Věkem stále mladá, hudebním výrazem dospělá. Tak vnímám kapelu MALLEPHYR, která po zhruba pěti letech existence přichází s opusem, jež v naší kotlině aspiruje na umístění na stupních vítězů v kategorii album roku 2018.
Už na předchozím albu „Assailing the Holy“ se děly velice zajímavé věci, na „Womb of Worms“, troufám si tvrdit, se dějí věci ještě zajímavější. Kapela tvořená ze tří čtvrtin +/- pětadvacetiletými mladíky (věkový průměr zvyšuje sedmatřicetiletý „stařec“ Sinneral – úsměv) servíruje vyspělý materiál, který působí semknutým dojmem a zároveň nabízí celou řadu extrémních metalových poloh. Zdánlivé protiřečení si, řekne si možná někdo, ale já přesně tak těch necelých čtyřicet minut vnímám. Muzika na pomezí black/death/dark metalu těká od ponurých zatěžkaných ploch po černočerné vichry, pocitově temná až zlá záležitost nabízí i spoustu světlejších momentů ve formě melodií, které asi neocení fanoušci melodických forem metalu, ale potemníci si je najdou a věřím, že dokáží i náležitě užít.
„Womb of Worms“ potřebuje čas. Respektive potřebuje čas od toho, kdo chce do skladeb proniknout a „naučit“ se je. Ale ani ti, kteří jen „jdou kolem“, nemusí mít obavy, že by je „zabila“ přílišná komplikovanost, jenom si asi nevšimnou všech parádiček, kterými pánové rozhodně nešetří. Zpočátku ale šetří ruce i nohy, „The Temple of Nothingness“ se poměrně dlouho převaluje v smrduté bažině zahuštěné podobně popsatelným vokálem; Marek by s klidem mohl propůjčit hlas nějaké hororové postavě. Nicméně po téhle overtuře se MALLEPHYR, zdánlivě moderně hrající kapela, noří do muziky připomínající staré dobré death/blackové časy, možná až osmdesátá léta, samozřejmě se soudobým soundem. Až po třech minutách se vynoří kvílení kytar v rychlých obrátkách, chvíli hodně melodické, později ohryzané na kost, jistá archaičnost mě tady napadá podruhé v rámci jedné skladby. To „Towards the Interminable Hatred“ je od první sekundy masakr, navíc rytmicky velice proměnlivý; po chvíli se tempo přelije a zvolnění nabírá takřka epických rozměrů, nicméně nic netrvá věčně, v případě MALLEPHYR spíš nic netrvá déle než pár sekund, a je tu zase převrat. Navzdory názvu/textu je „The Absolute Inner Genocide“ vcelku melodická záležitost, místy zdrsněná pochodovým tempem, ale hlavně vokálem. Marek tady tahá slova z hlubin, navíc pečlivě artikuluje, což přispívá k naléhavosti sdělení. Ony jsou vokály obecně hodně pestré – je evidentní, že si vokalista se zabarvením hlasu pohrál, a i když se drží hlavně blízko hlubokých deathmetalových sfér, nabízí i jinou škálu výrazů, což dokládají civilní polohy v nejnaléhavější písni „W.Y.I.D.“. Přitom počáteční řežba nenaznačuje, že se skladba plná kvílivých kytarových vsuvek překlopí do tak uvolněné polohy, ve které se najde prostor pro táhlé tóny, baskytarové pobrumlávání a čistý (!) zpěv. Působí to sugestivně a hlavně jako velice vítané uvolnění atmosféry zmaru, která jinak z hudby západočeské party sálá všemi směry. Přimlouval bych se za častější využití tohoto potenciálu, když jím předák disponuje.
Druhá polovina hracího času patří dvěma rozsáhlým kompozicím, u kterých si říkám, že je takřka nemožné si je zapamatovat, teď myslím z pozice muzikanta. Těch změn je v obou „červích“ skladbách tolik, že je to pro posluchače docela náročné pochytat – a co potom chudáci hudebníci? (úsměv) Ale je to jejich volba i boj, udržet jedenáct minut pozornost fanoušků i vlastní. Možná k tomu přispívá uvolnění ve třetině hrací doby a šepot/recitace, protože předtím se hraje nadupaná technicky náročná muzika a z té jde u všech těch parádiček hlava kolem. Možná i proto je po onom zklidnění na pořadu dne další old schoolem, nebo možná black´n´rollem načichlá pasáž s expresivním zpěvem – a zase bych onu štěkavou hlasovou podobu snesl častěji. Stejně tak ale „žeru“ pozdější darkmetalovou melodii, jediné, co mi není po chuti, je fade out; ten nesnáším obecně, ač tuším, proč je tady použitý. Následuje totiž vyklidněná mezihra (kytarové vybrnkávání), předzvěst finálovky, která tak nějak shrnuje předchozí dění. Kluci to udělali celkem napínavé, začátek pozvolný, první atak syrový, nicméně pod vrstvou hrubosti (vokální i nástrojové) se skrývají melodie, jen je třeba pozorně vnímat. Čímž se vracím obloukem na začátek k tomu, že nahrávka roste s počtem poslechů a že je na ní pořád co nalézat a že to není jen o tom, že „MALLEPHYR maj na albu i čistej zpěv, ale jinak je to teda komplikovanej nářez, že tam maj i strašně dlouhej song a že ty červi na obalu jsou pěknej humus“. (úsměv)
Obal minulého CD se s mým vkusem míjel, zato červíci na novince vypadají výborně. MALLEPHYR opět nechali na titulce pouze uměleckou práci bez loga, což se vídá čím dál častěji; někdy to má logiku, někdy ne, k takřka symetrickému lůnu chrlícímu červíky by se žádná další grafika nehodila, a jak nedávno říkal v rozhovoru Sarapis z DEPTHS ABOVE, stačí krabičku s CD mírně naklonit a na hřbetu je všechno napsané.
Napsané ještě není, že sound opět vznikal u Sheafraidha v pražském KSV studiu a že se i tentokrát povedl. Líbí se mi zvuk bicích, líbí se mi, v jakém poměru jsou nástroje vůči vokálu, prostě se mi to pěkně poslouchá… jak z hlediska zvukového, tak samozřejmě hudebního, což je doufám z předchozích slov patrné. Skvělé album.
Přesné hodnocení: 8,5/10
Seznam skladeb:
- The Temple of Nothingness
- Towards the Interminable Hatred
- The Absolute Inner Genocide
- W.Y.I.D.
- Womb of Worms I
- ...Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined... the Deliverance is Near...
- Womb of Worms II
Čas: 38:14
Sestava:
- Opat – vocals & guitars
- Tom – drums
- Adam – guitars
- Sinneral – bass
www.satanath.com
www.murderous-prod.com
