Doktor Solfernus stojí poměrně vysoko v pekelné hierarchii. Není příznivcem násilí a konflikty se snaží řešit spíše lstmi a vyjednáváním.
Zdá se, že pekelná legie SOLFERNUS už svého jmenovce v popularitě překonala. Když si zadáte do gúglu slovo Solfernus, objeví se na první straně 9x blackmetalová družina a jen jednou gentlemanský čert z pohádky Hrátky s čertem popsaný výše uvedenými slovy. Ale ona částečně pasují i na brněnské neoantikristy, kteří momentálně taky v pekelné hierarchii stojí poměrně vysoko. A nejen v pekelné, i v pozemské. Sice se na světlo vydávají jednou za uherský rok, ale když už pekelný chřtán opustí, stojí to za to. Už debutové EP z roku 2003 vzbudilo slušný ohlas, ještě větší pak debut „Hysteria In Coma“, který vyšel v roce 2005. SOLFERNUS, tehdy v sestavě s bubeníkem Tomášem Cornem, odehráli i řadu koncertů, ale pak je Belzebub povolal do podzemí. Asi málokdo čekal, že se po dvanácti letech brány pekel znovu otevřou a Igor, Khaablus, Paramba plus novic za bicími Paul Dread se podepíší pod další album. Přece jen toho většinou mají poměrně dost (ROOT, ASGARD, BIGBOSS BAND), na druhou stranu když už se chtěli pekelně vyřádit, SOLFERNUS je pro to jako stvořený.
Pustil jsem si pro srovnání i minulé album „Hysteria In Coma“, které jsem neslyšel řadu let; jen jsem měl kdesi v podvědomí zafixováno, že jsou na něm covery SLAYER a ROOT a že je to ultra rychlá jízda. A ono to s tou ultra rychlostí nebylo až tak žhavé, totální marše sice nechyběly, ale nebylo to jen o té zběsilosti. A ani „Neoantichrist“ není od začátku do konce naplněný výplachy. Úvod (po akustickém intru) sice tepe hodně svižně, odér severského black metalu z počátku devadesátek je nabíledni, ale po chvíli posílá rytmika skladbu do ještě hlubší minulosti, načež je tu kytarové kvílivé sólo jak od thrashových peklozvěstů SLAYER. Hned první song nabízí řadu poloh, včetně zpomalení a akustické mezihry v podání Hanze (počítám, že z ROOT), a taky dva vokály, Khaablusův frenetický skřehot a Igorův zastřený řev. „Ignis ~ Dominion“ je v podstatě hitovka, totéž platí pro začátek „Glorifired“, kdy to Paul sází jako robot a posléze se hodně výrazně projevuje i Parambova basa. Táhlé melodie taky potěší, stejně jako střídání vokálů, jen ty vyloženě old schoolové ohlodané pasáže mi přijdou jako příliš velké retro, ale to je spíše hnidopišská připomínka. „Mistresserpent“ začíná rozvážně, Khaablus skřehotá umírněněji a do potemnělé pomalejší muziky probleskují lehce exotické motivy v podání kláves, skladba postupně nabírá na intenzitě, aniž by k tomu potřebovala rychlost světla (nebo spíš tmy – úsměv). Epická záležitost, po níž to SOLFERNUS zase rozjíždí v masakrózním duchu, oba vokalisté se střídají, nálet je to impozantní, ale ani tady není posluchač živ jen extrémem, uprostřed se song překlápí do ROOTOVSKÉ nálady, což potvrzuje nástup BigBosse k mikrofonu. Působivé, krátké, poté opět vyhlazovačka. Už po čtyřech skladbách mají pekelníci na své straně všechny hříšníky, ale proč nepolíčit ještě na čisté duše a nenabídnout jim trochu progrese? V „That One Night“ se nešetří efekty, změnami tempa, oba pánové řvou unisono, klávesové trylky sice nepůsobí tím neoriginálnějším dojmem, stejně jako recitace, ale snaha o zpestření a vybočení ze stereotypu se cení a mě tahle „terapie“ baví.
Po potenciální první straně je sice brzy na bilancování, ale v zájmu zachování čtenářské přízně se v dalších skladbách nehodlám tolik pitvat, protože by (jako obvykle) moje blábolení přesáhlo únosnou délku. Ve zkratce – druhá polovina nezaostává, Igor složil pestré skladby, optimálně je na albu rozvrstvil, takže po vyloženě rychlé šestce následuje válečná tryzna s prolínáním pomalejších a rychlejších úseků, přičemž ty pomalejší pěkně navozují atmosféru sibiřské zimy, která se stala osudná německé armádě v 2. světové válce. Osma si zase pohrává s progresivními vlivy, titulní neo-song čerpá z black metalu osmdesátých let, přidává k němu silnou podmanivou atmosféru, tudíž je předkládán v soudobém balení, včetně toho zvukového. Když už jsem nakousl zvuk, tak u toho vidím vůči předchozímu počinu výrazný pokrok, holt každá doba má svoje. Závěrečná „Stone In A River“ je nervní, Khaablusův strašidelný šepot až nahání strach, stejně jako bezútěšné melodie a takřka pohřební tempo – tady se dá mluvit spíše o doom metalu, opět s prog přesahem.
Musím se přiznat, že mě SOLFERNUS velmi mile překvapili. Ne, že bych od zkušených harcovníků čekal něco nehodného jejich jmen, ale očekávání byla rozhodně překročena. A že pánové dbali i na detaily… třeba provedení CD, které shora vypadá jako malá gramodeska a hrací strana je po vnějším obvodu vylepšena vyleptáním (?) podobizen muzikantů, motivů z obalu a log vydavatelů. Výborný dojem navíc korunuje luxusní booklet čítající šestnáct stran. Uvnitř knížečky nechybí texty ani všechny další potřebné informace, kvalitní stylové fotografie pánů muzikantů v tmavých brýlích, titul pak zdobí parádní kresba Thomase Bruna, která dokládá, že i uhlem lze vytvořit famózní dílo.
Seznam skladeb:
- Ignis ~ Dominion
- Glorifired
- Mistresserpent
- Pray For Chaos!
- That One Night
- Between Two Deaths
- Once Upon A Time In The East
- My Aurorae
- Neoantichrist
- Stone In A River
Čas: 39:23
Sestava:
- Khaablus – devil´s voice
- Igor – guitar, vocals, keyboards & effects
- Parambucha – bass
- Paul Dread – battery
