V sobotním programu nastaly lehké zmatky, neboť každý z festivalových materiálů nabízel jinou verzi. Pořadatelé ale skrze internet dali návštěvníkům brzy vědět, kterým se řídit, navíc harmonogram často běžel na obrazovce mezi pódii, takže zorientovat se dalo včas. První kapelou posledního dne pro mě byli deathcoroví AVERSIONS CROWN, kteří mě při letmém domácím poslechu docela zaujali. Naživo jsem ale tolik nadšený nebyl, ať už to bylo kvůli trochu nesrozumitelnému zvuku, nebo kvůli neustálým bass dropům. Ty sice můžou fungovat skvěle, ne však, když jimi začíná skoro každý riff. Navíc mám radši, pokud sjezdy dává basák přímo naživo, ne když jedou z playbacků. Nemůžu popřít, že jsou AVERSIONS CROWN skvělí muzikanti, zejména na bubeníkovu práci se koukalo dobře, ale jako celek mě to moc nebavilo. (Opat)
SVART CROWN z Francie zaslouženě patří k v současnosti nejpopulárnějším black/deathovým kapelám. Přestože mě novinka „Abreaction“ rozhodně nechytla tolik, jako její předchůdci, kvalitní počin to stále je (ačkoliv inspirace „Orthodoxyn“ od ARKHON INFAUSTUS je občas až příliš zřejmá). Live ale SVART CROWN neztratili nic ze své živelnosti, čtveřice jede bez zbytečných zastávek na kecání, a je jedno, že hraje v půl druhé odpoledne. I přesto dokáží SVART CROWN navodit patřičnou atmosféru. Fungovaly i novější skladby jako „Khimba Rites“, která studiově lehce nudí, nezapomnělo se ale ani na desky „Witnessing the Fall“ nebo „Profane“. Když zněly songy z nich, ten rozdíl ve variabilitě a zábavnosti materiálu prostě znatelný byl. Ale celkově velmi příjemný set. (Opat)
Francouzská kapela SVART CROWN je typickým příkladem potvrzujícím rčení, že když se chce, všechno jde. Často je slyšet, jak se nějaká kapela vypracovala jen díky píli, neúnavnému koncertování a obětování osobního i profesního života. Vzpomínám si, jak SVART CROWN dorazili na klubovku do Strakonic v dodávce v neděli večer a zahráli pro padesát lidí za cesťák a pivo, dnes jsou kapelou, která jezdí turné, hraje po boku velkých kapel nebo na Brutalu v ne úplně špatnou hodinu. A protože byl poslední den, vyrazili jsme na 13.40 a dali si porci promyšleného a precizně zahraného death/black metalu. Dříve se ve spojitosti se SVART CROWN coby inspirační zdroje skloňovali BEHEMOTH, dnes je ale každá kapela jinde. SVART CROWN ubrali obrátky, skladby prodloužili a vsadili na atmosféru, snad až epičnost. Mně tahle poloha sedí a sedl mi i sobotní koncert. Dobrý start dne, který vyvrcholil mnohem „epičtěji“, než jsem si dovedl představit. (úsměv) (Johan)
Ze zvědavosti jsem zašel i na následné SIKTH a po celý koncert jsem přemýšlel, co si o tom vlastně myslet. Muzikantsky vyzrálá hudba, v jejíž popředí jsou hned dva vokalisté, z nichž jeden disponoval vynikajícím čistým vokálem i solidním corovým řevem, zatímco ten druhý se vyznačoval spíše growlem. Myslím, že by SIKTH bohatě stačil i prvně jmenovaný, občas jsem měl dojem, že spíš než že by se vhodně doplňovali si občas trochu „překáží“ (vokálně). Měl jsem to při jejich setu jako na houpačce, chvílemi mě to spíše nudilo, některé pasáže byly ale výborné. Mnoho takových se našlo zejména v poslední skladbě. (Opat)
