Ranní ptáče za pomoci kvalitního thrashe dál doskáče. Asi to úplně neplatilo, ale jít se podívat na EXORCIZPHOBII nám přišlo jako dobrý nápad. A ač to kluci odpálili jako první v půl jedenácté dopoledne, působili velice spokojeným dojmem, který se přelil i mezi dorazivší fans. Ti na oplátku kvalitní hudbě udělali i menší mosh pit. A díky tomu, že vypadla následující kapela HIGHER POWER, měli kluci víc času na hraní a tak se jejich set nad plánovaný rámec o něco protáhl. Kapele to sedlo a odstartovala tak parádně čtvrteční den. (Coornelus)
Čtvrtek byl jediný den, ve který mě zajímal i dopolední program. Mohl za to zajímavý trojblok domácích kapel a jihoamerické amazonky. Čtyřboj načala EXORCIZPHOBIA, banda mosh z Krkonoš, která hraje u nás ne zrovna častou verzi Amerikou a skejty načichlého thrash metalu. Slunce pálilo a Skoří a spol. pálili ostrými, jeden výstřel zábavnější než druhý. (Johan)
Ač o NERVOSE řada lidí smýšlí jako o kapele, která své úspěchy staví na půvabech členek, já patřím mezi ty, kterým se líbí (i) muzika. Hlavně ta na loňském albu „Agony“, z nějž Fernanda a Prika s podporou nové bubenice Luany hlavně hrály. Dali jsme si celý set z přírodní tribuny, kde byl solidní zvuk, a mohli tak sledovat, jaký dav se na slečny sešel – obrovský, takový se většinou objevil až kvečeru. Lidi se bavili, holky se bavily, byly samý úsměv, navíc jim to hrálo… a když daly hit jako hrom „Guerra Santa“, měl jsem co dělat, abych se nerozběhl do kotle a nezačal tam křepčit s mládeží. (úsměv) (Johan)
Po thrash metalu od tuzemských zástupců se na pódiu objevil thrash metal exotického střihu. I když exotického... dneska už jsou brazilské divoženky brány za festivalové jistoty. NERVOSA má už jméno jako prase, což se ukázalo v plné kráse, kdy kolem poledne byl prostor nejen před pódiem fanoušky zaplněn až po okraj. Holt ženské táhnou. A je potřeba uznat, že holky tomu jdou naproti. Příjemné vystupování, pro chlapa ne úplně blbej pohled na pódium a nakonec i ta hudba je čím dál tím lepší. Standardní thrash, příjemné vystupování, dobrá nálada… tohle nemohlo urazit. (Coornelus)
WAR FOR WAR rozdělili fanoušky na dva antagonistické tábory – jeden křičel o trapnosti a nejhorší kapele na Brutalu všech dob, druhý si vystoupení užíval. Já patřím mezi ty, kteří asi nemají vkus (úsměv), protože se mi líbí jak album „Illud Tempus“, tak se mi líbil koncert, z valné většiny postavený právě na letošní nahrávce. Zazněla třeba „Zajištěná cesta“, „Illud Tempus“ nebo „V těžní kleci květ“, ze starší tvorby pak „Uran, uhlí, železo“, všechno chytlavé songy. Obecně samozřejmě vynikal Lenčin famózní operní přednes, který do Morbivodových melodií a pochodových rytmů pěkně zapadá. Přišlo mi, že tahle taneční muzika bavila nejen oba hlavní protagonisty, ale i zbytek kapely, který se rekrutoval ze STÍNŮ PLAMENŮ (Opat, Egon, Sheafraidh) – až tak často se nevidí, že by si kytarista se zpěvačkou nasucho zpíval. Přidám-li přímo skvostný zvuk, vychází mi palec nahoru. (Johan)
Jednou z nejkritizovanějších kapel festivalu byli WAR FOR WAR a není se co divit. Morbivod s Lenkou stvořili hudbu, která svými elektronickými podklady, jež jsou občas v kombinaci s operním zpěvem dotyčné dámy opravdu na hraně snesitelnosti, působila slušně řečeno zvláštně. Ač mám Morbivodův rukopis jinak celkem rád, přikláním se spíš k tomu, že to, co lezlo z beden, nebylo úplně košer a pauza, kterou jsem během jejich setu vykonal, byla nutná. Navzdory tomu měla kapela jeden z nejlepších zvuků na hlavní stagi. (Coornelus)
Úvod čtvrtečního dne pro mne znamenal přípravu na vystoupení a následný set s WAR FOR WAR, který dle očekávání vyvolal reakce různé. Za mne a za kapelu ale mohu říci, že jsme si koncert užili na maximum, že odezva od publika byla nad očekávání, zvuk na pódiu naprosto precizní a určité až přehnané výplody nám skutečně nemohou zážitek znechutit. (úsměv) Díky všem za podporu! (Opat)
