První banda na velkém stage, která otevírala den okolo půl jedenácté a vlastně jediná kapela, na kterou jsem zvládl přijít takto brzy, byli čeští deathmetalisté BRUTALLY DECEASED. Byla to poctivá nálož death metalu ze staré školy, kde vše šlapalo jak kolovrátek, i když u některých skladeb byla cítit moderní progrese. Brutal Assault byl poslední zastávkou dvou členů v kapele, tak to mělo maličko rozlučkový nádech. (Pavel)
Poslední koncert BRUTALLY DECEASED v aktuální sestavě dopadl na výbornou. I přes horší zvuk to byla vysoce kvalitní návštěva švédské kultury. (Aleš)
S lehkou kocovinou jsem se probral a zašel na ranní show BRUTALLY DECEASED, jež mě utvrdila v tom, že kapela patří na špičku českého death metalu. Hudebně to byl neskutečný masakr a dovolím si říct, že v rámci growlu nejtvrdší kapela. (CzechMan)
DIABLO SWING ORCHESTRA jsou i poněkolikáté stále zábavný mix metalu a swingu. Baví mě sledovat, jak si užívají hraní. (Aleš)
Mírně po obědě to rozjelo brazilské bratrstvo KRISIUN. Kluci do toho buší skoro třicet let a nezdá se, že by se jim vybíjely baterky. Death metal par exellence mi rozhodně udělal radost, i když to není můj typický hudební směr, kam se odebírají moje uši a srdce. Krásný pohled byl i na Alexův čtyřstrunný nástroj. Hlavní jsou prsty, co si budeme povídat, ale pěkná basa je pěkná basa. (úsměv) (Pavel)
K přístupu brazilského bratrského tria KRISIUN chovám úctu a respekt, muzika samotná už mě tolik nebere. Je to slušně zahraný standard, který jsme po příchodu do areálu chvilku poslechli a pak pokračovali v průzkumu – navštívili výstavu, na chvíli besedu se Sea Shepherd, prohlídli si Junk Town i další nově otevřené prostory. (Johan)
Myslel jsem si, že mě nikdy nebude bavit žádný metalcore, ale Japonci CRYSTAL LAKE mě přesvědčili o opaku. Neskutečná energie, naprostá paráda. (Aleš)
SACRED REICH si každý pamatuje z roku 2017. Tehdy jim set přetrhla zběsilá bouře, letos si to tedy přijeli užít vcelku. My jsme si je šli užít taky vcelku – napřed na plac, následně na přírodní tribunu, odkud byl kromě pěkného výhledu i slušný zvuk. SACRED REICH bavili hlavně ve svižnějších nathrashlých pasážích, heavymetalové byly v daném okamžiku spíše kontraproduktivní, protože lidi si chtěli hlavně užívat a trdlovat v pitu. Každopádně legendární Amíci potěšili, jejich set patřil k těm odlehčeným, zábavným. (Johan)
Když už jsme seděli na tribuně, dali jsme si začátek DECAPITATED, na které se pod pódiem srotila polovina Polska. (úsměv) Úspěch téhle kapely po změně výrazu nechápu a kus jejich setu mě opět utvrdil v tom, že jim mnohem více seděl starší model, kdy mydlili technický death metal; s novější tvorbou se nepotkávám, protože prostě groove… Ani zvuk nebyl ideální a tak jsme po čtvrthodince snažení polských kolegů vzdali. (Johan)
WALLS OF JERICHO aneb fuckuj, co stihneš. (úsměv) Už když jsme na Candace a spol. mířili, říkali jsme si, jestli hubatá zrzka svůj slovník trochu nezjemnila, ale kdepak… Z prvních asi osmi slov, která jsme slyšeli, jich polovina obsahovala slovní základ fuck. (úsměv) Muzika WALLS OF JERICHO je přesně na té hranici, která je pro mě poslouchatelná – přece jen převažují thrashové a core elementy a metalocorových výpadů není tolik. Navíc kapela skutečně valila, sypala do lidí spoustu energie a opět bylo na place pod stage plno. (Johan)
