Ahoj Tome, o tvém sólovém albu jsme krátce mluvili už v rozhovoru na počátku roku 2015, který se týkal především tehdy aktuálně vydaného CD kapely GREYMON. Kdy ale přišlo z tvé strany definitivní rozhodnutí se do projektu opravdu pustit a dát tak věci do pohybu?
Ahoj Michale, já bych chtěl nejdříve poděkovat za možnost pohovořit o těch mých zcela neundergroundových zpívánkách na stránkách Fobie. Snad čtenář odpustí. Rozhodnutí pustit se do projektu za mě vlastně učinil producent Jarda Brouzda. Tomu jsem se při dokončování alba GREYMONU v roce 2014 zmínil, že mám nějaké skladby v duchu osmdesátkového melodic rocku v šuplíku a že bych je někdy výhledově za hodně dlouhou dobu, když zbude náhodou nějaký čas a energie, možná mohl u něho natočit. Pár týdnů na to mi volal, že už utekla taková dlouhá doba a pořád nic. Takže nebylo vyhnutí, musel jsem se pustit do práce.
V jak dlouhém časovém období vlastně vznikal materiál pro album?
Řekl bych, že všechny skladby vznikly kolem roku 2014. To jsem si pořídil nové klávesy a nastavil si pořádné retro zvuky. Jak říká klávesák GREYMONU Víťa Kraus, najdi pěkný zvuk a vyleze píseň. Z čehož plyne, a asi je to i slyšet, že všechny písně vznikaly na klávesách a žádná na kytaře.
Vybíral jsi z nějakého většího množství skladeb, nebo jsi měl od počátku připravený jejich přesný počet a spíše ses snažil pracovat na jejich výsledné podobě?
Vybíral jsem zhruba asi jen z těch nápadů, které se na albu nakonec ocitly. Dodělával jsem pak akorát podklady pro sóla, aby se tam pracovalo s úplně jinými motivy než ve slokách či refrénech. Což nejednou vyvedlo z míry i takového improvizátora, jako je Carlos Sanchez, který mi pak kytarová sóla nahrával.
Od začátku jsi mluvil o tom, že se písně ponesou v duchu melodického hard rocku. Kdo nebo co tě zavedlo právě tímto směrem?
Někdy po třicítce jsem začal hodně poslouchat kapely typu PRIDE OF LIONS, SUNSTORM, FORTUNE, JOURNEY, FM, SURVIVOR a mnoho dalších. A s naivitou a nostalgií sobě vlastní jsem si říkal, že tato hudba je tak melodická a má takový komerční potenciál, že bych měl začít uklízet garáž, abych měl kam dát to Ferrari, až něco takového také natočím. Po vydání jsem si ale vzpomněl na slova Yngwieho Malmsteena, který kdysi řekl, že pokud jste nebyli jako muzikant slavní už v 80. letech, tak už si na to Ferrari nevyděláte. Takže mi sice zbude prázdná garáž i peněženka, ale svět bude bohatší o další žánrové album. Ale abych tady nebyl jen za toho, kdo poslouchá jenom hudbu s cukrkandlovými klávesami, tak lístky na červnový koncert SLAYER už mám doma taky a nějaký další thrash jistě ještě přibude.
Čím především ses nechal inspirovat při psaní textů, o čem pojednávají a byl nějaký výrazný rozdíl oproti tomu, když jsi je třeba v minulosti tvořil pro GREYMON? A neuvažoval jsi například o textech v angličtině?
Jak už to u mě bývá, část textů pojednává úplně o něčem jiném, než by se mohlo zdát. Za nejrůznější přírodní lyrikou se obvykle skrývá něco trochu drsnějšího, za vztahovými texty něco ujetějšího. Ale mojí hlavní ambicí při textování je, aby ty verše hezky pluly a byly vynalézavé, hravé a podněcující fantazii, nikoliv snaha něco závažného sdělovat (na rozčilování si člověk kolem sebe najde jistě spoustu jiných věcí). Podobným stylem jsem pracoval i u GREYMONU. Pokud jde o angličtinu, tou se sice na dovolené domluvím, ale texty bych v ní skládat nedokázal. Ale je pravda, že jsem opravdu uvažoval o tom, že to pošlu J. L. Turnerovi, J. S. Sotovi, Tonymu Martinovi nebo někomu podobnému, ale méně slavnému, ať si to poslechnou a případně otextují. A samozřejmě nazpívají.
