PRVNÍ HOŘE si v roce 2015 vzala oddychový čas. Po deseti letech neustálého koncertování a vydávání desek se dostavila únava, možná i vyhoření, a tak pánové ohlásili pauzu, o jejíž délce se dopředu nevědělo nic. Muzikanti ale nelenili, Milan Urza s Robertem Rajsem loni přišli s folk/popovým projektem KASPARMELICHAR (album „Velká derniéra“) a většina osazenstva PRVNÍ HOŘE se různou měrou podílela na albu „Nocturno“ skupiny SINUHET z roku 2014. To vyšlo rok po „Imaginariu“, které mohlo být posledním počinem PRVNÍ HOŘE, ale naštěstí není. Pánové se sice naoko odmlčeli, ale nějaké pikle kuli pořád a výsledkem je novinkový/návratový „Křehký mechanismus pozemského štěstí“.
A od prvního poslechu je zřejmé, s kým máme tu čest. Rozjívená, žánrově rozkročená, veselá i melancholická, to je pořád ta PRVNÍ HOŘE, která rozdává radost a sálá z ní energie. Hned první skladba „Viva la Vita!“, následující po tradiční mluvené mezihře (i když na úvod asi půjde o předehru, mezihry následují později... – úsměv) disponuje všemi pro PRVNÍ HOŘI tak typickými atributy. V první řadě je tu Milanův nezaměnitelný „měnitelný“ vokál. V bookletu je sice u jeho jména uvedeno zpěv a ryk, ale těch poloh je mnohem víc, od procítěného přes civilní zpěv po různě vyšponované a vygradované řevy. Zdatně mu sekunduje Bertrám, který nemá až tak odlišný výraz, ale myslím, že většinou poznám, že se k mikrofonu postavil druhým povoláním klávesista. Milan slova často tak nějak došeptává, ve vypjatých místech pak působí o něco expresivněji, Bertrám mi přijde umírněnější, ale čert aby se v tom nakonec vyznal, třeba se pletu… Někdy se „zapletou“ i pánové, to když vyzpěvují unisono… Ale zpět k „Viva la Vita!, prvnímu velkému hitu, který sice začíná nenápadně, ale postupně se rozjíždí, až s refrénem vytryskne teatrální divočina. Už v téhle kompozici jsou patrné příspěvky všech členů kapely – nástroje jsou výborně identifikovatelné, mezi sebou se neperou, byť dršťky pana Klauna I. se dostávají ke slovu méně než elektrifikované instrumenty. Ale jeho chvíle přicházejí na koncertech, kde se kromě práce s nástrojem může vyřádit i herecky. Vedle vokálů jsou dalším poznávacím souboru neotřelé klávesové rejstříky. Zvuk nástroje pana Bertráma sice působí poněkud obstarožně, ale chlapík na něj hraje moderně a rozverně.
