Psaní recenzí je mnohdy výzva. Do redakce doputuje nahrávka neznámé kapely „čertvíodkud“, která hraje žánr, jenž nám není zrovna blízký. Ale z úcty k práci jiných se na jejich dílo podíváme a ač zcela nepochopíme, nebo se nám to prostě nelíbí, recenzi nějak spácháme. Něco podobného (myslím tu výzvu) mě potkalo s ROLO TOMASSI, o nichž jsem dosud neměl páru – název jsem kdesi zachytil, tvorbu ne. Nicméně kapela chystá koncert v Česku a od promotéra dorazila nabídka recenze jejich aktuálního, loni vydaného CD „Time Will Die and Love Will Bury It”. Tak jsem si kapelu letecky proklepl a řekl si, proč si nerozšířit obzory, navíc s kapelou, v níž zpívá žena, co mě vždycky v extrémní muzice zajímá.
ROLO TOMASSI jsou na scéně od roku 2005, mají na kontě pět řadových alb a v sestavě od začátku sourozenecké duo Evu a Jamese Spenceovi, kolem nichž se ostatní muzikanti na všech postech vyměnili. Nakolik se cestou proměnila hudební tvář, netuším, do minulosti jsem se nevracel, nicméně aktuální podoba anglického kvintetu mi přijde neotřelá a těžko zaškatulkovatelná.
Obecně jsou sice Eva a spol. řazeni do mathcore, ale to jen jedna tvář souboru. A nutno dodat, že ten nemá jen dvě tváře, ale že jich má celou řadu. Začátek alba mě překvapil, čekal jsem rotyku a řev, a on spíše ambient – jistě, jde o intro, to může být o čemkoliv, na druhou stranu trvá zasněná skladba skoro čtyři minuty a zřejmě je brána jako řadová položka, v níž hrají prim syntetické zvuky a Eviny jemné bezeslovné vokály. Ačkoliv se muzika postupně vyvíjí, stopáž mi přijde zbytečně dlouhá. Ještě větší šok mi uštědřil začátek „Aftermath“; okamžitě mě napadlo, že jde o nějaký omyl, že jde o nahrávku jiné kapely. (úsměv) Nefalšovaný pop. Skoro minutu v podstatě neškodný pro hospodyňky i děcka, s jemným čistým zpěvem. Až poté kapela sound zahustí, aniž by ale opustila melodie, navíc se po chvíli opět vrací s provzdušněnou hudbou, která mi ale nepřijde hloupá, naopak. Pestrá písnička sice nepatří do hardcore ani jiného extrému, ale má slušný potenciál zaujmout různorodé publikum. Což následně platí na všechny další kompozice.
Trojka se ještě rozjíždí zvolna, nicméně hutný spodek naznačuje, že už se bude dít něco divočejšího. A taky že jo. Chaotická zběsilá muzika je úplně něco jiného než dvě předchozí věci, Evin projev chvíli připomíná zvířecí řev, chvíli se trochu mírní, muzikanti v podstatě taky – vedle extrémního nářezu se objevují pomalejší, ale komplikované technické pasáže, v „Rituals“ se toho děje tolik, že může kdekomu připadat překombinovaná, nicméně i přesto v ní lze najít záchytný bod v podobě melodické pasáže, jíž si lze zapamatovat. (úsměv)
ROLO TOMASSI překvapují i nadále, opět míří ke konformnějším břehům, byť i na nich brnkají na nervy. Hlavně neustálým těkáním od „divnohudby“ k svěžímu pop rocku, což asi bude řadu fanoušků extrému iritovat, naopak pro fanoušky pop rocku nebude akceptovatelné ono hardcoreové běsnění a scream zpěvačky. Chvíli je to krásně harmonické, uhlazené, náhle naopak disharmonické, rozevláté, a nemusí se jednat jen o nářeznické pasáže, kapela se sem tam ponoří i do sludge močálu a o různé experimenty taky není nouze. Ale když se to hodí, což je zhruba v polovině desky, nasadí dáma a pánové jednodušší hardcore vypalovačku, která na koncertech rozdivočí pankáče, hardcoristy i thrashmetalisty. „Alma Mater“ je zpočátku jízda japonským rychlovlakem, s free zastávkou na nabrání sil v polovině a dojezdem na matematické vlně.
Osmiminutová „A Flood of Light“ opět osciluje mezi různými světy, což lze obecně uvést na adresu celého alba. To mně z valné většiny přijde interesantní, místy úchvatné, místy obyčejnější, celkově ale fascinující a hodně silné. Emoce prýští z řady vypjatých pasáží i z těch s čistým zpěvem, a když už si říkám, že tady bylo všechno, co v daných mantinelech může být, objeví se grindová rotyka „Whispers Among Us“, samozřejmě zase „divná“ a zase jen chvíli, skladba se postupně přes sludge přelévá k post rocku a ambientnímu vlnění. Všechny tyhle zvraty jsou jednou stranou mince, tou druhou výkony muzikantů; o vokalistce už řeč byla. Všechny ty arytmické a experimentální postupy samozřejmě potřebují instrumetnální zručnost, která velmi často vyplouvá na povrch, nejvíc asi u bicmena, který hraje jako psychopat (samozřejmě v dobrém); možná je někdy trochu přečinelováno, ale to už jen takový detail, který dojem nekazí. Druhým nástrojem, který má silný dopad, jsou klávesy (resp. piano), které dostávají hodně prostoru, což u podobně laděných part nebývá zvykem. Syntetické zvuky hrají místy prim, místy naopak úplně chybí, to když se ke slovu dere ostře řízlá kytara, jejíž zvuk je různorodý jako celé album. To zakončuje křehká „Risen“, je plynule navazuje na obdobně laděný závěr předchozí „Contretemps“. Album tak vlastně končí tam, kde začalo, a těžko říci, které emoce jsou ve finále silnější – zda ty vycházející z divočin a zběsilostí, nebo naopak ty, jež vzbuzují na kost ohlodané písničky s éterickým zpěvem. ROLO TOMASSI každopádně dělají originální multižánrovou muziku a jejich koncert na Sedmičce určitě bude stát za to.
Seznam skladeb:
- Towards Dawn
- Aftermath
- Rituals
- The Hollow Hour
- Balancing the Dark
- Alma Mater
- A Flood of Light
- Whispers Among Us
- Contretemps
- Risen
Čas: 53:04
Sestava:
- Eva Spence – vocals
- James Spence – keyboards, piano, vocals
- Chris Cayford – lead guitar
- Nathan Fairweather – bass guitar
- Tom Pitts – drums, vocals