Už od prvních tónů spustili WALLS OF JERICHO absolutní uragán, famózní energické vystoupení. Klasických HC řečí naštěstí naprosté minimum, výkon na naprosté maximum. (Aleš)
METAL CHURCH byli ve srovnání se SACRED REICH nudní. Podobně naladěná muzika byla podaná tak nějak unyle, bezkrevně, a nevyřčený souboj amerických kapel skončil jednoznačnou výhrou SACRED REICH. (Johan)
Mírně navečer jsem byl známým odtáhnut na LIONHEART. Hardcore si doma vážně nepustím, ale naživo, proč ne. Vlastně to byla dobrá mela. Dočkali jsme se velmi energického setu, velmi vtipných průpovídek, skvělé práce s publikem a dokonce došlo i na sundání trika a odhalení „muskulatury“ Bigboye… (Pavel)
Kdo nezná finskou melodic deathmetalovou bandu OMNIUM GATHERUM, měl by hned zpytovat svědomí a při čtení tohoto odstavce si něco pustit na YT. (úsměv) Pokaždé, když na ně zajdu, tak cítím ohromnou pozitivní energii, která mě neskutečně nabije. (CzechMan)
Na Brutal jsme se tentokrát vydali až ve čtvrtek odpoledne, jako první jsme tedy stihli německé thrash metalové veterány SODOM, kteří nás několik let zpět na témže místě pořádně rozsekali a svou energií a zarputilostí za sebou zanechali i headlinera SLAYER. Tentokrát to od německé čtveřice (nikoli už tria) taková sláva nebyla. Paradoxně mi prostě SODOM, stejně jako o den později vystupující DESTRUCTION, víc do hlavy pasují jako trojice. A přestože návrat kytaristy Franka Blackfirea, který má na kontě zářezy "Persecution Mania" či "Agent Orange", vyvolal v metalovém světě nadšení, naživo mi to prostě přišlo lepší s Bernemannem. Ten se nesnažil na sebe neustále stahovat pozornost, zejména zbytečným hulákáním do mikrofonu, ale prostě si odehrál to svoje. A velmi kvalitně, což samozřejmě také Blackfire. Tom Angelripper jako kdyby teď trochu hrál druhé housle. Ani novic Husky za bicími mě úplně nepřesvědčil. Bylo to prostě podle mě ve srovnání s tehdejší show o dost slabší. A to i zvukově, když zejména kytary by potřebovaly řádně přiostřit. Když to vezmu kolem a kolem, stejně jsem si "The Saw is the Law", "Outbreak of Evil", "Agent Orange" nebo "Blasphemer" rád zařval, ale tentokrát mě Němci úplně nepřesvědčili. (Opat)
SODOM je klasika, která pořád baví. Člověk už je viděl několikrát, na Brutalu i v půl třetí ráno, když měli v roce 2012 problém na cestě. Přiznám se, že do ranních hodin už bych na ně nečekal, ale odpoledne umí Tomova družina zpestřit ideálně. Věděl jsem, že celý set nedám, a mrzelo mě, že přijdu o „Agent Orange“, kterého jsme tipovali jako finálovku, ale čert nás asi slyšel a hitovka byla zařazená někam doprostřed setu, takže jsme si zaklepali hlavičkami, zahulákali refrén a mohli spokojeně pokračovat jinam. (Johan)
AZUSA mě nalákala na info, že jde o kapelu basáka z DILLINGERŮ. Ne že bych je uctíval, ale v daný okamžik tu byla zvědavost a tak jsem se šel do Octagonu mrknout. A neudělal jsem špatně, kapela v čele s ostříhanou Eleni Zafiriadou hrála nápaditý prog death metal plný změn tempa i nálady, zpěvačka taky měnila výraz a já si AZUSU s chutí nějakých třicet minut poslechl. (Johan)