Projekt dostal název KARAKELA. Pověz nám, co vlastně tohle slovo znamená nebo vyjadřuje?
Vůbec nic. Všechna hezky znějící slova ze všech jazyků světa už nějaká kapela jako název používá. Nezbývá tedy, než vymýšlet slova nová. Ale aby se dobře pamatovala, měla by nějaké jiné slovo připomínat. To mi došlo při poslechu jedné pohádky od Jana Wericha, ve které hlavní hrdina nasedl do svého Bugaserati a ve které se vyskytovala spousta dalších podobně vynalézavých obohacení slovní zásoby. Já nakonec vymyslel dva názvy. Ty jsem ráno řekl několika lidem a v poledne se zeptal, zda si některý z nich pamatují. Ten, který si pamatovali, nakonec vyhrál. Jestli jim připomínal karavelu, Cavaleru, kara kalu, karamelu nebo kara kale, jak doplnil kytarista Carlos (překlad z romštiny je obzvláště pikantní), už je jedno. Mimochodem, před nedávnem jsem stejně zjistil, že nějaká kapela KARAKELA už kdesi v zahraničí existuje… Takže každému, kdo chce vymyslet originální název, mohu vzkázat, že je to marné.
Nepřemýšlel jsi o tom, že bys do názvu projektu nějakým způsobem zakomponoval i své jméno? Možná by to tak pro některé fanoušky bylo snáze rozpoznatelné a spíše by měli jasno v tom, oč se jedná.
Chvíli jsem o tom přemýšlel, než jsem zjistil, že Tomáš Pícl nezní tak dobře jako Axel Rudi Pell, James Christian nebo Jimi Jamison. A umělecké jméno si jako hrdý potomek sedláckého rodu dávat nebudu. (smích) Z marketingového hlediska by to také nedávalo smysl, na to jsem příliš velká nula. Vlastně v marketingu nějak extrémně nevyužívám ani jméno zpěváka Miloše Novotného, který nějaké veřejné známosti dosáhl. Takže projekt mluví sám za sebe, a pokud bude další sólové album, vyjde pod stejnou hlavičkou, když už byl položen základ.
I když hraješ na spoustu nástrojů, lidi tě podle mě nejvíce znají, jako kytaristu a zpěváka, takže možná někoho trochu překvapí, že ne všechny kytarové party jsou na CD tvou prací a co se týče zpěvu, tak jsi natočil pouze nějaké sbory.
Zkoušel jsem nějaká kytarová sóla zahrát sám. Jenže když jeden člověk natočí klávesy, doprovodnou kytaru, basu a pak se ještě pokouší nahrát kytarová sóla, už se ten jednotný rukopis začíná moc projevovat. Proto jsem na ta sóla začal hledat někoho, kdo hraje úplně jinak a s úplně jiným feelingem. Já jsem sice kytarista, ale s cítěním klávesáka. Díky kamarádovi Karlovi Englmaierovi jsem oslovil Carlose Sancheze a ten desku skutečně vyšperkoval takovou hrou, která od té mé nemůže být vzdálenější, a posunul výraz nahrávky do jiného levelu. Pokud jde o zpěv, předpokládal jsem, že všechny sbory budu zpívat já. Ale Miloš se do toho pustil s takovou vervou, že to udělal i s vícehlasy. Natolik perfektními a v souladu s charakterem nahrávky, že nebyl důvod se tam cpát. Jen jsem oslovil Lucku Čmolíkovou, aby nám s tím pomohla, aby ty sbory byly ve výškách zvonivější.
Předpokládám, že jsi měl dopředu jasnou představu o tom, jak by měl hlavní zpěv vypadat. Jak těžké následně bylo toho vysněného zpěváka, co bude tvým nárokům vyhovovat, najít?
