Dlouhou dobu u nás nevyšel DIY zin věnovaný metalu. Devadesátá léta jsou dávno ta tam, všechny tehdejší fanziny (kromě Pařátu, který se přetransformoval do barevného magazínu) jsou dávno pod drnem, jedinou delší dobu vycházející s metalem koketující tiskovinou je Buryzone. A z ničeho nic vyšly takřka najednou dva nové ziny, jeden o metalu tak napůl, druhý zcela. A v obou mají prsty redaktoři Fobie, v jednom tak napůl, v druhém zcela. Tím prvním je Telepatie, kterou před pár dny zhodnotil Bury, tím druhým Peťanův Nuctemeron, který jsem se rozhodl rozpitvat já, abych milému vousáčovi vysvětlil, co udělal dobře a co mi naopak úplně ideální nepřijde. (úsměv)
Když jsem napsal, že devadesátá léta jsou dávno ta tam, tak na Nuctemeron to neplatí. Ten se v retro stylu vyžívá a retrem, old schoolem chcete-li, je naplněný po okraj. Se vším všudy. S grafikou, fotkami, obrázky i obsahem. Proti dávným zinům, které měly často kolem třiceti stran (a když se povedlo naplnit dvojnásobek, už se zin označoval jako dvojčíslo – úsměv), je Nuctemeron bichle. Více než tři stovky stran… Když jsem nakousl grafiku, tak hned doplním, že kromě textů (v nichž se sem tam vyskytne nějaký šotkův zlý úmysl v podobě pravopisné nepravosti) a fotek je zine plný svérázných kresbiček, které jako kdyby vypadly z osmdesátých let, kdy se podobné blbinky (lebky a hnáty, strašidla, rakve…) objevovaly na prvních demáčích a v prvních podzemních na kolenou vyráběných fanzinech kapel. Některé obrázky jsou řemeslně velmi pěkně nakreslené, některé spíš připomínají kresbičky dětí z mateřské školy… (úsměv) – netřeba připomínat, že je všechno na svém místě cíleně, a pak je třeba uvést jména autorů, kteří se o výtvarno postarali – Děda & Myšinka.
Tohle připomenutí dob, kdy jsme si s kamarády objednávali první demáče ROOT nebo KRYPTOR a k těm, u kterých nebyly obaly, jsme si dělali vlastní, mi dělá radost, byť některé malůvky jsou infantilní až moc. Co určitě vítám, je, že texty jsou z drtivé většiny na světlém podkladu a jen naprosté minimum na tmavém; černé na bílém se čte mnohem lépe. Kvalita fotek a obrázků (teď nemyslím ty kreslené) je průměrná, ale myslím, že často je to taky schválně, i když někdy možná nebyla lepší kvalita k dispozici. Jediné, co mi z grafické stránky příliš nevoní, je titulní strana. Zase chápu, proč je taková, jaká je, ale přijde mi škoda, že na ní není nějaký hezčí obrázek (uvnitř by se našly) i to, že zin nemá vlastní logo.
Nejdůležitější je ale obsah, který tvoří rozhovory, recenze, reporty a pak tři články/reporty lehce netypické. I s obsahem trochu bojuji… a napíšu to rovnou – zařazení recenzí mi v těchto tiskovinách příliš po chuti není a podobné pocity mám s reporty, zejména s těmi z menších lokálních akcí, kterých probíhá spousta a nepřijdou mi tak interesantní, aby si „zasloužily“ místo v tak pěkné tiskovině. Ale popořadě.
Rozhovory jsou jedním slovem skvělé. Začíná to od výběru zpovídaných a končí dobře sestavenými otázkami. Kapely, které dostaly slovo, rozhodně nepatří k těm, které jsou u nás hodně známé (snad s výjimkou HIRAX), ale patří mezi undergroundové pojmy; často existují řadu let, mají odehrány stovky koncertů a vydané desítky nahrávek, ať už jde o NECRODEATH, DARKNESS či DENIAL GOD, nebo služebně mladší, ale hudebně staré DEATHHAMMER a další.
Druhým vrcholem zinu je pro mě historie festivalu Thrash Nightmare. Tahle akce se postupně vypracovala v dnes již legendární jihočeské setkání thrashmetalových maniaků a atmosféra na ní je nepřenosná a slovy těžko popsatelná, ta se musí zažít. Já měl to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit pokaždé a s chutí jsem si připomněl všechny ročníky, kapely, zážitky. A ač jsem kdesi výše napsal, že si nemyslím, že si lokální akce zaslouží místo v takovém časáku, jako je Nuctemeron, tak pasáž věnovaná koncertům pořádaným pod hlavičkou TN Crew mi nevadí, protože na TN logicky navazuje a navíc jsem taky na všech byl. (úsměv) To, že tyhle poloreporty a popisy akcí z pohledu organizátora napsal právně hlavní mozek, který má na starosti dramaturgii a komunikaci s kapelami, je na celé téhle srandě třešinkou na dortu.
Třetím článkem do party těch „top“ je cestopis, popis zážitků Peťana a jeho přítelkyně Simči z Keni a Tanzanie, kam se vypravili na tři týdny. Četl jsem podobných popisů cestovatelských peripetií spoustu a Peťanúv patří k těm nejlepším, sloh je čtivý, autor umí vypíchnout ty nejzajímavější momenty, prostě se to čte jedním dechem, ač to má nějakých pětatřicet stran, samozřejmě ozdobených fotografiemi. Pro pořádek, stejný článek vyšel i ve spřátelené Telepatii.
A teď to, co už mi takové potěšení nečiní – recenze. Jejich zařazení chápu tak, že jde o autorovu kroniku za roky 2017 a 2018, že do recenzí zařadil hlavně ty nahrávky, které se mu líbí, které si pořídil na fyzických nosičích a tudíž je většinou hodnotí vysoko. Na druhou stranu recenze v tištěných časopisech tohoto druhu nemohou být aktuální a to je u recenzí důležité… proto je jejich místo hlavně na webzinech nebo v magazínech, které vycházejí pravidelně, několikrát ročně… to je můj názor. Podobný mám na reporty, pokud se tedy nejedná o něco speciálního. V Nuctemeronu je to s koncertními zážitky tak napůl – reporty ze zahraničí vítám, protože to je vždycky zajímavé čtení a porovnání tuzemských a cizozemských poměrů i kapel; tuzemské klubovky patří na web… Ve všech případech je samozřejmě podstatné, jak jsou články napsány – a v Peťanově případě jsou napsané velmi dobře, zajímavě, čtivě, ať jde o zahraniční festival nebo lokální akci o třech kapelách. Takže své místo si recenze a reporty obhájí, ale já bych selektoval a zařadil jen reporty zpoza hranic a recenze třeba těch kapel, se kterými je veden rozhovor.
Poslední slova pak ještě namířím k provedení knihy, protože jiné značení mě nenapadá – brožovaná tlustá knížka s kvalitními deskami, které se nemačkají ani nevypadají, že by časem doznaly úhony, stejně tak vazba, která parádně drží, i když je lepená.
Nuctemeron se pro mě stal zjevením, návratem do mládí, světlem na konci tunelu v dnešní v této sféře temné krajině, ve které na srovnatelný plátek (spíše plát, úsměv) nenarazíte. První stokusový náklad, z mého pohledu příliš malý a zbytečně opatrný, je dávno pryč, mělo by se snad dotiskovat, takže kdo preferuje tradiční formy metalu, neměl by s předobjednávkou váhat. Určitě bude spokojený a nebude mít takové šťouravé řeči jako já. (úsměv)
