Noc na pátek byla ve znamení neustále se vracející bouřky a dešťů, lehkých obav o stabilitu stanu, zároveň ale delšího spánku, neboť nás nevyhnalo slunce. Kromě toho, že si někdo v kempu zvolil jako zábavu pro zamračené ráno mlácení do kontejneru, podařilo se nabrat alespoň nějakou energii. Ještě více jí člověk měl po vystoupení nizozemských TEETHGRINDER, pohrobků death/grindových DR. DOOM. Oproti nim jsou více ovlivněni i uřvaným HC nebo black metalem a tahle kombinace je po ránu lepší než Red Bull. Jonathan Edwards je navíc velmi charismatickým vokalistou s dost maniakálním projevem, který celý set posunul ještě do šílenějších sfér. Parádní záležitost na rozjezd, kterou ukončila další průtrž mračen, po níž jsem namísto setu DOOMAS raději zkontroloval stan. Vydržel. (Opat)
Polední menu mi příliš nelahodilo, do areálu jsem se tedy vrátil až na finské melodic death metalisty WOLFHEART. Vlastně ne, ještě předtím jsem viděl asi dvě minuty setu SKYWALKER, které mě dokázaly otrávit na dlouho dopředu. Jenom 6x jsem si mezi skladbami vyslechl, že „my jsme SKYWALKER“, čtyřikrát, že „tohle je Brutal Assault“, s důležitou anoncí, že to je „metalovej festival“. A na závěr, že „kdo nepaří, tak je debil“. Pak možná začal i nějaký song, to mi však po tomto zážitku bylo úplně jedno a radši jsem se běžel někam schovat. (Opat)
Již zmíněné WOLFHEART sice doma nějak aktivně neposlouchám, na melodic death zas tolik nejsem, ale naživo mě bavili. Taková odlehčená příjemná show, u níž je jisté, kde leží kapelní vzory, ale nepůsobí jako úplná vykrádačka. Basákovi by mohli vzít mikrofon, aby pořád nedělal „hej hej“, jinak ale naprosto pohodové vystoupení. Frontman Tuomas Saukkonen byl přívětivou odezvou nadšen a poděkoval i za první wall of death při koncertě WOLFHEART – ocenil zejména její spontánnost. Na nějaký častý domácí poslech to nevidím, při pátečním odpoledni ale přišla podobná muzika vhod. (Opat)
Po jarním koncertu v Praze, kde předskakovali finským INSOMNIUM, jsem se na WOLFHEART hodně těšil. Nezklamali. Jejich pojetí melodického death metalu mám rád a dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Hrálo se pochopitelně především z aktuálního alba „Tyhjyys“, ale seveřané neopomněli ani hitovky ze starších alb. Povedené vystoupení s velmi slušným zvukem. Za mě určitě palec nahoru. (Yvor)
Pátek… tak to byl den jako z nosu. Avizované blbé počasí se dostavilo a bylo to ještě horší, než jsem čekal. Chcanec, chvilku sluníčko, zase slejvák… pořád dokola. Půl hrací doby festivalu trávíme na ubikaci, protože nás netáhne žádná kapela a je potřeba rozložit síly. Ty koncentruji do dvojbloku CARCASS a ELECTRIC WIZARD, zbytek je tak nějak nad plán. Přicházíme do areálu za zvuku CROWBAR. Ti to na pódiu drhnou svým charakteristickým neotesaným stylem, který působí maximálně věrohodně a poctivě, ale po pár skladbách se začíná ten jejich sludge stoner válec sjíždět do jednoho bodu a mám problém rozlišit druhou věc od páté. (Coornelus)
Počasí si v pátek usmyslelo, že nám zkomplikuje živobytí, ale ve srovnání se stanujícími fanoušky musíme uznat, že jsme dopadli dobře. Vyrazili jme až po přeháňkách vybaveni gumáky a pláštěnkami (kdyby se déšť vrátil) a první, koho jsme měli v plánu aspoň chvíli okouknout, byli CROWBAR. Ti podávali svůj dřevorubecký sludge s naprostým přehledem a evidentní chutí, což u tatíků s prošedivělými plnovousy dělalo radost i posluchačům. (Johan)
