Dvacet pět let. Třetina života. A doba, kterou v metalovém podsvětí funguje AVENGER. Rámus s Honzou položili základy kapely v roce 1992 a postupně se začali prokousávat undergroundem, až se stali první tuzemskou metalovou kapelou, které vyšlo album u amerického labelu. Během čtvrtstoletí AVENGER nahrál celkem šest řadových alb, kterým předcházely dva neoficiální a dva oficiální demáče, diskografie čítá i dva živáky a jednu výroční kompilaci, všechny řadovky kromě té aktuální pak vyšly i na vinylech. A ten by slušel i novému materiálu, poprvé vydanému vlastními silami kapely pod hlavičkou Hellsound Productions.
Na „Mír v harému smrti“ se čekalo pět let. Během nich se v AVENGER opět vyměnily tři pětiny sestavy – a snad by se dalo mluvit i o revoluci. V roce 2012 AVENGER fungovali (živě) s Čertem za bicími, Jardou za tympány, Sinneralem s basou; Rámus s Honzou drtili kytary, Honza k tomu samozřejmě i řval. Po pěti letech nezůstal kámen na kameni, jen Rámus se drží kytary. Tympány jsou pryč, basu třímá Infernits, druhou kytaru Jirka, Honza se vrátil za bicí a co je největší překvapení, AVENGER mají sólového zpěváka – tento post zaujal ostřílený Radek. Ale novici se na nahrávání podíleli jen nepatrně, stejně tak Rámus, ani Radek celou desku nenazpíval, byť hlasem tu a tam přispěl, ale jinak všechno „writen, recorded, mixed, mastered & produced by Honza Kapák“. Ono to takhle v AVENGER funguje řadu let, skládání a nahrávání je v Honzově režii, ostatní muzikanti tvoří live sestavu.
Za ty roky se dá spolehnout na to, že pod logem AVENGER se objeví nahrávka, která má typickou potemnělou atmosféru. Nahrávka, která nebude stravitelná na první poslech, ale bude trvat, než se do ní člověk dostane. Nahrávka, která bude nazpívaná v češtině. Fanoušci kapely s tím takhle počítají a ví, že dostanou, co chtěli. Ale zbystřit by měli i ti, kteří o AVENGER dosud neměli páru.
Úvod obstarává mluvené intro uloupené z nějakého filmu, po něm se rozjíždí „V harému smrti“, vskutku přepestrá záležitost, která nese všechny rysy Honzova rukopisu. Skladba přináší řadu nálad, tempo se mění od rychlého k vyloženě pomalému, extrémní nátěr se střídá s pocitovými pasážemi, přičemž v těch rychlých Honza řve a v pomalých dojde i na recitaci. A aby toho nebylo málo, objevuje se melodické heavy sólo, nad kterým by nejeden heavymetalista zaplesal nadšením. Ale těch pokladů je v prvním opusu k objevování mnohem víc, skladba je plná nápadů, i bicí jsou tradičně hodně pestré… „V bezbřehé samotě“ je přímočará thrash/blacková jízda; kdo má rád třeba „Godless“, bude u téhle tříminutové vyhlazovačky spokojený, a opět se mu dostane i melodizování. Bez pauzy navazuje „Starší než řeč“, zpočátku heavymetalová jízda, v níž září kytarové preludování, ale záhy se přitvrzuje a Honza řve hlasem vyšinutého jedince; takhle děsivá poloha může vystrašit i otrlého metalistu. (úsměv) Po dvou přímočarých skladbách následuje překvapivá záležitost v podobě mezihry, kterou s akustickou kytarou obstaral Ivan Boreš, jinak člen experimentální MASÁŽE – což je signálem, že nepůjde o standardní vybrnkávání... kdo zná MASÁŽ, bude mu to jasné hned, kdo ne, nechť si ji vyhledá a bude mu jasno záhy. (úsměv)
Po předělu přichází hymna s velkým H. BATHORY, CALES, to jsou kapely, které mě napadají jako inspirační zdroje, když se rozjíždí „Rusínova bitva“. To je zpočátku epická atmosférická paráda plná silných melodií, která s nástupem vokálu nabírá až honosných výšin, aby náhle zhrubla a zrychlila, a to přes rytmicky zabijácký úsek. Po dech beroucím úvodu se song odvíjí v rychlém tempu, Honza chrlí text s kadencí samopalu a nechybí další darkmetalová pasáž, nad níž se vznáší melodický opar. A když už se zdá, že po výkřiku názvu písně nastává konec, je tu další obrat o sto osmdesát stupňů a návrat ke keltské melodice i akustice, do které Honza šeptá poslední slova o starém Rusínovi. Pro mě je tahle black/pagan/epic balada vrcholem alba.