Letos se na Brutalu neobjevila co do věhlasu velká thrashmetalová kapela, ale spíše ty, které jsou trochu v závětří, ale přesto mají co nabídnout. SACRED REICH nebo METAL CHURCH se předvedli v hodně dobré formě, NERVOSA zabodovala na celé čáře, líbili se i OVERKILL či HAVOK, ale ARTILLERY, při vší úctě, zněli jako thrash metal pro důchodce. Co je platné, že jde o kapelu existující 35 let, která pořád vydává nová alba a nechce žít z minulosti, když současná forma je hodně zvláštní. Generačně nesourodý spolek mi přišel jako těžká nuda. Pár lidí okolo mě se sice bavilo, ale mně stačily tři skladby, na víc jsem nenašel sílu. (Johan)
Na PRONG jsem se hodně těšil. Tahle kapela mě provází hudebním životem téměř čtvrt století a ještě nikdy jsem ji neviděl živě. Když se řekne PRONG, okamžitě se mi vybaví jejich opus magnum s názvem „Cleansing“, jehož motiv měl Tommy Victor i na triku. A z tohoto klenotu jsme si mohli užít hned trojici skladeb („Broken peace“, „Whose fist is this anyway?“, „Snap your fingers, snap your neck“). Nádhera! Ty kytarové riffy… Ta basa… Ten vokál… Tohle se prostě nikdy neoposlouchá. Pravda, zmíněné časem prověřené hitovky jsem si užil nejvíce, ale problém jsem neměl ani s novějšími skladbami (třeba skvělá „Turnover“), protože od PRONG mě hodně baví i jejich poslední alba. Jasně, už nejsou novátory a těmi, kteří určují směr. Ale to už ani být nemusí, protože tuhle roli si splnili v devadesátkách měrou vrchovatou. A staré pecky („Unconditional“…) nemá cenu řešit. Snad jen zamrzelo, že se nedostalo na „Rude awakening“. Ale chápu, festival, málo času… Jedna věc je jasná, tohle prostě MUSÍM vidět v klubu! Takže za mě palec jednoznačně nahoru. Pánové svůj status obhájili. Pro mě jeden ze sobotních vrcholů. (Goro)
Dopolední a poobědový nášup kapel mě v poslední den příliš neoslovoval, což bylo vzhledem k poměrně nabitému večeru a šetření sil jen dobře. První regulérní set si dávám až s PRONG. Ti nikdy nebyli mojí srdcovkou, ale album „Cleansing“ se mi v pubertě motalo pod rukama podezřele často a kdo by nechtěl slyšet naživo legendární a největší kapelní hitovku „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“? PRONG byli fajn, i když od „Rude Awakening“ jsem od nich neslyšel celou desku. Nyní je kapela zakotvená spíš v takovém tom groove metalu a to mi nic moc neříká, ale živě to tři borci na pódiu uměli znamenitě prodat. Tommy Victor vypadal spokojeně a zpívalo mu to parádně, basák Mike je taky slušný pošuk a ke konci perlil bubeník Art, který při své divoké hře odhazoval paličky, které mu kapelní technik za jeho zády házel a Art je s přehledem artisty chytal a bubnoval dál. Závěrečná, již zmíněná hitovka, už jen podtrhla dojem z příjemného vystoupení. (Coornelus)
Z PRONG utíkám na malou scénu, kde to odpálili vždy dobře naladění MALIGNANT TUMOUR. A bylo tomu tak i teď. Tahle kapela nemůže zklamat a v podstatě sází jeden hit za druhým a že jich na kontě má! A je jedno, jestli se jedná o starší období – „Infernor“, nebo o novější, kdy zazněl total šlágr „The Metallist“ a třeba klipovka „Walk As We Talk“. MALIGNANTŮM to šlapalo parádně, lidi se bavili a tak jedinou kaňkou byl jeden z nejhorších zvuků, které jsem na MetalGate scéně zažil. (Coornelus)