INSANIA nemohla chybět. Vydala desku, pořadatel festivalu ji má rád, my ji máme taky rádi a takových se nás sešlo dost. Jelikož měla INSANIA klasický festivalový kratší čas na hraní, zaznělo relativně málo skladeb a logicky nemohla uspokojit každého, tím pádem tomu něco chybělo. Ze strany kapely to bylo příjemné vystoupení, ale na pořádný plnohodnotný příděl je potřeba se dostavit na podzim do klubů. Zazněly i novinky z poslední desky jako třeba „Joe si nepohlídal záda“, „Co zní temně, musí ze mě“ nebo klipovka „Nebe a Nietzsche“. V setu mi citelně chyběla nová hitovka „Chyby, co stihneš jen jedenkrát“; na rozdíl od názvu skladby tuhle chybu, doufám, INSANIA na podzim napraví. (úsměv) (Coornelus)
INSANIA a čtvrtý kompletní set v řadě. Poly a spol. měli na prezentaci čtyřicet pět minut a tak samozřejmě nemohlo dojít na všechny skladby, které bych si představoval. Chybělo mi něco z „Freuda“, podobně jako Coornelusovi „Chyby...“, ale jinak jsem byl spokojený, ono beztak platí, že co skladba, to hit. Lidi se bavili, my taky, většinu textů jsme si zakřičeli a zakřičel si i Klíma, svou tradiční okultní detektivku „Vražda ve staré hvězdárně“. Potěšila i svižná jízda (nebo spíše let – úsměv) „Letíme dál“ a než se člověk nadál, bylo po všem. Škoda, dal bych si dvojitou porci… tak doufám, že si ji užiji v klubu v rámci chystaného turné. (Johan)
Zvědav jsem rozhodně byl na švédské grindcoristy GADGET, jejichž energická hudba na mě vždy kladně působila například při běhu. Rodáci z Gävle se s tím příliš neserou, do půlhodinového kotouče narvou ke dvaceti skladbám, které se nevyznačují žádnou velkou rozmanitostí, účel nakopat koule ale splňují. Naživo mě ale GADGET trochu zklamali a mohl za to zejména příliš navýškovaný zvuk, který právě té agresivitě nedával dostatečný průchod. (Opat)
Na rozdíl od GADGET měli CRYPTOPSY zvuk vynikající, a navíc též playlist, neboť v současnosti naživo přehrávají jedenadvacet let staré album „None so Vile“, které patří k povedeným klasikám kanadské skvadry. Nazpíval ji tehdy sice Lord Worm, který byl dlouhou dobu poměrně charakteristickou tváří této deathové formace, Matt McGachy ale live předvedl skvělou práci. Celkově to čtveřici ohromně šlapalo, drtivé riffy zadupávaly i za horkého odpoledne do země, některé pasáže byly chytlavé, jiné naopak zničující. CRYPTOPSY mi hodně sedli. (Opat)
Kanadská stálice CRYPTOPSY a klasika „None So Vile“ v celé své kráse. Zahráno s přehledem a o kvalitě materiálu se nemá cenu bavit. Jen ten Lord Worm mi tam, s dovolením, chyběl… A Flo to má pořád v ruce. Už jen sledování jeho hry je zážitek. Death metal vysoké kvality, ale některá jejich vystoupení jsem si užil více. Ono to pekelné vedro a slunce svítící přímo na mordu tomu také příliš nepomohlo… (Goro)
Po nějaké té pauze jsem se přesunul na MetalGate stage, na níž čtvrteční program otevírali HOUR OF PENANCE. Italští brutální technici, kteří Českou republiku navštěvují poměrně často a se kterými jsem tak několikrát měl tu čest. Tentokrát jsem je poslouchal spíše z dáli, neboť ve stanu byl dost nahulený zvuk. Takový námrd musí být dobře rozpoznatelný, jinak se slije v kouli a tak tomu bohužel tentokrát bylo. V poslední době navíc HOUR OF PENANCE anii studiově nejsou zrovna dvakrát variabilní, časy „The Vile Conception“ či „Paradogma“ jsou pryč, a trochu jednotvárnější tvorba mi tolik nesedí. (Opat)
HOUR OF PENANCE se s tím vůbec nepárali. Tahle kapela prostě nikdy nezklame a své kvality jasně potvrdila i na letošním ročníku BA. S podporou velmi nadprůměrného zvuku jsem si jejich show vychutnal a zaplněný stan napovídal, že jsem rozhodně nebyl sám. (Yvor)