V konkurenci zároveň hrajících legendárních SICK OF IT ALL a šikovných deathmetalových SKELETAL REMAINS měl člověk chvilku pochyby kam zajít, ale sázka na tuzemské OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP se vyplatila. Jednalo se o mnou první a zároveň jediný navštívený set, který se odehrál na KAL stage, a nutno říct, že cesta na něj se nerodila lehce. Bylo potřeba se probojovat do prvních řad drzým přelézáním gaučů a mrakem lidí, kteří byli na tuhle pražskou partu zvědaví. A že jich bylo... plný sál toho budiž příkladem! První řady seděly na zemi a kvartet do nich hustil svou porci muziky. Set byl průřezem dosavadní tvorby, a jelikož kapela hrála necelou hodinu, nedošlo na spoustu zajímavých věcí, a to i kvůli tomu, že prostřední pasáž byla věnovaná nové tvorbě, která ještě není studiově zaznamenaná. Tři nové skladby byly spojené i s doprovodným vystoupením, kdy se před pódiem pohybovaly tři dámy v maskách a kostýmech, ve kterých byly k vidění i následující den v areálu. V kombinaci s hudbou se opět jednalo o nevšední zážitek. Celý set postupně gradoval a vtahoval svou psychedelickou aurou až do konce. Na závěr jsem si připadal, jako že jsem se vrátil z nějaké vesmírné poutě. Mocný aplaus udělal dojem i na skupinu, kdy kapelník ve stylu rockových hvězd praštil kytarou o zem a bude mít co dělat, aby ji dal do pořádku. Olafové předvedli svou třídu a organizátorům festivalu patří díky i za takovéto odbočky bokem a zvaní takovýchto projektů. Navíc si myslím, že by tahle parta v klidu utáhla i Octagon stage. (Coornelus)
Chvilku před jednadvacátou hodinou přišla na řadu thrashmetalová veličina z Bay Area TESTAMENT. Chlapi sice v letech, ale nasazením a energií by vypráskali z pódia leckteré mládežníky. Ještě za zvuků intra se Chuck zeptal, jestli jsme ready a extáze propukla naplno. Na úvod kapela servírovala první dvě skladby ze zatím poslední vynikající fošny „Brotherhood Of The Snake“. Dále se bralo víceméně spravedlivě z celé historie TESTAMENT a pecky „D.N.R.“, „Low“, „The Preacher“, „More Than Meets The Eye“ musely uspokojit každého fandu. Rytmika světové úrovně Hoglan & Di Giorgio, nerozlučná dvojka Billy & Peterson a jako třešnička na dortu mr. Alex Skolnick se svými bezchybnými sóly a charakteristickým pohybem. Z některých řadových alb může mít posluchač pocit mírné sterilnosti, ale živá vystoupení tahle banda ovládá levou zadní. Pro mne thrash vrchol festivalu. (horaguru)
Jeden z hlavních interpretů, na které jsem přijel a viděl vůbec poprvé, byl projekt V-Khaoze z Finska VARGRAV, kteří hráli v devět večer. S jednočlenným projektem jsem měl tak trochu kříž kvůli identifikaci jednotlivých členů. Pod tou tunou make-upu na obličeji jsem nebyl fakt schopen říct, kdo je frontman a hlavní „mastermind“ projektu. Hádám, že jeden z dvou kytaristů podle kozlí bradky… A tak jsem si přál, aby to byl tajemný klávesák... Co se muziky týče, ďáblové hráli na mém oblíbeném malém osmiúhelníku v Octagonu a předvedli skvělou dávku black metalu. Za mne to byla jistě jedna z hlavních hvězd festivalu. (Pavel)
Vnořili jsme se do masy lidí na Octagone stagei, kde se nedalo téměř ani projít, natož si užít koncert VARGRAV. Black metalu je na festu poskrovnu a dát ho na tu nejmenší stage není zrovna nejlepší nápad. Navíc to znělo bohužel dobře. V tu chvíli mi bylo jasné, že nezvládnu ani WINDHAND, protože se tam zkrátka nedalo ani hýbat. (Aleš)