MALIGNANT TUMOUR už dávno přerostli ten náš tuzemský UG rybníček a po právu se začínají stávat velikou kapelou. Jejich koncerty jsou energické, zábavné a fanoušky prostě baví. Mě osobně tentokrát bavili moc, a pokud někdo řekne spojení metal/rock´n´roll, tak si okamžitě vybavím velikány MOTÖRHEAD a hned vzápětí MALIGNANT TUMOUR. (Yvor)
Polský parní válec DECAPITATED je naprosto nekompromisní diktát. S energií, s jakou to naši severní sousedé do lidí prali, se člověk jen tak nesetká. I přes drobné problémy s kytarovým aparátem byl po celou dobu jejich koncertu super zvuk a já jsem si jejich set nad míru užíval. (Yvor)
Po delší pauze mě k pódiu přilákali DECAPITATED. Nové desky mě vůbec neberou, ale v minulosti jsem Poláky dost uctíval, alba jako „Organic Hallucinosis“ nebo „Nihility“ doteď velmi rád poslechnu. Setlist pro Brutal Assault byl z poloviny zaplněn novinkami z „Anticult“ a ani live mě tyto věci nechytly. Songy jako „Spheres of Madness“ nebo „Day 69“ sice potěšily, ale už to prostě není ono, nemůžu si pomoct. DECAPITATED měli u stage narváno až dozadu, takže jsem asi byl spíše výjimkou, ale prostě mě to nebavilo. Škoda, pár let zpátky mi koncerty čtveřice přišly mnohem energičtější. (Opat)
Zařazení OATHBREAKER na velkou scénu v takto atraktivní čas (18:15) pro mě bylo překvapení. Kapela má na UG scéně silné jméno, ale přesto si nejsem jist, jestli belgickým post metalistům takhle velké pódium sluší. Tady by se hodila mnohem víc Oriental stage, což bylo znát i na úbytku lidí. Přesto jsem rád, že organizátoři tuhle kapelu dali tolik na oči. Jejich post black míchaný s post metalem mě už sice na prdel nemůže posadit, ale vidět za mikrofonem divu Caro Tanghe, jak střídá blackový skřehot s krásným melodickým vokálem á la Julie Christmas, bylo zážitkem. Nejsilnějším dojmem zapůsobil začátek setu, kdy první tři věci šly za sebou jako na poslední desce „Rheia“. (Coornelus)
Následující OATHBREAKER potěšili hodně. Přiznám se, že do studiovek jsem dosud nepronikl, ale trochu jsem věděl, co čekat, a byl jsem velmi spokojen. Zpočátku sice vše válcovala basa, naštěstí zvukaři brzy zareagovali a výsledkem byl atmosférický set, kterému samozřejmě vévodila zpěvačka Caro Tanghe. Jen škoda, že v čistých polohách její hlas trochu zanikal, v agonickém řevu ale pořádně prořízl instrumentální hradbu a post-HC-black metalisté z Belgie ukázali svoji sílu. Možná by jejich vystoupení více sedlo do intimnější MetalGate stage, i na velkém pódiu ale dokázali OATHBREAKER přenést introvertní náladu do publika a odměnou jim byla odezva, z níž byla vokalistka až dojatá. (Opat)
Belgičtí OATHBREAKER se mi do vkusu moc netrefili. Nemyslím si, že by hráli špatně, ale jednoduše mě jejich vystoupení nechalo chladným. Ani zvukově se nejednalo o žádný skvost a tak to po druhé skladbě balíme. (Yvor)
SHEER TERROR jsem viděl a slyšel letos poprvé. I přesto, že tento styl zase tak úplně neposlouchám, tak mě jejich vystoupení na MetalGate Stage bavilo. Kapela si na nic nehrála a jednoduše do nás prala ten svůj NYHC/punk a celkově to bylo všechno tak nějak na pohodu. (Yvor)
