jako já uvažuje dost lidí, protože se ANATHEMĚ dostalo vřelého přijetí. Jejich rocková muzika je stále ještě přitažlivá, i když studiově si poslední čtyři desky dávám pauzu. I přes občasné výhrady k vokálům a určitým pasážím se opět dostavil pocit z dobře vykonané práce. Závěr byl jako vždy. Členové ANATHEMY byli z přijetí zdánlivě metalového a ortodoxního publika dojatí. (Coornelus)
Křížení ANATHEMY a WOLFBRIGADE mi trochu kazilo radost, ale ANATHEMA byla jasná volba. Rodinný podnik (bez Jamieho) pořád přitahuje pozornost, byť většina fanoušků nejspíš stále přísahá na alba mezi „Alternative 4“ a „A Natural Disaster“. Mě nejvíce potěšila hitovka největší „Fragile Dreams“, stejně ale i sympatické vystupování všech na pódiu, byť účast Daniela Cardosa mi zpočátku přišla nadbytečná. Ale postupem času opustil druhou bicí sestavu a věnoval se klávesám, což už dávalo větší smysl. Škoda absence basáka, ale jinak vzdušné, milé, mezi všemi nářezy oddychové vystoupení. (Johan)
Od ANATHEMY znám vše od prvních demáčů až do druhé skladby z „Weather Systems“. Naposledy jsem je slyšel v Brně, kde došlo i na přehrání skladeb od „Silent Enigmy“ dál, ale stálo to za houby. Takže po nich naživo starší songy už raději ani slyšet nechci. To zmiňuji proto, abych nezněl zhrzeně už na začátku. Já chápu, ze chtějí hrát jen nové věci a těšil jsem se, že si je poslechnu až naživo. Tentokrát došlo pouze na dva britpopové hejty. Schytal to sekuriťák, který dle mého úsudku nepoznal Vincenta při vstupu do backstage. Druhý byl od Dannyho, který má nyní image Petra Jandy z OLYMPICU. Bylo to kvůli druhé stagei, kde se zvučilo a dělali tam hluk. Začalo se něčím novým, co znělo jako špatný cover THE CURE, ale další mě neznámé skladby už zněly docela dobře. Vincent se přesouval za klávesy a když se vrátil, nějak tam bojoval s kytarou. Když na ní začal hrát, neslyšel jsem ani tón. Říkal jsem si, že tam asi má nějaký problém a že se to vyřeší mezi songy, ale ne. Doufám, že mi to někdo vyvrátí, ale ani nikdo z kapely se netvářil, ze je nějaký problém. Největší extrém to byl u „Fragile Dreams“, kde prostě nebyla žádná podkladová kytara a ta skladba tak nedávala smysl. Pokračovalo se dvěma nejnudnějšími songy z „A Natural Disaster“ a celé to skončilo „Untouchables“, kde jsem rovněž nezaznamenal kromě samplované akustiky žádnou druhou kytaru. Mě ten přístup a nabubřelé vystupování tak odradil, že tímto jsem skončil s ANATHEMOU už nadobro. Možná se chtěli přidat k poslednímu nihil setu TIAMAT, ten byl ale i tak stále lepší. (Aleš)
Po zdařilém loňském koncertě před FURIA a THAW v Praze jsme se zašli podívat na AU-DESSUS do Octagon stage... abychom ji po čtvrt hodině zase opustili. Neustálé proudění lidí tam a zpátky v narvaném prostoru v kombinaci s úplně zprdeleným zvukem (alespoň tedy v zadnější části) nedávaly jakoukoli šanci si show užít. (Opat)
U AGNOSTIC FRONT jsem měl naposlouchaný koncertní setlist a točil ho stále dokola, takže jsem měl možná přehnaná očekávání. Bylo to ze začátku nějaké unavené, ale stejně mi alespoň zahráli mé oblíbené pančíky. Euforie se ale bohužel nekonala. (Aleš)