Po kvapíku s punkovým feelingem následuje poetický „Půlměsíc“, druhá typická poloha PRVNÍ HOŘE. Taková skoro romantická, pomalejší, místy ležérní, místy lehce dramatická. Bezeslovný úsek mi sice přijde delší, než je zdrávo, ale zpívané pasáže dojem vylepšují. Vůbec nejsilnější dojem zanechává „Hymna naděje“, v níž boduje hlavně hardcorový úsek a samozřejmě text. Milan si se slovy vždycky rád hrál, v této linii pokračuje a právě v „Hymně“ se mu povedla pěkná hříčka: „Co je? Co se děje? Nic se neděje! Snad jenom to, že není vůbec žádná naděje.“ A po „Promluvě druhé“ (opět nejspíš filmový citát, tentokrát poněkud bezvýchodný) následuje další velehit. „Dítě boží“, to je Bertrámova exhibice střídaná svěžími trylky, obřadně zpívanými slovy ve slokách a megasilným refrénem. A opět pozoruhodným textem, balancujícím mezi nebem a peklem. (úsměv)
V podobném duchu, tedy střídáním všech možných poloh, žánrů, vokálů a temp album pokračuje, aniž by ztrácelo švih. Pořád je to experimentálně, teatrálně, progresivně, alternativně a nevím jak ještě pojaté, pořád se něco děje, písničky hýří barvami i nápady, někdy jich je asi i moc, třeba ve fantasmagorické zdánlivě česko-slovenské písni „Čobol a Čehún“, v níž o národnosti vůbec nejde, ale textař se vyřádil při hraní se slovy většinou posbíranými u jižanských národů, muzikanti vyblbli s bombardónem, elektronikou i ostře řízlými kytarami a vokalisté si rovněž nedělali s ničím hlavu. Vznikla kabaretní taškařice, která snad nikoho neurazí. (úsměv) To titulní skladba působí jako pravý opak, jako křehká písnička s textem hodným zamyšlení. V klidnější atmosféře pokračují i „Mrtvý obrazy“, ve kterých se zapojila Barbora Mochowa, a i když nedostává takový prostor, aby zcela vynikla, v duetech příjemně doplňuje mužský hlas. „Dekadentní bál“ předem naznačuje, že to bude rotyka, „Sysifova zpověď“ pak nechá vzpomenout na „Proti proudu“ z „Clubu Silencio“; zdá se, že sysifovské plahočení je Milanovi nějakým způsobem blízké, ač příliš optimismu nepřináší, stejně jako zpočátku text, v němž se několikrát opakuje, že „nikdy už nebude líp“. Naštěstí se na konci objevuje i naděje, takže pojďme „ten kámen uzvednout...“. A další mýtické postavy se objevují v poslední písni, Kain a Ábel, jako protagonisté podobenství o nesvárech mezi lidmi; děj se odehrává na pozadí pomalé muziky, která působí nejdospěleji z celého kompletu a na legrácky v ní není místo.
Na legrácky není příliš místa ani v „Promluvách“, kterých je celkem pět a jen dvě jsou veselejší, ty další mají spíše smutný ráz, ale to souvisí s tím, že většina textů taky působí vážněji než v minulosti. PRVNÍ HOŘE prostě dospěla. Až na povídačky v bookletu, kde je jako producent a hlava všeho sám sebou označen PhDr. Karl Pumperlich, který mimo jiné uvádí: „Díky jasné vizi, pečlivé producentské práci a mojí neústupnosti se podařilo alespoň přiblížit oné vytýčené dokonalosti.“
CD je zabaleno v digipacku, kterému já říkám dvoupanelový (má dva listy, tj. čtyři strany), jeho součástí je dvanáctistránkový booklet a myslím, že jde o nejhezčí grafickou práci, jakou PRVNÍ HOŘE kdy měla. Jen škoda, že chybí text k titulní písni – nevím, nevím, jestli to je záměr, nebo chybička… Jinak samozřejmě nechybí nadhled přítomný hned na titulce, pod CD vykukuje nějaké vyplašené zvířátko, vnitřek bookletu zdobí kýčovité figurky, ale jako celek povedené. Ostatně jako celý počin.
Seznam skladeb:
- Promluva první
- Viva la Vita!
- Půlměsíc
- Hymna naděje
- Promluva druhá
- Dítě boží
- Malej pán
- Promluva třetí
- Čobol a Čehún
- Křehký mechanismus pozemského štěstí
- Mrtvý obrazy
- Dekadentní bál
- Promluva čtvrtá
- Sisyfova zpověď
- Černej Petr
- Promluva pátá
Čas: 47:15
Sestava:
- Blažený pan Urza – zpěv, ryk, kejtra, slova
- Šťastný pan Bertrám – zpěv, kvil, klapky, zvukomalba
- Spokojený pan Medák – škopky, ruchy a šumy
- Nadšený pan Klaun I. – dršťky (lidově akordeón), pantomima
- Radostný pan Jiří – basové pádlo
Hosté:
- Barbora Mochowa – zpěv (11)
- Dušan Navařík – podélná flétna (6, 10, 11)
- PhDr. Karl Pumperlich – bombardón (9)
Facebook
www.prvnihore.cz
Bandzone