Po emotivním zážitku přišel čas na pořádný headbang. DEMOLITION HAMMER loni vstali po dlouhých jednadvaceti letech z mrtvých a oprášili materiál z první poloviny devadesátek. A comeback to je nadmíru povedený. Dědkům to šlape jako dobře namazaný stroj, vzali k sobě možná o generaci mladšího Angela Cotteho za bicí a tato spolupráce funguje perfektně. Jedna palba za druhou, mezi nimi vtipné proslovy Steva Reynoldse, který se slovem „fuck“ skutečně nešetřil (nepůsobilo to však jako debilní póza). DEMOLITION HAMMER hráli zejména z prvních dvou alb „Tortured Existence“ a „Epidemic of Violence“, pokud se nemýlím, došlo i na něco z jim předcházejících demíček. Takhle má znít nadupaný thrash metal, skvělá show! (Opat)
Na TIAMAT jsem vyrazil s dostatečným předstihem, abych si zajistil dobré místo (kdybych tušil, jaká truchlohra mě čeká…) a tak dávám i DEMOLITION HAMMER. A přiznávám, že po pár tónech mně spadla brada. V minulém roce se po více než 20 letech vrátili na pódia, ale jak to těmhle thrasherům hraje! Smekám pomyslný klobouk. Nechci se opakovat, ale staříci opět vyučovali omladinu (úsměv). Mám doma jejich první dvě alba a trestuhodně dlouho jsem je neslyšel. Po téhle výuce thrashe to hodně rychle napravím. Jsem opravdu moc rád, že jsem u jejich vystoupení mohl být, protože tohle byla vážně nehorázná jízda. (Goro)
Na TIAMAT jsem vyrazil s dostatečným předstihem, abych si zajistil dobré místo… šel jsem totiž s Gorem a Coornelusem. (úsměv) Zabrali jsme atraktivní TIAMATÍ flek, ale rychle nás ze zevlování vytrhla muzika linoucí se z vedlejšího pódia. DEMOLITION HAMMER byla jízda jak na horské dráze. Prošedivělí týpci valili parádní thrash ostrý jako břitva, tohle bylo opravdu výborné rozehřátí před očekávaným vrcholem večera. (Johan)
Za ten týden a něco, který od památného vystoupení TIAMAT utekl, už bylo napsáno mnohé. Ale pro pořádek… Jedna z legendárních kapel devadesátých let slibovala přehrání kultovního (a dodnes si myslím že nadčasového) alba „Wildhoney“. O řadě skladeb se bez uzardění nechá prohlásit, že jsou nádherné. Těšili jsme se až nezdravě, a byli za to potrestáni. Už nástup kapely za zvuků ptačího zpěvu nepůsobil zrovna sebejistě, mistr pak oznámil, že jsou TIAMAT ze Švédska a ozvaly se důvěrně známé tóny prvního velehitu „Whatever That Hurst“. Na ten si Johan Edlund vzal kytaru, ale spíš jako ozdobu, protože na ni hrál sporadicky a struny spíše hledal, než rozezníval… Lidi zatím tleskali do rytmu, ale jakmile mistr otevřel pusu, bylo poprvé zle. Zpěv byl doslova tragický, odfláknutý… a stejný obrázek pokračoval i s „The Ar“. Lidi po sobě koukali, co že se to jako na pódiu děje, Johan se tam potloukal jako nalitý kovboj od jedné strany ke druhé, a aspoň jakýs takýs rámec koncertu drželi ostatní, hlavně kytarista s klávesákem. Ony nesmrtelné melodie ve skladbách „Gaia“ či „Visionaire“ pořád zabírají, jen by mezi nimi nemusel Johan blábolit nesmysly. Postupem času se z koncertu stával čím dál tím větší trapas, ostuda, během které principál zahodil stojan od mikrofonu, posléze i kytaru a jeho slovní průjem vyvrcholil v okamžiku, kdy si všiml svítící reklamní koule na přírodní tribuně a bezelstně pravil „fullmoon“. Těžko říci, zda si dělal legraci, nebo byl tak mimo. S blížícím