Malá pauza na pivko a opět návrat na MetalGate stage, jelikož se ke svému setu chystali jihočeští veteráni AVENGER. S Radkem u mikrofonu jsem kluky viděl poprvé a byl jsem velmi mile překvapen. Na místě, kde jsem stál, byl opět velmi dobrý zvuk a na rovinu říkám, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení AVENGER, jaké jsem měl možnost vidět. Před velmi slušnou diváckou kulisou kluci stihli pokřtít i své nové CD a nutno podotknout, že i na kmotru Pavlu byl pro mužské oko pohled náramný. Jó, když je hodně dřeva před chalupou… (smích). (Yvor)
AVENGER byli teprve druhou kapelou, kterou jsem viděl na MetalGate scéně a byl to pro mě docela zvukový šok. Zvuk se zde zhoršil a lezl z beden na hraně hlasité únosnosti a tak bylo potřeba jít mimo prostor stanu. Tohle nezachraňovaly ani špunty. Celkově AVENGER zahráli dnes už standardní vystoupení, které je řemeslně na vysoké úrovni, ale něco, co by přispělo k většímu nadšení, se nekonalo. Kapela zde pokřtila své nové album, které bylo tak čerstvé, že to snad ani víc nejde. Křest proběhl za pomoci blondýny, která je teď momentálně snad úplně všude, a působil tak nějak nijak. Při takovýchto momentech si vždy říkám, jestli je nutné tento z drtivé většiny rozpačitý akt vůbec vykonávat. (Coornelus)
U zadní scény jsem zůstal i na tuzemské zástupce AVENGER, kteří na Brutalu křtili novou desku „Mír v harému smrti“. A nutno říct, že přes únavu z úmorného vedra mě Jihočeši vzpružili a parádně jsem si jejich show užil. Za prvé to prostě pětici v současnosti skvěle funguje, za druhé mi setlist složený z ukázek nové tvorby + hitovek typu „Před bouří“ nebo „Dark Metal“ plně sedl, a za třetí – ten ZVUK!!! To byl naprostej křišťál, precizní práce, před kterou nezbývá než smeknout. AVENGER potvrdili pozici jedné z nejlepších tuzemských formací v rámci black i death metalu. Nemohu se dočkat, až si novinku poslechnu z kotoučku. (Mé díky patří Rámusovi!) (Opat)
Jít na AVENGER byla povinnost. (úsměv) Sice jsem partu slavící čtvrtstoletí existence viděl nedávno na ETEF festu, ale mám jejich muziku rád, skladby dobře znám, tak mi nevadil ani příliš hlasitý zvuk, na jehož zcivilizování mi špunty v uších stačily. Horší to v první řadě bylo s hrudním košíčkem, který pěkně vibroval… (úsměv) Zazněly skladby z nového alba „Mír v harému smrti“ i prověřený hymnus „Dark metal“, který jsme si s DéPéHáčkem od plic zařvali… (Johan)
Zůstávám zakořeněn na MetalGate scéně, protože po tuzemském black/deathu od AVENGER nastává čas na francouzské black metalisty THE GREAT OLD ONES. Ti letos vydali velmi oceňovanou desku „EOD: A Tale of Dark Legacy“, kterou jsem ale ještě úplně neprokoukl a nevěnoval jí náležitou pozornost. Vystoupení mě bohužel nepřinutilo k tomu, abych se desce začal detailněji věnovat. Black metal v podání této party zní kvalitně, použité výrazové prvky mi jsou blízké, ale k tomu, aby člověk pronikl do spleti melodií, které se vznášejí nad bubeníkovými blast beaty, by bylo potřeba mnohem lepšího zvuku a zřejmě i naladění – tady by bývala slušela tma. Lehce rozpačité vystoupení, které mě neodstřelilo do výšin tak jako předešlého dne německá ULTHA. (Coornelus)
