AMOCLEN je takový zvláštní, takřka neviditelný úkaz. Myslím hudební AMOCLEN, nikoliv amoxicilin, neboli aminopenicilinové antibiotikum, podle nějž se soubor pojmenoval. Za svou existenci stihli AMOCLEN vydat splitko s AGATHOCLES a jednu jedinou full nahrávku „Cymbalta“ (2011). Dlouhých sedm let parta původně vzniklá na základech tehdy rozpadlých kapel CRUSHER a UTOPIA mlčela, až letos se přihlásila s novým počinem signifikantně nazvaným „Diagnosis: Grindcore“.
Čtrnáct songů, 21 minut. Grindcore klasika, dalo by se říci, ale on je v tom ještě malý háček, nových skladeb je jen sedm, pak následuje cover jedné obludnosti a po „Intermezzu“ čtyři starší songy v novém feelingu; tak je charakterizuje kapela v obalu a já to chápu tak, že byly znovu nahrané. Ale pro mě jde beztak o premiéru, protože mám pocit, že jsem od AMOCLEN ještě neslyšel ani notu…
S prvním poslechem mám ale jasno. Grind, grind, grind, naštěstí ten tradičního staroškolského ražení. A když postaru, tak s klasickými hláškami mezi skladbami i na začátku nahrávky. Ta první je vůbec nejlepší, (myslím, že) Oldřich Vlach mluví o písničkářích, kteří jsou „tak otrhaní, zanedbaní a zpustlí, že se počestnému člověku ani nesluší bližším a podrobnějším popisováním těchto figur čtenáři ošklivost působiti“. Nicméně posluchač grindový je otrlý a snese nejen popis pánů muzikantů, ale i jejich tvorbu. (úsměv) Hned první song přináší ultra zběsilou palbu s dvěma polohami řevu – vysoký jekot se střídá s hlubokým vokálem a obě polohy do nabroušené muziky ideálně zapadají. Intenzita, to je slovo, které mě okamžitě napadá – kanonáda bicích, ostře řezaná kytara, basa jako bruska – jedním slovem vyhlazovák. A přesně v téhle formě mě grind dokáže zaujmout, trochu méně pak v některých momentech třetí stopy „Parolex“, kde se sem tam objeví umca umca rytmus, který moc nemusím, ale který k tomu tak nějak patří. Jinak to dál a dál valí jak hovado, hlavně díky bicímu kulometu, ale muzikanti nezapomínají ani na občasné zvolnění mířící k ponurému death metalu („Haldol“), a aby těch kroků stranou nebylo málo, nechybí ani hardcore-crust jančení („Aripiprazol“). Že jde hlavně o zábavu, dokládá úvod „Doxycyklinu“ s parodickou polohou „zpěvu“, o vsuvkách sesbíraných „kde se dalo“ platí slova o nadsázce dvojnásob.
Největší legranda je ale cover LUNETIC, „Ať je hudba tvůj lék“, a kapelu je třeba za výběr písně pochválit, samozřejmě kvůli názvu. Lyrika AMOCLEN se totiž točí kolem různých léků – převážně antibiotik, antidepresiv, antipsychotik – a tak se tahle „léčivá“ skladba hodí. Je to samozřejmě parodie na druhou, kdyby ji vylízanci z LUNETICU slyšeli, asi by se osypali, stejně jako já, když jsem si originál na netu našel a nestačil se divit…
Po dalším mluveném intermezzu následují čtyři starší fláky, pro mě nové a v podstatě srovnatelné s novou tvorbou. Tah na bránu ani u těchhle paleb nechybí, stejně tak snaha o pestrost (jak rychlostní, tak rytmickou) a třeba „Vivalan“ dokonce disponuje něčím jako je melodie. (úsměv)
K dobrému dojmu přispívá i zvuk, který má potřebné koule a hlavně je srozumitelný, takže nejen bicí a kytara jsou dobře slyšet, ale i basa je v mixu posazena tak, že ji nelze ani na okamžik přeslechnout.
Obal je tradiční grindovina, na titulu se operatér hrabe ve vlastních vnitřnostech (vysvětlení v rozhovoru), uvnitř dvojlistu jsou live fotky muzikantů i texty k novým písním a na zadní straně bookletu základní informace. Hodně strohé a jednoduché řešení, ale ve finále plně funkční, nechybí nic podstatného.
Celkově těžko nahrávce něco významného vytýkat, řemeslo je to poctivé a pro fanoušky žánru určitě k nakousnutí, na druhou stranu podobně se prezentuje celá řada nejen tuzemských kapel.
Seznam skladeb:
- Intro
- Amoksiklav
- Parolex
- Haldol
- Aripiprazol
- Doxycyklin
- Timonil 600 retard
- Risperidone
- Ať je hudba tvůj lék (LUNETIC cover)
- Intermezzo
- Rivotril
- Vivalan
- Seretide
- Cymbalta
Čas: 20:51
Sestava:
- Peopl – řev
- Psychopax – kytara
- Jenin – basa, řev
- Paralen – bicí
