Téměř půl roku uběhlo od chvíle, kdy byla do temnoty světa vyvržena sedmá řadová deska INFERNO „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. Přesto nemohu tvrdit, že jsem objevil veškerá její zákoutí a mám ucelený a definitivní názor. Možná právě naopak. Mám pocit, že čím více se nořím do jejích hlubin, tím větší chaos v hlavě mám. Na jejím konci vždy dojdu jistému uklidnění, abych novým poslechem rozbouřil zmatečné vody uvnitř sebe sama. Při té třičtvrtěhodině se několikrát změní mé rozpoložení, neboť „Gnosis Kardias“ není jen zážitkem hudebním. Působí na smysly, na mysl. Chvílemi jako balzám, jindy jako predátor.
Od pohanských syrových začátků přes zlom v podobě brzy po sobě následujících severem výrazně načichlých alb „Uctívání temné zuřivosti“ a „Black Devotion“ se INFERNO předchozím počinem „Omniabsence Filled by His Greatness“ přesunuli do jiných sfér. Takových, kde je kladen zásadní důraz na atmosféru, poselství z nitra. Vývoj poměrně turbulentní, ale logický. Stejně jako „Omniabsence…“ v něčem navazovalo na předchůdce, i „Gnosis Kardias“ je dalším krokem, který má něco z nálady počinu minulého, znovu se ale posouvá dál. A řekl bych, že tentokrát jde o krok mnohem větší, než tomu bylo v minulých letech, ač jsem si to původně asi neuměl představit.
„Omniabsence Filled by His Greatness“ totiž stále bylo možné bez dlouhých rozmyslů nazvat black metalem. Inteligentním, vyspělým, progresivním, ale stále jasně žánrově ukotveným. Byly v něm ukryté ambientní plochy, znatelné vlivy jiných stylů, ale základ byl zřejmý. Ne tak u „Gnosis Kardias“. Samozřejmě, INFERNO nezanevřeli na brutální sypačky (Polák Marcel je na desku nasázel s nesmírným přehledem), těch si lze užít stále dosyta. Jenže z hlediska kytarové práce by prosté zařazení do škatulky black metal bylo příliš zlehčující. Možná i úplně nesprávné.
Kytarista Ska-Gul, současný tvůrce hudby INFERNO, téměř rezignoval na klasický BM bzukot, který by zaplnil prostor a jen občas by z něj na povrch vzlétl konkrétní motiv, at už melodie či vybrnkávka. Jako by postup byl opačný. Právě zmíněné motivy jsou ústředním prvkem kompozic, a skrze něj se při pozorném poslechu občas dostanete i pod pokličku k hrubému vyznění šestistrunného nástroje. Dělá se to ale vpravdě těžce. Kytary jsou navrstvené, za užití efektů zohýbané až do podoby, která se klasickému zvuku instrumentu vzdaluje. Máte pocit využitých synťáků či kláves, všechno je to ale jeden a týž nástroj a jeho tisíc variací. Sám nejsem schopen pochopit, jak těch všemožných podob INFERNO dosáhli, neumím říci, jak moc do hry vstoupila improvizace (ať už kompoziční či z hlediska využití krabiček). Kapela už si podobný postup vyzkoušela na „Omniabsence…“, ale na „Gnosis Kardias“ jde mnohem dál, chvílemi i za horizont celistvého uchopení.
S tím, co jsem v předešlých odstavcích naznačil, souvisí i vystavění jednotlivých kompozic. Už jsem zmínil, že blastbeatů se dočkáme, ale ne ve všech skladbách, a i ty jsou posléze plny kontrastů a gradací. To je ta hra s náladou hudby i jejího posluchače. Podobné prvky nalezneme v úvodní „The Innermost Disillusion“ a čtyřce „Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)“ – první zhruba polovina skladby se nese v bestiálním tempu, pak ale přijde zlom v podmanivé, obrazotvorné a vyklidněné pasáže. Trojka „Upheaval in Silence“ (jež mi z kytarového hlediska nejvíce evokuje předchozí desku) má strukturně opačný vývoj, tedy z klidu do zběsilosti (a zpět). Nutno říci, že právě v těch hypnotických pomalých sférách má INFERNO na „Gnosis Kardias“ tu největší sílu. No i když, kde ji nemá? Ona taková „Abysmal Cacophony“ je možná nejvíc stabilní z hlediska vysoké rychlosti, přesto je extrémně variabilní (a z riffu v čase 3:52 se můžu zesrat při každém poslechu).