CROWBAR příští rok oslaví třetí jubileum založení (zpočátku ještě vystupovali pod názvy AFTERSHOCK, WREQUIEM nebo THE SLUGS), logicky tak patří k zakladatelům žánru sludge metal. Kytarista a zpěvák Kirk Windstein tuto káru táhne od počátků a stal se naprostou ikonou CROWBAR, s narůstajícím věkem mu ale neubývá na elánu a vokál hrubne a hrubne, což je i ku prospěchu věci. Možná překvapivě se borci z Louisiany zastavili jen jedinkrát u loňské desky „The Serpent Only Lies“, jinak šlo spíše o průřez bohatou diskografií s důrazem na eponymní počin z roku 1993. Osobně CROWBAR sleduji spíše v posledních letech, potěšila mě tedy zejména šlapavá „Walk With Knowledge Wisely“. Celkově mě set bavil, zvuku nešlo, stejně jako u předchozích WOLFHEART, nic vytknout. (Opat)
GRAVEWORM jsem na živo viděl po delší době. Poslední dvě alba mě nějak minula a tak jsem byl poměrně překvapený, že z předchozí sestavy jsem zaznamenal pouze dva členy a navíc bez kláves, které nahradil sampl. Kapela si vystoupení evidentně užívala a předák Stafano publikum neustále burcoval. Mně se koncert poměrně líbil, ale mám tak nějak pocit, že GRAVEWORM mají svá nejlepší léta už za sebou. Koncert to nebyl špatný, ale když srovnám jejich set s vystoupením na Kaltenbach Open Air 2008, tak to bývávala jiná káva. (Yvor)
Pokud jsem si dosud u pátečních kapel nestěžoval na ozvučení, teď to musím trochu porušit. První formací na zadní MetalGate stage byli novozélandští ULCERATE, kteří se zaslouženě těší stále větší popularitě. Mně sice novinka „Shrines of Paralysis“ nevlezla do palice tolik jako předchozí záležitosti, pořád jde ale o jednu z vrcholných skupin technického a atmosférického death metalu, která mě pár let zpět naživo v pražské Modré Vopici solidně zničila. Na Brutalu mi ale ULCERATE tolik nesedli a může za to už zmíněný zvuk, neb při rychlých a zběsilých pasážích se nástroje (ač jich není mnoho) slily ve hlukovou kouli. Pomalejší části vyzněly dobře, ale v sypacích se těžko dalo orientovat. Ono to není jednoduché ani na desce, natož s nedokonalým zvukem live. Samozřejmě, věci jako „Everything is Fire“ nebo „Cold Becoming“ mě vždy dostanou, ponořit se do toho ale úplně nešlo. Snad tedy v listopadu v Praze. (Opat)
Jedna z mých nejoblíbenějších thrashovek se jmenuje SACRED REICH. A jedna z mých nej thrashovek, kterou jsem ještě neměl možnost vidět živě, se jmenovala SACRED REICH. Naštěstí u slovesa v předchozí větě mohu použít minulý čas, protože jsem se dočkal. Pravda, ten bonus v podobě počasí bych si klidně odpustil… Na úvod „Ignorance“ a hned jsem věděl, že to nemůže dopadnout špatně. Alespoň co se hudby týče, protože přímo nad pódiem se začala valit mračna a během chvilky vypukla josefovská verze apokalypsy s vichrem a průtrží mračen. Tohle byl opravdu „brutal assault“… Hraní bylo přerušeno a následoval rychlý úprk do sucha, kde všichni drželi stan s distrem a já tak mohl v klidu a bezpečí popíjet a pokuřovat (smích). Živly se vybouřily, já občerstvil, převlékl a když jsem za pár desítek minut dorazil před pódium, zrovna začínalo pokračování. Naštěstí… A já se opět ponořil do začátků devadesátých let, kdy jsem své