NYHC je každý rok přítomné a ruku na srdce, je ho v pevnosti třeba. Jednou jsou to BIOHAZARD s MADBALL, podruhé SICK OF IT ALL a nebo právě AGNOSTIC FRONT. Všechny ze zmíněných kapel udělají vždy dost parády a i přes dost křížků na krku jim neschází energie, která k tomuto žánru patří tak nějak automaticky. Takže narovnat kšiltovku, vytáhnout štulpny pod kolena a padej do kotle. Dále už je to taková ta klasika. Poctivé HC, bavící se lid… zkrátka jako každý rok. (Coornelus)
ENTROPIA byla opravdu zážitek. Reverb i na reverbu, masivní zvuk a atmosféra jako prase. Jeden z nejlepších post zážitků a nutnost poslechu doma. (Aleš)
Páteční večer pro mne skýtal jen několik kapel, které jsem chtěl vidět, ale jednalo se o jedny z mých předem vybraných topů a jistot kvality. Koncertní den tak pro mne začal prakticky až večer. Na devátou večerní se objevili v Octagonu čínští ZURIAAKE. To, že se jednalo o atmosferický black metal, bylo jasné hned na první pohled. Hudebníci byli typicky sjednoceni v tmavých rouchách s kuželovitými klobouky dǒu lì a mikrofony byly ovinuté florou. Nechyběl ani nástup s epickým intrem. Kapelu mám oblíbenou už nějakou dobu a věděl jsem, že jejich pomalejší a plouživé skladby určitě nezklamou. Přesto mi v setu pár skladeb nesedělo. Paradoxně jednou takovou začínali i koncert po intru. Rázné durové akordy mi prostě u ZURIAAKE nesedí. Naopak, jejich pomalejší pecky z „Gu Yan“ byly top. Nejen pro mne, ale i pro posluchače. Atmosféře pomáhalo i nasvícení, kdy toho člověk sice moc neviděl, ale těch pár paprsků světel tomu přidalo na kvalitě. Lidí bylo dost, ale čekal jsem ještě více natřískaný osmiúhelník. Ne že bych si stěžoval… (Pavel)
Pár let zpátky jsem si myslel, že EMPEROR nebudu mít šanci vidět ani jednou v životě. A hle, letos podruhé. Na témže místě před dvěma roky mě se svým "Anthems..." setem absolutně rozbili, to bylo univerzita black metalu. A i tentokrát Ihsahnova družina potvrdila své výsostné postavení na black metalové tribuně, třebaže mě určitě nedostala tak jako poprvé. Začátek v podobě "Ye Entrancemperium" byl poměrně rozpačitý, ať už zvukově, nebo tím, když se přidal klávesista s vokály (kterým byl pravděpodobně Jorgen Munkeby ze SHINING), který to tedy svým hlasem rozčísl, až jsem začal mít obavy, že to bude docela průser. Naštěstí už potom přenechal takřka výhradně vokál Ihsahnovi. EMPEROR složili setlist z prvních dvou desek, a to si myslím, že je trochu škoda. Když už nejedou koncerty přímo k žádné desce, tak bych ocenil, kdyby zařadili i něco z dalších dvou alb. "Curse You All Men!", "Empty" nebo "In the Wordless Chamber", to by byly naživo šlehy. Ale i tak to bylo výborné, postupně se zvuk solidně ustálil a vysoká škola black metalu tak znovu úřadovala. (Opat)
Pak se situace nějak zvrtla. Stala se nám ta nehoda, že jsme trochu pili…(smích) Zaťatý blackmetalista Immortal, právě si rozšířivší sbírku obrácených křížů o další (do ucha, na krk už se mu žádný nevešel), nám zakázal psát report z EMPEROR, protože jsme je prokravili s dvojicí Litevců, kteří byli podobně naladěni jako my. (smích) Mladík hrdinsky nesl, když jsme jeho nevěstu nosili nad hlavami, já už méně nelibě, když totéž dělali kamarádi mně – protože jsem na tyhle pitomosti ideální díky tělesné hmotnosti; nosit Immortala prostě nelze. (smích) EMPEROR každopádně vládli, zvukově to bylo naprosto skvělé a o hudebních kvalitách není třeba více mluvit. (Johan)