se koncem setu už jsme v podstatě jen čekali, co se ještě semele… jestli se koncert dohraje, nebo se zpěvák někam zatoulá, nebo ho vyvedou, nebo spadne z pódia, nebo si tam ustele… Teď to možná vypadá jako legrace, ale tady veškerá legrace končila, i když lidi se smáli, tedy ti, kteří otráveně neodešli. Zajímalo by mě, jestli za tuhle kašpařinu dostala kapela honorář. Já bych ji poslal domů pěšky, třeba by někde v Dánsku pan umělec vystřízlivěl, a s ním i bicmen, který taky vypadal docela „podezřele“… Jako „zlatý hřeb“ zařadili opilec a spol. „Šípkovou Růženku“, která taky dopadla tristně… Zřejmě největší ostuda v dějinách Brutalu. (Johan)
Nastal čas na jednu z nejočekávanějších událostí, které jsem věřil, že se zařízne do paměti. A ono jo, ale úplně jiným způsobem. TIAMAT měli přehrát celé album „Wildhoney“, které patří k mým top 5 nejoblíbenějším deskám na poli devadesátkového doom metalu. Co čert nechtěl, to chtěl Johan Edlund. Ten krapet přecenil své síly, co se chlastu a možná i omamných látek týče, a na pódiu působil jako vylitá váza. Z doommetalové oslavy udělal frašku a v podstatě jsem vydržel dokonce setu, protože jsem čekal, co dalšího vyvede. Jeho proslovy, kdy v půlce věty zapomněl myšlenku, házení stojanem mikrofonu, slabý vokál… no komedie. Pochopitelně se nedostalo na to, aby celé album bylo přehráno, to by asi Johan a spol potřebovali hodinu navíc (úsměv). Ale stačil zaznít ještě přídavek „The Sleeping Beauty“ z alba „Clouds“. Tohle vystoupení vstoupilo do historie a bude se na něj vzpomínat. Bohužel nechvalně. Každopádně si myslím, že kočovná alkoholická show „Wildhoney“, už nebude mít mnoho repríz. (Coornelus)
VALLENFYRE po frašce jménem TIAMAT byli tím pravým rozptýlením. Jejich death/crustové kratší šlehy byly parádním budíčkem. Greg Mackintosh změnil image a ze zachmuřeného černovlasého doom metalisty se stal nasraným pankáčem s blond čírem. Jeho vystupování a vokál v kombinaci s hudbou fungoval ten večer skvěle. VALLENFYRE používají asphyxovský model, kdy jedna až dvě rychlé palby střídá pomalejší věc, tak jako třeba z poslední desky skvělá „An Apathetic Grave“, ve které se dají vystopovat totožné prvky s jeho hlavní kapelou – PARADISE LOST. Pro mě velmi vydařené vystoupení, jehož jediným kazem bylo nasvícení a zakouření scény, kdy kromě Grega bylo vidět kulové. (Coornelus)
O TIAMAT a jejich „Wildhoney“ setu tu kolegové napsali vše, já dal polovinu a pak se raději šel chystat na Oriental stage na islandské ZHRINE. Objev loňského roku, neb jim vyšlo skvělé debutové album „Unortheta“. Reykjavík je pro black metal v poslední době prostě místo zaslíbené, z islandské scény se stává zavedený pojem a ZHRINE jsou už po chvíli existence jeho pevnou součástí. Na Brutalu zahráli zmiňovanou desku v celé své šíři a byl to fantastický zážitek. Obehnáni josefovskými hradbami předvedli ZHRINE naprosto dechberoucí show, a jestli jsem při poslechu studiovky trochu ztrácel koncentraci během posledních dvou skladeb, zde mě „Unortheta“ pozřela od začátku až do konce a až po posledním tónu jsem se vytrhl z jejích spárů. Tohle mělo vše, co by black metalový koncert měl obsahovat – atmosféru, tajemno, mystično. Zajímavý pohled je zejména na basáka Ævara Örna Sigurðssona, jenž obsluhuje něco mezi baskytarou a kontrabasem. Nemám moc dalších slov, tohle bylo magické. (Opat)