milované album „The American Way“ takřka nevyndaval z přehrávače… A užil si z něj vrchovatě (titulní song, „Who´s to blame“, „Crimes against humanity“). Až mně ta nostalgie málem vehnala vlhkost do očí (úsměv). Ale ono v případě SACRED REICH co skladba, to klasika („Death squad“, „Independent“, „Surf Nicaragua“…). Sestava jak víno a v jejím čele věčně usměvavý pohodář Phil Rind. Musím přiznat, že mě až překvapilo, s jakým přehledem si to pánové dávali. Z mé strany naprostá spokojenost. Staří pardálové zase vyučovali jak se má hrát thrash. Co příští rok zkusit třeba ATROPHY? Jen že bych si rád odškrtl další oblíbence… (úsměv). (Goro)
SACRED REICH i přes smolné počasí odehráli parádní koncert. Zatímco někteří jedinci hrdinsky čekali, jestli z černajícího nebe opravdu sprchne a do poslední chvíle vydrželi na place, my jsme s Coornelusem takticky zmizeli do hospody vedle nádvoří a tam byli svědky úprku fans i výpadku elektřiny. Dumali jsme, jak to organizátoři vymyslí a nakonec byli s rozumným řešením spokojeni. Po nahození elektřiny (nevím, co je pravdy na tom, že areál jel na generátory a město bylo bez proudu) se celý program posunul o třicet minut a hrálo se vesele dál. V případě SACRED REICH opravdu vesele, protože to prostě bylo zábavné vystoupení, jedno z nejlepších na celém Brutalu. (Johan)
Nejít na SACRED REICH by byla škoda a i když se blížila po nebi apokalypsa, riskli jsme to a vyplatilo se. Patálie, jaké během setu nastaly, popsali už barvitě Goro a Johan, a tak jen přidám, že ač kapelu znám jenom podle názvu, byl jsem příjemně překvapený, jaký thrash metal s nadhledem pánové hráli. Bavily mě vlivy poctivé americké školy – z muziky jsem cítil kromě klasických postupů i hravost, jakou disponovaly crossoverové kapely typu M.O.D. Závěrečné hitovky, kde se střídaly pomalejší pasáže s těmi rychlejšími, byly prostě k sežrání, a znát repertoár tak jako lidé okolo, zpíval bych snad s nimi. Super koncert, který si kapela maximálně užívala, což platí hlavně pro usměvavého basákozpěváka. (Coornelus)
Po ULCERATE přišla největší průtrž dne, znovu se vrátila bouře (dlouho jsem nezažil, aby v pravidelných intervalech bouřilo po dobu nějakých osmnácti hodin), sypec nás bohužel potkal na půli cesty ze zadní stage a vlnící se stan Red Bullu příliš nepomohl. V hlavě se mi honily myšlenky, kde asi budeme spát po zbylé dvě noci, tohle přece stan nemohl přežít. Ale překvapil a o nocleh jsme nepřišli. Přišel jsem však o INCANTATION a POSSESSED, které jsem měl původně v plánu, vzhledem k situaci jsem ale raději zkontroloval obydlí a před vzápětí dalším počínajícím deštěm se na chvíli schoval, prochcaný už jsem byl i tak dost. Navíc jsem tak nějak očekával, že bych se na POSSESSED asi do stanu u zadní scény ani nenarval, přeci jen si asi tato legenda zasloužila velké pódium. (Opat)
Po skvělých SACRED REICH se přesouvám pár kroků k vedlejšímu pódiu. Tam začínají úřadovat INCANTATION, kteří zahajují první ze tří plánovaných vystoupení. A jestliže jsem u předchozí kapely psal, že staří pardálové vyučovali, jak se hraje jejich milovaná hudba, tak v případě INCANTATION mohu napsat úplně to samé. Přesně takhle by měla deathmetalová šibřinka vypadat. Agresivita, nasazení, špína, brutalita, takřka hmatatelné zlo a rouhání… John McEntee a spol. jsou prostě zárukou kvality. Klasici žánru, kteří nemohou zklamat. Parádní představení. (Goro)