EMPEROR jsem předloni minul a docela jsem si to vyčítal. Jak je ale vidno, tento podnik sype dál a tak se koncertuje dokud to „dává“. Tím pádem jsem měl možnost tuhle kapelu vidět poprvé naživo. A bylo to velkolepé, čemuž pomohl skvělý zvuk i velice vydařená světelná kulisa. Po jejich setu, vlastně i při něm, jsem se cítil jako černý kouzelník. (Coornelus)
Na rozdíl od přátel mě letošní koncert EMPEROR bavil víc než posledně. Ta kapela je zkrátka kult a naprosto mě uzemnila. Člověk se může snažit dělat jakkoliv kvalitní black metal, ale trochu se obávám, že jejich tvorbu prostě nelze překonat. (Aleš)
Mírně po jedenácté se objevil po dvou letech na jednom z hlavních jevišť britský „sabathovský“ klenot. Nebyl to nikdo jiný než ELECTRIC WIZARD. Hudebně to byla orgasmická hodinová jízda vesmírem, ať už jste byli střízliví, nebo „high as fuck“. Zazněly prakticky starší pecky a zejména moje oblíbené „Funeralopolis“ a „The Chosen Few“ mě udělaly maximálně uspokojeným. A na závěr přidali, ruku do ohně za to tedy po tom týdnu nedám, „See you in Hell“. Hudebně to byl další top festivalu. Lidi kejvali kebulema do rytmu a jediné, co mi k dokonalosti chybělo, byly sestřihy ze starých filmů na gigantickém plátně jako dva roky zpátky. Někteří fanoušci na promítání celkem brblali, třeba to byl ten důvod. Těžko říct… Nevděčníci! (Pavel)
Když tady hráli ELECTRIC WIZARD před dvěma lety, bylo to pro mě nejlepší vystoupení tehdejšího ročníku. Mohl za to skvělý setlist, bezchybný zvuk, projekce a samozřejmě momentální nálada. Tentokrát to bylo o malinko slabší, ale rozhodně za to nemohla chybějící projekce a poněkud přepálenější zvuk. I bez toho se jednalo o skvělou seanci, protože stěžovat si na hudební produkci v doprovodu takových hitovek, jakou je třeba „Black Mass“, by bylo nesmyslem. ELECTRIC WIZARD zase jasně ukázali, kdo je na poli (okultního, zhuleneckého…) doomu hlavním hráčem. (Coornelus)
ELECTRIC WIZARD tentokrát bez projekce, ale stejně uhrančivě jako předloni. Parta kolem Juse Osborna se opět předvedla parádně a od prvního tónu rozmetala možné pochyby o formě předáka či jeho manželky Liz. Ti si tentokrát vystačili s muzikou a kulervoucím soundem. Bylo to sice nahlas jako kráva, ale v daném okamžiku jsem rezignoval na špunty a užíval si každý tón téhle temné doomové legendy, která se pořád brodí s bažině hutných riffů a na řadu lidí může po chvíli působit repetitivně. My jsme dali akurátních třicet minut a šli dělat ostudu jinam. (úsměv) (Johan)
Irští PRIMORDIAL také ponevímkolikáté naživo... a tentokrát trochu slaběji. Nějak jsem se do nich tentokrát nemohl dostat, na vině mohl být i dost slabý zvuk. Kytary zněly, jako kdyby jely přes nějaké slabé tranďáky, bicí nebyly téměř slyšet. A celkově mi přišlo, že to prostě nějak nešlapalo. I když showman Alan byl tentokrát skutečně ve formě. PRIMORDIAL zahráli například "Where Greater Men Have Fallen", "Lain With the Wolf" nebo "The Coffin Ships", při které jsme se pomalu odebrali ke spánku. Sice mě mrzí, že jsem prosral HELLHAMMER, ale i vzhledem k sobotnímu rannímu programu jsme zvolili brzké zalehnutí. (Opat)