Chtěl jsem nějakou českou verzi Jeffa Scotta Sota. Jednoho jsem našel, ale ten neměl moc času. Pak jsem našel druhého, spíše metalového výškaře, ale tam by to s tím časem a spoluprací bylo taky obtížné. Miloše Novotného, ač jsem o něm věděl díky televizi od začátku, jsem oslovil až před rokem, kdy už mi teklo do bot. Miloš ochotně odpověděl během chvilky, a aniž bychom se znali či viděli, byla spolupráce dohodnuta.
Nebyla třeba ve hře i varianta, jako je teď u různých projektů zvykem, angažovat na hlavní vokál větší počet zpěváků, že by prostě každý natočil jen určité množství skladeb?
I tudy se úvahy chvilku ubíraly, dvě skladby už jsem měl nazpívané od zpěvačky GREYMONU Lucky Čmolíkové. Ale popravdě řečeno, mně se ty monstrózní projekty s různými hosty moc nelíbí, protože postrádají kouzlo a atmosféru. A když jsem sehnal Miloše, jehož zpěv do nahrávky sedí absolutně, neměly už takové úvahy žádný smysl.
Miloše Novotného asi nebudou znát úplně všichni. Můžeš o něm říct alespoň pár slov a zároveň představit i další muzikanty, kteří se s tebou na nahrávce podíleli?
Muzikant tělem i duší, ostatně to má i v rodokmenu. Na Youtube jsou videa, na kterých jako teenager zpívá GOTTHARDY a podobné záležitosti. Televizní diváci ho mohou znát jako finalistu soutěže Hlas Československa, návštěvníci festivalů ho mohli vídat ve skupině ZAKÁZANÝ OVOCE. A Západočeši ho mohli vidět zpívat všude možně. Pozitivně naladěný kluk působící jako extrémní slušňák, až se divím, že spolupracoval s takovým volem, jako jsem já. Kytarista Carlos Sanchez je známý v plzeňských muzikantských kruzích a můžete ho potkat všude, kde se něco děje. Ale hrál i v zahraničí. A na kytaru vám vystřihne všechno od cigánských čardášů po Zakka Wyldea. Ricka Marka jsem oslovil jako nájemného hráče a Lucku Čmolíkovou jako někoho, na koho ve studiu kývnu a ona zazpívá spatra přesně to, co je potřeba. (smích) A o Jardovi Brouzdovi už jsem se zmiňoval na začátku.
Právě i díky Milošovu velkému časovému vytížení album na dnešní poměry vznikalo docela dlouhou dobu, konkrétně uvádíš v letech 2015-2018. Neměl jsi třeba v průběhu natáčení obavu, aby se to vůbec všechno povedlo dotáhnout ke zdárnému konci?
Neměl, věděl jsem, že dřív nebo později to ke zdárnému konci dojde. Zpoždění nebylo kvůli Milošovi, to nastalo spíše v době, kdy jsem toho pravého zpěváka hledal. Kdybych právě jeho oslovil hned, zpoždění by bylo menší. Na druhou stranu je dobře, že to tak dlouho trvalo, protože Jarda Brouzda mezitím pořídil do studia analogové masteringové mašinky, což je pro nahrávání alba s retro nádechem jako výhra v loterii. Ale je pravda, že Jarda je jako člověk zvyklý z byznysu něco začít a co nejrychleji dotáhnout do konce. Kvůli mně měl tři roky v počítači rozdělanou nehotovou desku, což asi nikdy nezažil. Na druhou stranu je obdivovatelem alba „Hysteria“ od DEF LEPPARD a snil o tom, že natočí něco podobného. A protože „Hysteria“ vznikala z různých důvodů také pekelně dlouho a ještě ve větších bolestech, mohl se svému vysněnému vzoru přiblížit i po této stránce. (smích)
Původně jsem zaregistroval, že nahrávka vyjde pouze na flash disku, který bude umístěný v pošetce (což se i stalo), nakonec se však dostalo i na vydání klasického CD.