Po průtrži mračen se areál rychle změnil v bahniště, ale my přesedli do gumáků, oblékli pláštěnky a mohli fungovat i přes občasné přeháňky. Atraktivním prostředím se stala zastřešená MetalGate stage, kam jsem měl namířeno na POSSESSED. Ale podobný nápad dostalo nějak moc lidí… Narvaný stan mě ale neodradil a z jedné strany jsem se vmáčkl dovnitř zhruba do desáté řady, kde bylo místo i pro další nostalgiky. Reference kamarádů, kteří POSSESSED v nedávné době viděli, slibovaly nevšední zážitek, a na Brutalu tomu nebylo jinak. Kapela, která za svou existenci vydala všeho všudy dvě alba (obě před více než třiceti lety), odehrála dech beroucí koncert. Zvuk byl sice o maličko hlasitější, než bych si přál, ale opět zafungovaly špuntíky a tak nic nebránilo vrátit se do osmdesátých let a oddat se metalu, který není ani thrash, ani death, ani black, ale mixem všech uvedených žánrů. Skvěle sehrané kapele vévodil Jeff Becerra, který je sice na invalidním vozíku, ale tento hendikep mu evidentně nepřekáží v totálnímu prožívání muziky i přednášených textů. Během vystoupení skvěle naladěný frontman vypadal na konci až dojatě; nevím, jestli nečekal tak bouřlivou a přívětivou kulisu, nebo to tak má vždycky, když lidi aplaudují každý odehraný song… Druhý luxusní koncert deštivého pátku, 100% nadšení. (Johan)
Vzhledem k živelné přírodě se program na hlavních scénách posunul o půl hodiny, do areálu jsme se tedy vrátili zpět ve čtvrt na osm na metalcorové AUGUST BURNS RED. Kdo mě zná, asi tuší, že tento žánr není zrovna mým nejoblíbenějším, ABR mě ale roky zpět docela zaujali počiny „Constellations“ nebo „Leveler“. Cenil jsem svojský přístup k hudbě, která nebyla jen o tradičním metalcorovém pidlikání, ale obsahovala i něco navíc. I naživo AUGUST BURNS RED udrželi po celou dobu moji pozornost a bavili mě. Docela překvapivě hráli zejména ze starých alb, ať už jich dvou zmiňovaných, nebo ještě dříve vyšlého „Messengers“. Jediné, co bych rozhodně vynechal, bylo ničím nezajímavé bubenické sólo. (Opat)
ELUVEITIE jsou další z kapel, které si prošly rozsáhlými personálními změnami. Tou nejzásadnější je bezesporu odchod zpěvačky Anny Murphy, která se rozhodla pro sólovou dráhu. Na výkon kapely tyto personální rošády však dle mého neměly žádný vliv. ELUVEITIE si jedou pořád to svoje a lidi to baví. Nejinak tomu bylo i tentokrát a já s tím nemám žádný problém. (Yvor)
Fanouškům kapely ELUVEITIE se předem omlouvám, ale nešli jsme na ni s nejmenovaným kamarádem proto, abychom si koncert užili, ale abychom si udělali představu, co tak lákalo našeho (pro jistotu taky nejmenovaného) kamaráda, který se jinak neustále křižuje obráceným křížem a prohlašuje za blackmetalového ortodoxa. (úsměv) Ale abych jen nerýpal, v začátcích existence se mi ELUVEITIE líbili, přišlo mi, že nejdou fanouškům tak na ruku a že z nich „něco“ čiší. V současné době už mě jejich vlezlá produkce nezajímá, a to, že dnešní ELUVEITIE nejsou těmi původními (po změnách v sestavě ani nemůžou být...), se ukázalo v plné nahotě. Absolutně nezajímavý hlas nové zpěvačky nás ještě nevyhnal, ale pak došlo k okamžiku, který se v romantických komediích označuje jako splynutí duší. (úsměv) Když kapela nasadila refrén „silný jak hovado“, v setině sekundy jsme se na sebe s nejmenovaným kamarádem podívali a řekli „jdeme“. (Johan)