DEVIN TOWNSEND PROJECT mě prostě a jednoduše posadil na prdel. Devinovo letošní vystoupení na Brutal Assaultu bylo prostě velkolepé a famózní. Něco tak neuvěřitelně dokonalého už jsem opravdu dlouho neslyšel. Já fakt nevím, co víc k tomu napsat. Závěrečná hymnická pasáž „Higher“ ve mně ještě dnes vzbuzuje pocit mrazení. Geniální!!! (Yvor)
Mistr Devin a jeho DEVIN TOWNSEND PROJECT. Tenhle set působil po rozčarování z cirkusové one man show jistého milovníka „divokého medu“ jako balzám. Celý ansámbl s principálem v čele v dobrém rozmaru, ale úřadovala za ně především hudba s nezaměnitelnými vokály… Navíc, sehranost všech zúčastněných je vážně neskutečná. Společně působí jako dokonale jednotný organismus. Hrálo se především z novějších alb („Rejoice“, „Stormbending“, „Kingdom“, „Higher“…) a dostalo si na „Ziltoida“ („March of the poozers“…). Každou odehranou minutou z pódia sálala pozitivní energie, pohoda a profesionalita. To vše zajistilo to, že nastřádaná únava alespoň na chvíli zmizela a veškeré bolavé části těla daly na chvíli pokoj. Devin a spol. prostě byla sázka na jistotu a spokojenost byla z mé strany předem dána. A tak se i stalo. Skvělé, mistře! (Goro)
Kult DEVIN TOWNSEND PROJECT nechápu. Snažil jsem se několikrát do jeho hudby dostat, ale kromě menšího vzrušení u jeho STRAPPING YOUNG LAD a desky „City“ se mi tu jeho genialitu nedaří objevit. Jeho minulé vystoupení na BA jsem vždy ignoroval, ale letos jsem si řekl, že musím dát celou show a přijít Devinovi na kloub. Nachystaný na parádním místě, připraven vše vstřebat jsem se oddal tomuhle sympaťákovi... a nic. První skladba, lidi okolo šíleli, s další věcí to samé a takhle to šlo až do čtvrté a já zase nepochopil. Skladby mi přišly rozvláčné, žádný odpich, refrény tak nějak průměrné, ničím zvláštní… nic to se mnou nedělalo. Vůbec nic. (Coornelus)
S MetalGate stage jsem rozloučil s TSJUDER. Tohle divoké trio z hlavního města Norského království nehraje kdovíjak technický ani nářeznický black metal, ale řekněme stravitelnější verzi černého kovu, která lehce koketuje s thrash metalem a hlavně je na živo neskutečně zábavná. Plný stan byl svědkem parádní jízdy, na níž měli stejný podíl všichni tři členové – dva vepředu se nerovným dílem dělili i o vokály, které byly správně špinavé, podobně i zvuk – ten byl špinavý přesně tak akorát, aby k dané muzice sedl. (Johan)
Pak přišlo těžké rozhodování. DEVIN TOWNSEND na hlavní stage, INCANTATION na orientální scéně a vzadu ve stanu TSJUDER. Vyhráli poslední jmenovaní, zejména z toho důvodu, že tohoto syrového sypacího blacku bylo letos na Brutalu jako šafránu. A výběru jsem nelitoval. Norská nesvatá trojice předvedla absolutní masakr, který řadím k těm nejlepším na festivalu. Přesně takovou řezačku jsem po celou dobu postrádal a TSJUDER mě rozsekali na maděru. „Kaos“, „The Daemon Throne“, „Demonic Supremacy“ a další vály naprosto zabíjely a když pak Norové vytáhli „Malignant Coronation“ ze zásadního počinu „Desert Northern Hell“, bylo vymalováno. Mimo autorské skladby zahráli TSJUDER také cover „Sacrifice“ od BATHORY, který do setu perfektně sedl. Severská jízda par excellence. (Opat)