Jak to jenom říci. Nakoupil jsem v Číně flashky, ale ty měly poněkud jinou kapacitu, než s jakou jsem počítal, takže se tam album vejde jen v mp3. Přidal jsem tam sice soubor s odkazy, díky kterým si každý kupující může stáhnout další zvukové formáty zdarma z internetu, ale tu původní honosnost mého záměru (mít na jedné flashce 4 formáty a spoustu dalších bonusů) už to nemá. Takže i cena bude samozřejmě nižší, než jsem plánoval. Navíc jsem zjistil, že většina lidí má pořád v autorádiu přehrávač na CD, takže k dolisu cédéček by došlo tak jako tak. Dokonce jich je nakonec mnohem víc než těch flashek.
Ty sám jsi mi říkal, že deska vznikla hlavně pro radost, bez nějakých větších komerčních záměrů. Na druhou stranu jsi do ní a do výroby nosičů jistě vložil nemalé množství peněz a energie, takže přece jenom nějaké ty ambice zaujmout posluchače tam být trochu musí, nemám pravdu? (úsměv)
To bylo myšleno jinak, chtěl jsem se vyjádřit ve smyslu, že nejsem tlačen k tomu, aby mi to album přineslo více možností k živému vystupování, protože to ani není v plánu. Takže si nemusím pročítat nejrůznější nabídky „výhodných promo akcí“ v největších československých rockových magazínech a podobně. (smích) Pokud jde o tu komerci, je tomu právě naopak. Velice by mě potěšilo, kdyby se nějaký velký či přímo bombastický komerční úspěch dostavil. Dokonce jsem naivně přesvědčen, že tento žánr by prostě měl mainstreamu dominovat. To se sice dít nebude, ale snít o tom mohu.
Nesnažil ses třeba pro vydání oslovit nějakou firmu? Podle mě by představená muzika mohla být vzhledem ke své melodičnosti a hitovosti docela dobře prodejná (když to napíšu takhle blbě /úsměv/), například italští Frontiers Music vydávají stylově podobná alba jako na běžícím pásu.
Právě Frontiers jsem jako jediné vydavatelství oslovil, ale neodpověděli. Nabízel jsem jim i možnost, ať to některý z jejich autorů přetextuje do angličtiny a ať to nazpívá některý z jejich zpěváků. Buď došlo k nějaké chybě při přenosu dat, anebo se jim to nelíbí. Každopádně jim to pošlu ještě jednou. Tuším, že jsem jim posílal jinou zvukovou verzi. Bez pořádné vlezlosti to zkrátka nepůjde. A s ní asi taky ne.
Co KARAKELA a koncerty? Dá se v tomhle směru něco očekávat nebo zůstane čistě jen u studiové práce, a plánuješ do budoucna i nějaké další pokračování tohoto projektu?
Asi bychom se tomu nebránili, kdyby se zvedla nějaká extrémně velká vlna zájmu. Čehož kapela, která si to nevyjezdí, může docílit jenom tím, že se její singl chytne v mainstreamovém éteru. O což se pokouším, ale celoplošná rádia odpovídají, že se jim tato hudba nehodí do formátu. Zajímavým zjištěním je, že velká rádia na rozdíl od regionálních vysílajících odněkud z kamrlíku odpovídají a jejich dramaturgové si píseň opravdu poslechnou. Plahočit se po klubech a doufat, že někdo přijde, každopádně nechceme. Tuto hudbu hodně lidí poslouchá, ale málokdo na ní chodí, dokud nevejde v širší známost. A pokud jde o pokračování, to je za nějakých 10 let vysoce pravděpodobné.
Na závěr bych se rád zastavil ještě u dvou témat, respektive kapel. Tou první je zde několikrát zmiňovaný GREYMON, parta v níž funguješ vlastně od jejích počátků a se kterou jste v posledním dlouholetém složení udělali z mého pohledu velmi kvalitní a zajímavé desky. Už nějakou dobu však o vás není moc slyšet. Zajímalo by mě proto, jaká je současná situace ve skupině a zda vás ještě vůbec čeká nějaká společná budoucnost?