SWALLOW THE SUN jsem zhlédl zpoza stanu u MetalGate stage (cením, že letos poprvé přibyla velkoplošná obrazovka i u třetí scény), kam kupodivu i zvuk dolehl příjemně vyrovnaný. Nejsem žádným znalcem tvorby, v podstatě vždy novinku poslechnu a nijak zvlášť se u ní nezadržuji, ale ze zvědavosti jsem STS poslechl a bavili mě. Prezentují se takovým uvolněnějším doom/deathem, melancholie je v jejich hudbě znatelná, žádný funeral to ale není. SWALLOW THE SUN tak paradoxně zněli příjemně podmanivě, zasněně, nevytvářeli však uvnitř nějaké depresivní rozpoložení. (Opat)
Nastal ten správný čas a na pódiu se objevují legendární CARCASS. Ti jsou pro mě srdeční záležitostí a to hlavně díky albu „Heartwork“, které mi v mládí otevřelo jiné obzory. Z toho revolučního alba koneckonců zaznělo dost skladeb, překvapivě však chyběla „No Love Lost“, ale hymny jako titulní věc, nebo „This Mortal Coil“ a „Buried Dreams“ vše dokázaly nahradit. Staré věci fungovaly pořád slušně a i mě překvapilo, že songy z jejich nejstaršího grindového období nebyly jen do počtu. To si ale nemyslím o skladbách z poslední řadovky „Surgical Steel“, protože při jejich přehrání byl rozdíl v kvalitě citelný. Naopak perfektně zapůsobila téměř rocková „Keep On Rotting in the Free World“ ze „Swansong“. Z téhle nedoceněné desky bych snesl víc věcí, ale i tak byl průřez diskografií v podání CARCASS parádní záležitostí, kterou si evidentně užívala celá kapela, akorát to dementní hecování publika si mohl Bill odpustit. (Coornelus)
Liverpoolští CARCASS naprosto zabíjeli! Stáli jsme úplně vzadu, přesto se k nám donesl naprosto fantastický zvuk, riffy byly zničující, flažolety kopaly do xichtu, tady bylo všechno správně. I setlist, který byl z větší části zaměřen na dosud poslední „Surgical Steel“ a legendární počin „Heartwork“, dostalo se ale i pár starších grindovějších záležitostí nebo na úvodní song „Keep on Rotting in the Free World“ z rozpačitě přijatého alba „Swansong“. Lídr Jeff Walker působil trochu napitě, což ještě přidalo k uvolněnosti setu, který jakožto náhrada za současné MORBID ANGEL zapůsobil perfektně. MA jsou sice mému srdci blíž, ale s Davidem Vincentem, takže bych si radši než je dal projekt I AM MORBID, pod nímž Vincent a jeho spoluhráči přehrávají pecky z prvních čtyř desek. S Tuckerem mě tolik neberou, a tak jsem CARCASS vlastně uvítal a naživo potvrdili svoji sílu. (Opat)
Za odpadnuvší MORBID AGEL se podařilo pořadatelům sehnat více než adekvátní náhradu v podobě CARCASS. Že se nejednalo o krok vedle, potvrdil narvaný kotel. Všichni jsme si tuto death/grindovou jízdu užili. Ono co víc psát. Byla to prostě paráda. (Yvor)
Před začátkem festu pro mě bylo prioritou číslo jedna vidět set ELECTRIC WIZARD. Jenže znáte to, těšíte se a ono je pak všechno jinak. Naštěstí tady to neplatilo a po konci vystoupení musím konstatovat, že to bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Doomový velikáni, kteří ovlivnili tisíce kapel, ukázali hned od prvních tónů, v čem je jejich síla. Repetitivní riffáž, ze které cítíte, že to tak dobře nikdo jiný prostě neumí, dokonalý zvuk, nasvícení scény, video projekce… to vše okamžitě pohltilo a nezbývalo než mlátit celým tělem. Jus Oborn a jeho parťáci to do lidí nasázeli s přehledem a přehrávali ze své bohaté diskografie jeden hit za druhým. Jediným menším neduhem byl lehce upozaděný vokál. Po úvodu, který obstarala „Witchcult Today“, se přešlo do jednoho ze dvou největších kapelních hitů „Black Mass“ a pokračovalo se zpět do dalšího temného riffovaní ve skvělé „Satanic Rites of Drugula“. 