Poslední letošní kapelou, kterou jsem s ohledem na odjezd viděl, byli AMORPHIS. A rozloučení s maximálně povedeným ročníkem to bylo příjemné a pohodové. Prostě festivalová klasika od AMORPHIS. Přehrání největších hitovek z novější tvorby („Under red cloud“, „Sacrifice“, „Silver bride“…) a povinná úlitba starým časům pro fanoušky („Into hidink“, „My kantele“). Příjemné na poslech, ale vlastně jediné, co mě překvapilo, byl návrat ztraceného syna. Pokud jsem dobře viděl, s basou se na pódiu opět potýkal Olli-Pekka Laine. (Goro)
Bylo jasné, že AMORPHIS to nebudou mít po Devinovi vůbec jednoduché, ale i tak se s tím vypořádali se ctí. Jejich muzika mě baví a bavili mě i na živo. Nicméně po čtvrtém songu to balím a vlastně tak pro letošek balím i celý Brutal Assault. Pro mě byli AMORPHIS více než důstojnou tečkou. (Yvor)
FURIA je divná. Její pokroucený black metal mě v jejím podání chytil až na poslední desce, kde je to těžká blackmetalová avandgarda, ale výborná! Jelikož věci na „Księżyc milczy luty“ jsou pomalejšího charakteru, neočekával jsem, že by moc skladeb z této fošny zaznělo. A začátek mě v tom jen utvrzoval. První věc „Opętaniec“ plus další dvě skladby jsem slyšel poprvé v životě. Ze začátku působila FURIA hodně přímočarým dojmem, ale ten punc zvláštnosti si držela neustále. Mohl za to i zvuk, v kterém hraje, stejně tak jako na albu, prim vysoko vytažený basák a kde jeho basa pořádně duní. Se čtvrtým songem jsem se konečně dočkal známých tónů a to v podobě věci „Za ćmą, w dym“. Předpokládám, že už tak slušný koncert mohl gradovat, ale bohužel nastala kolize, kdy už bylo potřeba se přesunout na MAYHEM. Škoda. FURIA byla výborná. (Coornelus)
Polské FURIA jsem dosud neviděl, dostali tedy přednost před AMORPHIS. A ani zde nemohu své volby litovat. Přestože kapela hrála zejména z novějších počinů „Księżyc milczy luty“, „Nocel“ a „Marzannie, królowej Polski“, které už se nevyznačují tak black metalovou podobou, jako staré desky, živě zněla FURIA mnohem více BM, než jsem čekal. V lehkém alkoholovém opojení jsem se zmítal v neprostupné hudbě severních sousedů a užíval si každý tón. FURIA mě skutečně překvapila, ne kvalitou (tu jsem očekával), ale celkovým vyzněním. Jen škoda, že jsem si ji nemohl užít až do konce, neboť se závěr setu kryl s MAYHEM. (Opat)
A nechat si ujít MAYHEM, přehrávající celé legendární album „De Mysteriis Dom Sathanas“, to prostě nešlo. Pódium zdobila plachta s motivem dané desky, všichni členové se zahalili do kápí a třičtvrtěhodinka pravého severského zla mohla začít. Při předešlých setkáních jsem byl často ke koncertům MAYHEM poměrně kritický, tentokrát ale nemohu šetřit chválou. Samozřejmě, mluví ze mě radost už jen z toho, že jsem měl možnost celý kultovní počin slyšet live. Ale i způsob, jakým MAYHEM koncert odehráli a Attila odzpíval, mě odrovnal. Žádné zaváhání, žádné pochyby. Kapitolou samou pro sebe byl zvuk, který byl skutečně jak z 23 let staré desky. Jestli to byl záměr, tak všechna čest. MAYHEM rozhodně nezklamali, pro mě to naopak byl jejich nejvydařenější koncert, jehož jsem byl svědkem. A uzavřel pro mě i celý 22. Brutal Assault. Sice bych rád viděl REVOCATION, ale do druhé hodiny ranní už jsem vydržet nemohl. (Opat)