Pořadatelé slibovali starý dobrý black metal styl 90. léta a nemýlili se, celý koncert jsem stál u vedlejšího výstupu z Brutal art a užíval si tento hudební skvost; dlouho jsem necítil takovou mrazící energii. VARGRAV splnili mé očekávání a určitě si někde musím pořídit jejich nosič, abych je podpořil. (CzechMan)
Nějak se nedostavovala nálada na velká jména, která už jsem viděl několikrát, tak jsem vzal na milost VARGRAV. Finští blackmetalisté mě ale nedokázali zaujmout. Nedělali nic špatně, na pódiu dobře vypadali, hrálo jim to, ale jejich black metal evokující devadesátá léta a nástup kláves do žánru mě nebavil. Respektive první skladba šla, ale když byla třetí skoro stejná, volil jsem strategický ústup. (Johan)
Kdo sledoval loňský rok, těžko mu mohl uniknout úspěch desky „You Won't Get What You Want“, kterou DAUGHTERS po osmileté odmlce vydali. Přišlo mi, že pár měsíců jsem na kapelu narážel den co den. Jejich noise rock bodoval i v různých žebříčcích, ale u mě, i přes opakované snažení dostat se do děje, to naplno nezafungovalo dodnes. Podobně to bylo i s koncertem ve stanu. Možná to bylo tím, že jsem přišel v době, kdy už skupina hrála, a zrovna jsem trefil pasáž pomalejších skladeb, které než aby noisově hlučily, byly potemněle valivé a i přes výborný sound mě nedokázaly na delší časový úsek udržet ve střehu. (Coornelus)
Od MESHUGGAH jsem měl po jejich vystoupení před několika lety na Brutalu obrovská očekávání. Tehdy mě naprosto rozsekali, a to nejen svým perfektně zahraným strojovým materiálem, ale také světelnou show. A to samé od nich Josefov dostal i letos. Otevřeli set sypačkou "Pravus" z mé možná nejoblíbenější desky Švédů "obZen", jinak set vyplnila zejména dvě poslední alba "The Violent Sleep of Reason" a "Koloss". Vprostřed playlistu se ale objevily též starší zářezy "Rational Gaze" a "Future Breed Machine". MESHUGGAH znovu ukázali, že jejich nástupníci hrající tzv. djent za nimi prostě zaostávají. Ať už v té neskutečné vyhranosti, agresivitě, celkové prezentaci... prostě Meshu přišli s jedinečným stylem, na jehož piedestalu se drží už drahně let. Znovu neskutečný set, po tomhle musel ANTHRAX znít jak neškodný bigbít (úsměv). (Opat)
Největším písmem jsem měl ve čtvrtečním programu KAMPFAR. A hodně mi vadilo, že kapela byla zařazena na Obscure stage, kde jsem čekal nával; jméno KAMPFAR mi velikostí prostě pasovalo na velké pódium, nehledě na to, že black metalu bylo letos na Brutalu méně než v jiných letech. Ale tohle brblání beru zpět. Na KAMPFAR jsem šel v předstihu a zaujal strategické místo někde v páté řadě, odkud jsem si koncert užil několikanásobně silněji, než kdyby proběhl na velkém pódiu. Zvuk byl nahlas jako prase, ale se špunty v uších parádní, a ta elektrizující atmosféra. Přední řady se dostaly do transu a užívaly si koncert jako nějaké kázání, jež vrchní kazatel Dolk zvládal na jedničku. Severské melodie se zarývaly do podvědomí a dav přítomných vypadal, jako by byl zfanatizovaný… Optimální výběr skladeb (nechyběla samozřejmě hymna „Mylder“) a parádní výkon všech zúčastněných podtrhl (pro mě) nejlepší koncert dne. Helvete! (Johan)
Na KAMPFAR už jsem měl nějaké pivko v sobě, ale na zážitku to neubralo, skvělý black metal, se skvělým zvukem, potemnělé riffy a parádní zpěv udělaly skvělou show. Ale co mě jako fanouška black metalu trochu mrzelo, bylo neustálé děkování davu, jak je skvělý apod., ale tento prohřešek dohnala skvělá hudba, která mě nutila hodit si hlavou, i když už žádné vlasy nemám. (úsměv) (CzechMan)