2/3 setu jela za kapelou projekce, kde se objevovaly převážně obnažené děvy, které většinou byly bičovány. Ne že by to byl můj šálek čaje, ale u ELECTRIC WIZARD to nepůsobilo nijak trapně. Ke konci byly pouštěny psychedelické obrazce, které zase korespondovaly se skladbami, které dostaly trochu víc hypnotického vyznění, aby závěr a dílo zkázy obstarala hymna „Funeralopolis“, která kdyby nezazněla, byl by zbičován samotný mistr Oborn. Zážitek první kategorie. Tak hodnotím show těchto smažek, které odehrály koncert s prstem v nosu a dali mi dotknout se doomového nebe. Top koncert letošního Brutalu se právě zrodil. (Coornelus)
Čarodějnice, Lucifer, černá magie, okultismus, závan halucinogenů a starých dobrých BLACK SABBATH… Jasné znamení, že v akci jsou ELECTRIC WIZARD. Občas si je rád poslechnu, ale nejsem jejich oddaným fanouškem. A musím napsat, že tímto setem mě naprosto rozsekali. Nevím, jestli to bylo tím, že po všech těch „nářezech“ působili jako balzám, ale v daném čase a místě mě vážně sedli. S drinkem v ruce jsem sledoval pódium a pohupoval se do temných sabbathovských riffů, které chvílemi působily až hypnoticky, a užíval si. Veliká paráda a překvapení, které jsem vážně nečekal. Tohle byla opravdu „Black mass“... (Goro)
ELECTRIC WIZARD ukázali, že není fetka jako fetka. (úsměv) Zatímco sobotu ovlivnily drogy a čert ví co ještě fatálně a proměnily jeden z nejočekávanějších koncertů letošního Brutalu ve frašku, předák ELECTRIC WIZARD a profík v pojídání šmakulád se předvedl v hodně dobré formě – resp se v hodně dobré formě předvedla celá jeho kapela. Nejsem žádným velkým znalcem repertoáru, ale nějaká alba jsem si poslechl i před Brutalem a ve finále jsem byl spokojenější s živou produkcí. Na albech se totiž objevují i na poslech těžší skladby, kterým se kapela na živo víceméně vyhnula a sázela do lidí v podstatě jen hity. Celý set působil jako dekadentní mše, kytary ohavně vrčely a bicí duněly, jako kdyby zvěstovaly blížící se konec světa. Výborný koncert, v pátek už třetí, který jsem dal komplet. (Johan)
ELECTRIC WIZARD mě osobně úplně míjí. Vím, že spousta fans byla z jejich vystoupení nadšená a pod pódiem měli velmi slušnou návštěvu, nicméně na mě to nefungovalo. Pro jistotu jsem ještě doma na YouTube hodil namátkově několik poslechů, avšak efekt byl stejný. Bohužel. (Yvor)
Poslední ze tří grindcorových kapel, kterou jsem si během Brutalu nechtěl nechat ujít, byli rodáci z Vaasy ROTTEN SOUND. Sice už jsem v pozdní hodině byl trochu grogy (cca půl dvanácté), avšak Finové mě dokázali tak nabudit, že jsem nakonec vydržel do půl čtvrté. To byla naprostá bomba, řezavý švédský zvuk kytar, sypačka jako blázen, perfektní zvuk, tohle byla fakt dávka adrenalinu přímo do žíly. Jedinou kaňku měl set ROTTEN SOUND – byl moc krátký. A to neplánovaně. Předchozí FRONT LINE ASSEMBLY totiž výrazně natáhli svoji show (nebo před ní moc dlouho zvučili, zkrátka SWALLOW THE SUN, kteří hráli před kanadskými elektroniky, skončili včas, a když jsme se k zadní scéně vraceli a už měli začínat ROTTEN SOUND, FLA teprve končili). Samotné ROTTEN SOUND zkrácení vystoupení podle toho, jak se chvíli domlouvali, čím tedy koncert vlastně zakončí, zaskočilo. Škoda, klidně bych si pár minut navíc této syrovosti dal. (Opat)