Následující THE GREAT OLD ONES bych si sice strašně rád poslechl, dal jsem ale pouze jednu skladbu, neboť na hlavní stage to od sedmé hodiny odpálili NILE. Loni zrušili účast, tím spíše jsem si je nemohl nechat ujít. Dost mě nedávno zasáhla informace, že řady egyptologů opustil dlouholetý kytarista a vokalista Dallas Toler-Wade. Nějak jsem si bez něj NILE ani neuměl představit, patřil u mě k pilířům společně s Karlem Sandersem a Georgem Kolliasem. Nu což, stává se, Dallase nahradil poměrně neznámý Brian Kingsland a více vokálních partů si vzal na starost basák Brad Parris. Nutno říci, že NILE to rozhodně šlape, i když mi Bradův hlas přišel trochu slabší a ne až tak charakteristický, jako ten Dallasův. Jinak je ale vždy radost (a vlastně i strast) sledovat, jakým způsobem všichni ovládají své nástroje. A ještě jak se u toho Karl v klidu usmívá… Setlist byl průřezový, zazněly jak novější pecky „In the Name of Amun“ nebo „Kafir!“, tak starší záležitosti „Black Seeds of Vengeance“ nebo „Unas, Slayer of the Gods“. Zvuk mohl být lepší, chvílemi se tak zvláštně přeléval, jinak ale nemám moc co vytknout. (Opat)
SWANS… v první řadě velký potlesk pořadatelům za odvahu zařadit je do programu. Jelikož ale tým, který vybírá na festival kapely, dokázal v minulosti vytáhnout zajímavá jména, která by běžný konzerva na metalovém festivalu nečekal, nebylo jejich vystoupení pro mě až takovým překvapením. Mimo to SWANS poslouchá mnoho lidí, kteří za běžných okolností drtí metal. A takových se sešlo na menší scéně dost. SWANS měli odehrát dvouhodinový koncert, což dodrželi, a mám pocit, že i o něco přetáhli, protože po dvou hodinách jsem už neměl síly vydržet stát na jednom místě a musel si jít odpočinout. Každopádně do té doby se děly na pódiu zajímavé věci. Skupina okolo charismatického frontmana Michaela Giry (zbytek kapely na něj koukal jako na svatý obrázek) má na všechno dost času a tak prvních svižnějších a plynulejších tónů se dostalo až po půlhodině. Každopádně když SWANS zaduněli, zněli tvrději než jakákoliv bubákovina a jejich přednes byl drtivý, přesto na rozdíl od předešlých kapel disponoval perfektně čitelným zvukem, který sice rozvibroval kolena, ale slyšet byl každý nástroj. Moje první setkání se SWANS proběhlo na výbornou a kapela nechala v Jaroměři silný otisk. (Coornelus)
Nikdy jsem nepatřil ke zvláště náruživým fanouškům SAMAEL, na jejich show jsem se ale i při větší neznalosti dost těšil a splnila má očekávání. Švýcarští electro-metalisté vsadili zejména na starší počiny „Passage“ a „Ceremony of Opposites“, z novějších počinů se hrálo jen sporadicky (například „Of War“). SAMAEL se mi zrovna trefili do nálady, klidně bych si dal více takových šlapavých vypalovaček. Zábavné bylo i sledovat vizuální podobu, Xy chvílemi řezal do bubnů jako smysluzbavený, aby posléze ovládal klávesy a další vychytávky. Dobrá show. (Opat)
SAMAEL jsou moje srdcovka a ani tentokrát mě nezklamali. Naposledy jsem je měl možnost vidět na Czech Death festu, ale tehdy to tam Švýcarům zvukově úplně neklaplo. Na Brutalu už ale bylo vše v pořádku a jejich set jsem si náramně užil. V říjnu tohoto roku Vorph a jeho družina pouští do světa novinku „Hegemony“ a určitě se bude nač těšit. (Yvor)
SAMAEL mi v poslední době trochu zmizeli z dohledu, ale ono to bude hlavně tím, že se na další full album čeká šest let. Ale jak je výše psáno, brzy budou fanoušci za čekání odměněni. Na Brutalu pak byli odměněni klasickými SAMAEL z posledních deseti let. Ortodoxnějším fanouškům asi nesedí nástrojové obsazení a rozestavění muzikantů na pódiu, ale muzika bratří Locherů pořád zabírá, byť doby, kdy SAMAEL patřili k novátorům jsou už nejspíš pryč. Mně kapela bavila, i když jsem si ji dal částečně v relax stylu z přírodní tribuny, takže na nějaký ponor do tvorby to nebylo. (Johan)
S komornějším materiálem se BIGBOSS objevil na Orientálním pódiu a to mu i jeho doprovodné kapele sedlo. Jura byl za zvuků intra s pomocí muzikantů usazen na trůn o začalo famózní pěvecké i instrumentální představení. Vrchní tuzemský pekelník začal „Luciferem“ a pokračoval skladbami z novinkové kolekce „Collection Of Black Roses“. Ač byl v programu uveden žánr doomy ballads, první dva songy byly živější, až s titulní „Černou růží“ přišel čas pro pomalou procítěnou skladbu. Nejen v té vynikl um mně neznámých muzikantů (samozřejmě s výjimkou basujícho Paramby), hlavně kytaristé se předvedli ve skvělém světle. Totéž samozřejmě Big Boss, kterému nikdo nezakazoval (jako předchozí den… – úsměv) proslovy a mohl se tak podělit o rekordní zápis, protože na Brutalu vystoupil potřinácté. (Johan)