„Řeku“ už měli možnost fanoušci slyšet na loňských i letošních koncertech, její zařazení do koncertního setu má logiku – není tak zamotaná jako jednička a pětka, díky valivosti má potenciál uhranout a díky srozumitelnému řevu nasadit stěžejní slova do hlav pozornějším posluchačům. Lehké experimentování se zvuky načíná „Cestu svobody“, v níž zaujme hlavně monumentální několikrát opakovaný refrén, ale ani okolí nezaostává, což platí obecně na celé album. Marně hledám něco, co by mně překáželo, deska je vypiplaná do posledního detailu, a je jen otázkou vkusu, zda se bude líbit, nebo ne. Kompozičně, instrumentálně i zvukově jde o stoprocentní dílo, na kterém nic nepřebývá, nic nechybí, v první polovině se ke slovu dostává i spousta melodií, v druhé už se hraje spíše temno-metal – jakoby postupně album těžklo a nabíralo směr do pekel. Třeba drtivé pasáže ve „Vnitřním vesmíru“ devastují a myslím, že pro řadu fanoušků budou za hranou, takové zlo a utrpení z nich čiší. Aby se posluchač trochu uklidnil, vrací se akustický Ivan, tentokrát s křehkou etudou, po níž přichází poslední „Mír“. Další tryzna, chvíli plná zmaru a beznaděje, chvíli překvapivě prosvětlená, ale to světlo si musí posluchač zasloužit, ono je totiž ve stínu, kam se ne každý dostane.
Naléhavá závěrečná recitace by pak mohla sloužit k zamyšlení, a nejen ona, zamyšlení hodné jsou všechny texty. Už dávno se AVENGER oprostili od tradičního metalového výraziva, nechali církev na pokoji, nevydávají se do pekel, ale vrtají se v lidské mysli, životních peripetiích a končí u smrti. Letošní placka je o smrti prakticky celá, i když samozřejmě nejsou všechny texty tak jasné a alarmující jako „V harému smrti“:
Stačí mžik a zemřeš,
tak křehký jsi, zemřeš
dozajista zemřeš
pečuj o tělo, zemřeš,
pěstuj ducha, zemřeš,
tak jako tak zemřeš,
miluj, i tak zemřeš,
nenáviď, i tak zemřeš,
jistojistě zemřeš.
Honza se víceméně babrá ve smyslu života, a nedochází k ničemu veselému… je jedno, jakou cestu vybereš, skončí to vždycky stejně… popel nebo červi, červi nebo popel. Nějaké světlé chvilky ale sem tam podle autora problesknou v obyčejnostech života a to vůbec nejdůležitější je prožít život svobodně.
Jen obal je pro mě lehkým zklamáním. Z řemeslného hlediska je samozřejmě všechno v pořádku, ale Radkovy booklety jsou si hodně podobné, AVENGER a poslední dvě cédéčka DARK ANGELS jako přes kopírák, navíc chybí nějaký nápad, prostě texty bílé na černém (tak titěrným písmem, že mám problém je přečíst i ve dne), fotka kapely (pěkná) a na titulce nějaká „potvora“. Ta na „Míru v harému smrti“ mi přijde jako bohyně smrti, která měří všem stejným metrem, myšleno co do náboženského vyznání – při pozorném prohlížení obalu se totiž na lebkách za trůnem dají rozeznat symboly nejznámějších náboženství (kříž, půlměsíc, šesticípá hvězda).
Kdo dočetl až sem, dostává medaili za trpělivost a vytrvalost a asi je mu jasné, že nový AVENGER je pozoruhodná záležitost. Fanoušci dark metalu typu, který jsem, doufám, výše popsal dostatečně, by měli být nadšeni, ale zkrátka by neměli přijít ani příznivci black/death/thrash metalu staré školy.
Seznam skladeb:
- V harému smrti
- V bezbřehé samotě
- Starší než řeč
- Spektrum
- Rusínova bitva
- Řeka
- Cesta svobody
- Vnitřní vesmír
- Fragment
- Mír
Čas: 44:04
Sestava koncertní:
- Honza Kapák – drums, vocals
- Petr Rámus Mecák – guitars
- Jirka Kocián – guitars
- Infernits – bass
- Radek Popel – vocals
www.avengermetal.cz
Bandcamp
Facebook
Bandzone