Po tryzně, kterou předvedli ELECTRIC WIZARD, bylo obtížné se naladit na jinou muziku. Ale když jsme cestou na základnu procházeli kolem Keep Ambient Lodge, zněla odsud skoro blackmetalová kytara a tak jsme neodolali. Keep Ambient Lodge, vnitřní prostor v budově vedle zelené (tou dobou hnědé) louky vybavený sedačkami všeho druhu (v nich žel hlavně spali opilci), sloužil pro produkci noise, ambientu, drone a podobných podivností, takže jsme mu zatím pozornost nevěnovali, nicméně ostré tóny nás trochu nalákaly… a uvnitř hrálo belgické trio YHDARL a překvapivě to byla i muzika. Bicmen s kytaristou produkovali blackovou smršť zasazenou do noise základu a do toho freneticky řvala zpěvačka se začerněným obličejem. Chvíli to bylo zajímavé, ale prakticky pořád stejné… Když zpěvačka neryčela, bylo to tísnivé, když ryčela, bylo to strašidelné, se zájmem to sledovalo zhruba dvacet stojících zvědavců, vsedě/vleže pak další asi tři desítky. Jako rozšíření obzorů zajímavé, ale doma bych si YHDARL nepustil. (Johan)
Rozmanitost line-upu na Brutal Assaultu se krásně zdokumentovala v pátek večer. Na zadní scéně totiž po grindcoru následoval post-rock, aby program uzavřel black metal. Druhý jmenovaný žánr zastupovali irští náladotvůrci GOD IS AN ASTRONAUT, kteří byli na BA dva roky zpět, kdy jsme si je dali zpoza stanu vleže. Tentokrát jsme nabiti energií z ROTTEN SOUND zvládli set stojmo, což vzhledem k propracované světelné show bylo devízou. Hlavní ale byla hudební složka a ta byla precizně zvládnutá, zvuk byl skvostný a jestliže jsem se v duchu trochu obával, že mě GIAA zase spíše uspí po grindcorové náloži, tak ani náhodou. Emocemi nabitý koncert. (Opat)
Následoval rychlý přeběh k hlavní scéně na norské EINHERJER. Kapelu, která započala vikinské tažení už téměř před čtvrt stoletím, stále však patří spíše do té druhé ligy, jíž se nedostává takové uznání. Je fakt, že hudba EINHERJER je možná až příliš jednoduchá, neinovativní, naživo je ale prostě zábavná. Dorazili jsme asi v půli setu, dali jsme si songy jako „Far Far North“ nebo „Dragons of the North“ a na závěr nemohlo přijít nic jiného než chytlavá klipovka „Ironbound“. Já se bavil, podobně odlehčená hudba přišla vhod. (Opat)
Zpět na zadní scénu, kde to odpálila poslední kapela pátečního dne – DER WEG EINER FREIHEIT. Dosavadní dvě koncertní zkušenosti vždy patřily k vrcholům daných festivalů, ať už Phantoms of Pilsen nebo Enter the Eternal Fire ve Volyni. Do třetice všeho dobrého, i na Brutalu to stálo za to. Dlouhé epické riffy v kombinaci s neúnavným blastbeatovým marastem Tobiase Schulera naprosto zabíjí, kromě věcí z předešlých počinů došlo i na ukázku ze za pár dní vycházejícího čtvrtého alba DWEF „Finisterre“, které slibuje další várku rozměrných kompozic. Nikitovi Kampradovi se podařilo stvořit materiál, jenž zní neotřele, a zaslouženě s ním slaví úspěch. (Opat)
Fotky: doplníme