Ve 22:20 to v Obscure stage, pod stanem, rozjeli KAMPFAR. Pro mne to byla typická norská black metalová show, kterou bych definoval jako black metal na koksu jako například TAAKE, které jsem tedy letos minul. Bylo to fajn, ale nic s, pro mne, přidanou hodnotou. Lidi to dokázalo ale solidně napumpovat. Mimochodem, obličeje a silácká gesta (nic špatného) kytaristy Ole Hartvigsena jsme si mohli užít třeba i u GAAHLOVA WYRDU, když nám nandávali na Nové Chmelnici. (Pavel)
Z KAMPFAR jsem utekl dost brzy, abych se dostal a stihl jednu z mých nejočekávanějších kapel WINDHAND. No, bylo už i tak dost narváno. Stoner/doom letos na Brutalu jel bomby a na tohle jsem byl zvědavý. Podle referencí je zpěvačka Dorotka maličko nevypočitatelná, někdy sem tam třeba ujede a podobně, tak člověk nikdy neví, co dostane. Musím říct, že i kdyby jo, tak tady to byla naprostá pecka. Vše zahrané pěkně, vokál byl úžasný. Dost velké díky patři zvukařovi a jeho umu, kdy přidal dost reverbu a tím ještě zvýraznil onu „stonerovitost“. K dokonalé dávce psychedelie už chyběl jen magický zelený dým na pódiu a mezi lidmi. Koncert byl hrán opět v Octagonu a tlačenice byla opět enormní. Na druhou stranu nevím, jestli bych si je užil tak dobře i na velké stage. I přes negativa, jež Octagon skýtá, mi letos fakt přirostl k tomu mému, primárně, černému srdíčku. Bylo to hypnotické a magické. Další top festivalu! (Pavel)
Jedna z top lahůdek letošního festivalu se jmenovala WINDHAND. Jejich vystoupení proběhlo ve dvoře Octagonu a bylo to skvělé rozhodnutí. Díky tomu jsem si je užil jako na koncertě v klubu. Po minulé zkušenosti, kdy byla zpěvačka Dorthia mírně řečeno nevýrazná, jsem se obával, naštěstí zbytečně. Její výkon asi nebyl takový jako z desek, ale byl dost kvalitní na to, aby byl vyrovnanou složkou v kapele, protože ta funguje jako dobře promazaný doom sludge válec. WINDHAND vytváří specifický sound, kdy kytarista a hlavně basák dokáží svými nástroji vyplnit prostor beze ztráty kytičky a pod riffy kytary i basy se podlamují kolena, jaký mají tlak. WINDHAND publikum poměrně šetřili a vědomi si své omezené festivalové hrací doby zahráli hlavně kratší skladby, kdy se do svých patnáctiminutových opusů raději nepouštěli. Ale i tak má kapela kde brát, protože „hitů“ má ve svém repertoáru nepočítaně. Jejich všechny desky, jež byly zastoupeny, o tom vypovídají. WINDHAND předvedli mnohem lepší výkon, než jsem čekal. (Coornelus)
Kapela z věhlasné Big Four ANTHRAX naklusala na pódium pár minut po třiadvacáté hodině. Vzpomínka na bratry Darellovi z PANTERY nastartovala vystoupení, které nabralo výběrem skladeb směr osmdesátá léta minulého století. Z období se zpěvákem Johnem Bushem se nehrálo tuším nic a z posledních dvou alb si vybavím jen „In The End“ z „Worship Music“. Nejvíce se celkem pochopitelně bralo z nejoblíbenější „Among The Living“. Jen tak mimochodem, když se vrátím ke zmíněné „In The End“, tak mi přišlo, že tady jinak dobře zpívající Belladonna mírně řečeno hodně plaval. To je ale celkem zanedbatelná piha na kráse. Je už celkem zvykem, že o největší pohyb na pódiu se krom neposedného zpěváka stará hlavně basák Frank Bello. Scott Ian se do pověstných tanečků pouští spíše zřídka a vystoupení si užívá z pozice zkušeného rutinéra. Myslím, že koncert splnil očekávání a bavili jsme se jak my, tak kapela. (horaguru)