Samostatnou kapelou je pátá (a poslední „regulérní“ kompozice) „Gate-eye of Fractal Spiral“. Nejdelší skladba na albu je zároveň tou nejméně spletitou a nepřístupnou. Je však nesmírně uhrančivá. Jste na konci cesty, chaos dostává řád, zmatek v mysli je nahrazen klidem a s outrem „Orison for the Baneful Serpent“ už se jen necháte unášet na vlnách. Do té doby, než na cestu nastoupíte znovu. A věřte, že nastoupíte.
Už v recenzi na „Omniabsence Filled By His Greatness“ jsem zmiňoval, že Adramelechův vokál je výrazně zapuštěn do instrumentální náplně. Na „Gnosis Kardias“ je tomu tak ještě výrazněji a ačkoliv jsou texty v češtině, rozumět jim úplně není. Na jednu stranu je to škoda, ale osobně mám rád, když vokál všemu nepanuje, nýbrž je spíše dalším instrumentem. Navíc Adramelechovy polohy mě baví, ať už ta bestiální (která je naživo ještě více bestiální), nebo spíše šeptavé pasáže.
Když píši, že lyrická složka je v mateřském jazyce, nejsem úplně přesný. Výraznou měrou se totiž na vokálech podílí též Acherontas V. Priest (v jaké kapele působí nepotřeba upřesňovat), jehož party jsou v angličtině. A musím se přiznat, že ač je taková hostovačka velmi zajímavá a desce možná ještě více dodává na prestiži, mě polohy řeckého vokalisty na „Gnosis Kardias“ úplně nešmakují. V ACHERONTAS jsem na jeho vokál zvyklý a sedne mi tam určitě více než do současné hudby INFERNO. Na začátku „Abysmal Cacophony“ se mi jeho party docela líbí, ale třeba v závěru „The Innermost Disillusion“ nebo „Gate-eye of Fractal Spiral“ mi tam Nikolaos prostě úplně nesedí.
Co mi naopak sedí dokonale je grafika alba. Krásně zpracovaný digipak s mnoha vydařenými obrazy Hathrula (jeho dílem jsou mimochodem dále artworky třeba WHOREDOM RIFE nebo BEHEADED) a texty v angličtině. Škoda, že ne i v češtině. Ačkoliv si to z angličtiny jakžtakž přeložím, stejně bych měl před sebou rád i českou verzi, když slovům nejde, jak už jsem zmiňoval, úplně rozumět. Ale to je jen drobná kaňka na jinak perfektním artworku, na němž absentuje nové logo INFERNO, které stvořil Sindre Foss Skancke alias Utarm.
„Gnosis Kardias (of Transcencion and Involution)“ je deska, která se neoposlouchá a v podstatě ji nelze dokonale naposlouchat. Nevím, po jaké době si budu moci říct, že album znám, ačkoliv už doteď poslechů bylo nemalé množství. Je to spletité, komplikované, ale zároveň velmi poutavé dílo. Už od prvního poslechu mi bylo jasné, že nic lepšího tu letos (a pravděpodobně nejen letos) nevyjde, a dalšími poznáními se tento dojem jen a jen prohluboval. INFERNO stvořili originální (!) počin, jehož velikost potvrzují i texty (které mají sice okultní nádech, nevidím v nich však žádné klišé, spíše cestu do skutečného nitra osobnosti), grafika či produkce. U nahrávek ze švédského Necromorbus studia vždy očekávám prvotřídní kvalitu. Tentokrát k ní navíc přibyla i trochu nová podoba tamního zvuku, neboť podobný sound jsem zatím od Tore Stjerny neslyšel.
Je zatím těžké říci, zda u mě „Gnosis Kardias“ překonalo „Omniabsence…“. To se mi přece jen postupem let silně zažralo do kůže. A vlastně to není vůbec důležité… Perfektní jsou obě, každé jinak.
"In the cyclic atrocity of the new world we are buried alive in decaying bodies.
As we gaze into the fractal nothingness we are still flooded by perception of our fellow parasites." (The Innermost Disillusion)
Seznam skladeb:
- The Innermost Disillusion
- Abysmal Cacophony
- Upheaval of Silence
- Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)
- Gate-eye of Fractal Spiral
- Orison for the Baneful Serpent
Čas: 43:35
Sestava:
- Adramelech – zpěv
- Ska-Gul – kytary
- Morion – kytary
- Crudelis – basa
- M. – bicí
- Acherontas V. Priest – zpěv (host)