Do tvorby PRIMORDIAL jsem se ponořil až nedávno díky netypickému doomovému songu z nové desky. Slyšel jsem je párkrát předtím a nikdy mě nebavili, teď jsem se ale opravdu těšil. Well, well, well... Ten zvuk byl opravdu katastrofální. Přisuzuji to jedné maximálně přetavené kytaře, která zválcovala vše ostatní. Tak alespoň pochválím setlist, aby té pochmurnosti nebylo tolik. (Aleš)
PRIMORDIAL z tribuny, protože síly začaly docházet a partu kolem Alana Averilla už jsme viděli několikrát. Ale opět to bylo epické a mocné, frontman byl ve formě a kapela taky. Potemnělé melodie se linuly pevností, do které parádně zapadaly… PRIMORDIAL jsou originální a bezesporu výborná kapela. (Johan)
Hned po Čaroději to na druhé hlavní stagi roztočili černokněžníci PRIMORDIAL, od kterých jsem slyšel jen něco a ne zrovna aktuální věci. Kombinace heavy metalu a blacku, dost ve stylu BATHORY, se mi nesmírně líbila. Středobodem byl bez velkého překvapení frontman A.A. s jeho lehce teatrálním přístupem, ale bez nějakého výrazného přehrávání. Jeho vokál byl také super, plný naléhavosti, ale také plný čitelnosti, bez výrazného a typického black metalového zkreslení. Za mne je to takový Bruce Dickinson black metalové scény. Stejně jako předešlé koncerty z pátku, i tohle byl ten, z kterého prostě nešlo odejít, i kdybyste chtěli stihnout něco dalšího. Prostě nešlo! (Pavel)
A aby tohle nebyl jediný starý a tradiční black metal, hned po PRIMORDIAL to vedle rozbalili HELLHAMMER: TRIUMPH OF DEATH, díky kterým jsme mohli slyšet i nevydané pecky. Pro mne to byl víc rock´n‘roll a na kapelu předtím to nemělo, ale bylo to fajn. Dost na atraktivitě dělala i malinká a energická basačka Mia, která mučí basu třeba i u Abbatha. (Pavel)
HELLHAMMER (resp. TRIUMPH OF DEATH) byli letošní největší atrakcí (nemyšleno pejorativně), nicméně pravěký black metal táhne hlavně pamětníky, kterých bylo po půlnoci na nohou méně, než jsem čekal. Kus setu jsme dali z tribuny, část z placu, na obou místech byl zvuk parádní stejně jako muzika, která inspirovala tisíce kapel. Žádné velké vymýšlení, léty prověřené riffy v soudobém zvukovém kabátku braly dech. Trochu překvapilo, jak velkou roli dostal André Mathieu (to je panečku kariéra, z crickeťáckých kapel UNLIGHT nebo WOLF COUNSEL do HELLHAMMER), který obstarával více vokálů než Tom. Střídání dvou hlasů určitě taky prospělo výslednému dojmu, stejně jako půvaby baskytaristky. A složení kapely je docela překvapivé – není to TRIPTYKON. (Johan)
K legendě HELLHAMMER si hledám cestu tak nějak pozpátku. Jdu na to přes TRIPTYKON a CELTIC FROST, tím pádem u mě nějaká nostalgie neměla šanci, na tohle jsem ještě mlád. Každopádně parta kolem Fishera mě bavila, jeho kytarová práce se nezapřela, stejně jako ta zvuková. Kompozičně se oproti výše jmenovaným kapelám jednalo v podstatě o primitivnost, ale v dobrém slova smyslu. Každopádně věřím, že pamětníci museli být spokojeni, bylo to důstojné. (Coornelus)
Už hodně let si říkám, že si musím GODFLESH podrobněji pustit, ale vždycky to skončí u poslechu JESU. Koncert to byl parádní, ale bohužel mě schvátila únava a šel jsem po pár skladbách zbaběle spát. (Aleš)
Fotky: Pavel
Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