Nejočekávanější kapelou dne, alespoň co se dalo z atmosféry festivalu vypozorovat, byli DEICIDE. Tahle legenda death metalu neponechala nic náhodě a jelikož začínala svou evropskou festivalovou pouť na BA, přiletěla v předstihu 36 hodin, aby se v klidu aklimatizovala. Je to logické, členové sestavy nejsou nejmladší, navíc hlavní principál Glen Benton je v podstatě už devatenáct let mrtvý. V Čechách zřídka vystupující parta předvedla, jak se hraje pravý death metal, který za těch šílených let existence skupiny neuhnul ve své ortodoxnosti ani o píď. A tak došlo na staré pecky jako třeba „Once Upon The Cross“ nebo „Lunatic of God's Creation“, stejně jako nechyběly věci z nejnovějšího alba „Overtures of Blasphemy“. DEICIDE odehráli koncert na vysoké profesionální úrovni, který fans na Brutalu dlouho neviděli a neslyšeli. (Dr. Kydy)
Abych si neudělal u našeho kytaristy ostudu, musel jsem mu udělat radost a navštívit koncert kapely DISCHARGE, která byla založena už v roce 1977. Koncert se konal v Obscure stanu okolo jedné v noci. Byla nám naservírovaná poctivá kombinace punku, crustu a d-beatu. U posluchačů si svoje místo rozhodně kluci našli a energie měli na rozdávání. (Pavel)
Na závěr dne jsme si dali něco z trochu jiného ranku, než jaký je na Brutalu v převaze. Francouzský synthwave CARPENTER BRUT, za kterým stojí Franck Hueso, jenž mimo jiné produkoval desky HACRIDE a údajně také DEATHSPELL OMEGA. Pánové Adrien Grousset (kytara) a Florent Marcadet (bicí) právě z HACRIDE Huesa doplňují při živých vystoupeních. Nutno říct, že to byla perfektní dupačka s působivou projekcí, bez zbytečných prodlev jedna tucanice za druhou. A tak přestože jistě na mnoho lidí závěrem třetího festivalového dne padala únava, CARPENTER BRUT návštěvníky probudili tak, že se pak mohli ještě dorazit například na KAL Stage. Nakonec se Frantíci vytasili s coverem "Maniac" Američana Michaela Sembella a bylo vymalováno. Dobrá rychta. (Opat)
První seznámení s produkcí CARPENTER BRUT dopadlo na výbornou. Čekal jsem čistě elektronický synthwave, ale hrálo se s kapelou a znělo to skvěle. Nejlepší byly rozhodně samplované zpívané songy a podívat se postupně přišli snad všichni, co přijeli na Brutal. A když přišel závěrečný cover „Maniac“, byli i ti nejzatvrzelejší metloši nejlepšími disco tanečníky. (Aleš)
I přes škatulku dark hardcore a název UNE MISÉRE se neodehrála žádná pochmurnost, na kterou jsem se těšil. Tenhle moderní hardcore sice nějaké dobré nápady měl, ale tradiční proslovy o 1000 dnech bez alkoholu (asi proto ten název) a podobné mi vždy zaručeně srazí zážitek z hudby. (Aleš)
Na Obscure stage, ale až ve dvě hodiny uzavírali den UNE MISÉRE, kteří představili temnější hardcore s prvky post black metalu, v podobném duchu jako třeba DÉLUGE z předešlého dne. Kapala působila díky oblečení sjednoceně a uniformně a nebylo co vytknout ani po hudební stránce. Podobné formace si maximálně užívám a prožívám, bylo to super. Nebyla to veselá jízda, ale to asi nikdo ani nečekal. (Pavel)
Fotky: Pavel
Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