MAYHEM už mě naživo těžko naženou husí kůži, když už jsem je viděl několikrát, ale důvod proč tentokrát zajít, byl jasný. Měla se přehrávat učebnice black metalu – „De Mysteriis Dom Sathanas“. Upřímně říkám, vidět MAYHEM prvně, tak jsem si asi sednul na prdel. Tisíckrát přehrané hymny „Funeral Fog“ a „Freezing Moon“ mají páni muzikanti už tak pod kůží, že se není se o čem bavit. Hellhammer vše žene neúprosně dopředu, Necrobutcher hází po sundání kápě z obličeje zlý opilecký výraz a Attila za maskou dokazuje neustále svůj vokální talent. Tenhle koncert stál skutečně za to. Perfektně nasvícená scéna, za zády kapely na projekci obal tohoto geniálního alba… Jediným rušivým momentem byly záběry kamery, která si pomáhala nějakým světlem a přesvícené obličeje aktérů postrádaly tu správnou atmosféru; ale tohle šlo řešit přímým pohledem na pódium. Přehrání celé desky se MAYHEM povedlo. To TIAMAT říct nemůžou. (Coornelus)
Poslední kapela festivalu na hlavní scéně je tradičně partou, která holduje funeral doomu, což mi přijde jako pěkné každoroční rozloučení s Brutálkem. Mám tento žánr rád, kluci nebyli proti a tak ještě kus MONOLITHE dáváme. Sice nás to stojí poslední zbytek sil, ale co… Vyslechneme jednu věc, jenž je dlouhá klasických pohřebních patnáct minut, akorát s tím rozdílem, že se z pódia žádný funus neline. MONOLITHE odstartovali poměrně svižnou kompozicí a ačkoliv nezněli francouzští páni vůbec zle, cítil jsem mírné zklamání, protože jsem byl nachystaný na pořádnou depresivní tryznu. Ta možná v průběhu jejich setu nastala, ale na nějaké čekání už mi nezbývalo sil. (Coornelus)
Na závěr jen krátké obecné zhodnocení. Většina z kapel, na které jsem se na BA těšil, nezklamala, mnohé z nich nadchly, potěšily i takové, které jsem třeba původně v plánu neměl. Občas zahaproval zvuk, ale vidím zde zlepšení oproti dřívějším ročníkům. Co kvituji enormně – změnu festivalového piva. Nepitelný Budvar nahradil Radegast, Kozel i Plzeň. Jaká je to paráda, když i desítka (Radek) je pitelná, příjemně se požívá, osvěžuje a zároveň člověk není nametený. Ohromná pochvala, snad tomu tak bude i v příštích ročnících. Počasí nás (kromě soboty, kdy byly ideální festivalové podmínky) zkoušelo, ale ty kapely za to stály. Drobné nedostatky typu špatně vytisklý program si člověk po festivalu nepamatuje, dechberoucí hudební zážitky ale ano. Jediné, co by mě zajímalo, je, kde se vlastně nachází oficiální (neplacený) kemp? Našli jsme akorát fleky s půlmetrovou trávou (ač si nemůžeme stěžovat, stany v nich vydržely bez poskvrny). No a výrazně zvýšené ceny jídla v areálu nás též nemile překvapily, ale daly se najít i pokrmy za rozumnou cenu a v rozumném množství (například indický stánek s vynikajícím vindaloo nebo protější občerstvení s výbornou masovo-zeleninovou směsí). Každopádně, po Brutalu jsme byli fyzicky naprosto vyčerpaní, přesto však spokojení díky mnoha skvělým vystoupením. A příští rok CARPATHIAN FOREST, DEAD CONGREGATION nebo WHOREDOM RIFE? To se asi zase uvidíme, Josefove. (Opat)
Fotky: doplníme