Kapela oficiálně existuje, nerozpadla se, ale je v hibernaci. Já jsem příliš vytížen v jiné kapele a navíc mám nové rodinné povinnosti. Stejně tak i zpěvačka Lucka je hodně zaneprázdněná. Baskytarista byl tuším kamsi přesunut v práci. A další dva na tom nejsou o moc lépe. GREYMON snad neřekl poslední slovo, ale momentálně je koncertně u ledu.
Aktuálně je tvým působištěm kapela SIFON ROCK, což je jedna ze dvou momentálně fungujících verzí legendární plzeňské bigbítové party SIFON po jejím rozštěpení. Chtěl bych se zeptat, jak ses vůbec do téhle skupiny dostal, jak vám to v současném obsazení šlape a zda v nejbližší době chystáte vyjma koncertů i nějakou studiovou nahrávku s novými songy?
To jsem si seděl na dovolené, přítelkyni jsem zrovna říkal, jak už mám toho muzikantského trmácení dost, omezím koncertování a budu dělat hudbu hlavně doma. Když tu náhle volá klávesák Míla Orcígr, se kterým jsem před časem spolupracoval na jeho artrockové sólové desce, a lanaří mě do SIFONU, tedy do kapely, jejímž fanouškem jsem od svých 6 let a na kterou jsem později pravidelně chodil za hudebními i alkoholovými zážitky. Kapelník Jirka Vébr nebyl spokojen s lidmi, které do kapely přijal v roce 2014, ti mu prý navíc dělali v kapele nějaké nepříjemnosti. Protože jsem se vždy pohyboval mezi fanoušky SIFONU, věděl jsem, že i mezi nimi panovalo rozčarování z tehdejší podoby kapely. O to víc jsem se do toho bál jít, riziko, že i já budu podobným terčem poznámek typu, že to není ono, bylo docela velké. Ale nakonec jsem kývl a udělal jsem dobře. Dle ohlasů fanoušků nám to šlape dobře, změny byly přijaty velmi pozitivně, vypilovali jsme vícehlasy i instrumentaci a prý se do muziky vrátila energie. A vše nasvědčuje tomu, že nám to otevře dveře i na akce, které v minulosti zůstávaly před SIFONEM zavřeny. Nové songy vznikají, ale zatím jich není tolik, abychom mohli vydat album. Působení druhé kapely se stejným názvem je samozřejmě otravné, ale v tuto chvíli s tím prostě musíme žít.
Přece jenom GREYMON neměl tolik vystoupení, naproti tomu SIFON ROCK je koncertně hodně vytížený band. Je to pro tebe spíše pozitivní, nebo negativní změna, třeba i v souvislosti s tím, že jsi v podstatě stále ještě novopečeným otcem?
Je to docela zápřah a ze strany mé partnerky to vyžaduje velkou toleranci, ale také domů přijedu s nějakou korunou, což se právě s ohledem na to, že jsem čerstvým otcem, docela hodí. Ale řešit časté hraní, to jsou pro muzikanta docela příjemné starosti. Ale také je pravdou, že regionální kapely jsou dnes pod velkým tlakem, protože musejí odrážet nájezdy celostátně známých kapel ze strany jedné a revivalů ze strany druhé. Ale lidi naštěstí chodí, mě to i po roce baví a věřím, že i další roky bavit bude. A pokud jde o tu konkurenci celostátních kapel, my se naopak chystáme častěji vydávat do jejich hájenství, takže žádné ustupování z pozic se nechystá, naopak občas vyrazíme do útoku. (smích) Nesmím zapomenout ještě na další výhodu, je totiž příjemné hrát v kapele, ve které se o všechno, co mě nebaví (domlouvání koncertů, logistika, administrativa, dohadování se s lidmi), stará kapelník Jirka Vébr. Navíc je mi umožněno skládat nové písně a stát se dalším článkem, který kdy utvářel podobu SIFONU, což je pro mě hodně cenné a důležité. Nechtěl bych hrát v kapele, kde bych netvořil.
Tome, tak to už je opravdu všechno, díky moc za tvoje vyčerpávající odpovědi a přeju, ať se ti daří nejen v hudebním, ale i osobním životě.
Díky, přeji totéž tobě i čtenářům.
RECENZE
Web
Facebook
Bandzone