Tak nějak nevím, co napsat k EMPEROR, protože hrozí, že to bude jen výčet superlativ, neboť přiznávám, že k jejich tvorbě jsem nekritický… Pro mne největší lákadlo letošního ročníku a bez debat splnění dalšího velkého hudebního snu. Navíc, když došlo na kompletní přehrání „Anthems to the welkin at dusk…“ Slyšet živě takové klenoty jako „Ye entrancemperium“, „The loss and curse of reverence“, „With strength I burn“… Jako bonus bylo vše doplněno „Curse you all men!“ a klasikami z největších „I am the black wizard“ a „Inno a Satana“… Už při intru „Alsvartr (The oath)“ mi naskočila husí kůže a vydržela až do samotného závěru. Tohle byla ta nejvyšší škola (nejen) black metalu a ukázka toho, jak byli EMPEROR vždy několik světelných let před „konkurencí“. Zhudebněná dokonalost, instrumentální preciznost (ty vokály!) a potvrzení výsostného postavení „Císaře“. Více asi opravdu nemá cenu psát… Zážitek!!! (Goro)
Při čekání na EMPEROR jsem byl svědkem z vedlejší stage hrajících HATEBREED a znovu jsem si potvrdil, že toto skákací US hácéčko není nic pro mě. Bylo mi to ale úplně jedno, neboť za pár minut mělo nastat to, co už jsem ani nevěřil, že naživo uvidím. Mocný Císař v pevnosti pěl své hymny a já tomu vlastně nadále nemohl uvěřit. Veledílo „Anthems to the Welkin at Dusk“ ve své celistvosti, to bylo něco naprosto neskutečného. Zvuk se během skladby „Ye Entrancemperium“ vylepšil takřka k dokonalosti a skvosty jako „Thus Spake the Nightspirit“ nebo „With Strength I Burn“ mě naprosto dostaly. Všichni z nesvaté trojice Ihsahn – Samoth – Trym převedli naprosto famózní výkon, který vhodně doplnil basák Secthdamon (MYRKSKOG, GRIMFIST, ex- ZYKLON) i klávesák Einar Solberg (LEPROUS), který se naštěstí nepouštěl do větších vokálních ekvilibristik, kterými mi dokázal třeba zkazit celou IHSAHNovu show pár let zpět. Tohle bylo tak precizní, tak do detailu vymazlené, nelze šetřit chválami. Co jsem ale nečekal, tak že po odehrání celého „Anthems“ zazní ještě „Curse You All Men!“, „I am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Moc jsem si toho totiž před BA nezjišťoval, chtěl jsem se nechat vystoupením unést, a tak mě tento „přídavek“ z ostatních počinů překvapil a naprosto rozsekal. Marně hledám i s odstupem dní slova, marně jsem je hledal i po show. Jsem rád, že jsem tohle mohl zažít. (Opat)
Mezi hlavní taháky letošního ročníku Brutal Assault patřili především EMPEROR. Všichni víme, jak to někdy s těmi velkými návraty bývá a tak i ve mně hlodala určitá pochybnost. Ta však byla po prvních tónech rozprášena. EMPEROR předvedli naprosto strhující vystoupení a po zásluze byli odměněni nekonečnými ovacemi od natěšených fans. Profesionální přístup, skvělý zvuk… co víc si přát. (Yvor)
Na EMPEROR se pochopitelně sešel největší dav dne (který jsem viděl). Kolegové už se vyjádřili dostatečně a tak jen dodám, že já byl spokojený na sto procent. (Johan)
Po EMPEROR, do kterých jsem se nějak nemohl dostat, běžím na Oriental stage, kde očekávám zajímavé věci od amerických black metalistů UADA. Sliboval jsem si od nich dost, ale skutečnost byla trochu jinde. Black metalový zakuklenci sice svou image kapucínů slibovali, že by se mohlo hrát na pořádně temnou notu, s tou ale nekorespondovali hopsa hejsa melodie, kterých sice nebylo tolik, ale když při nich lidi začali skandovat přiblblé „hej, hej“, tak atmosféra dostal krutě na prdel a byl čas odejít. (Coornelus)
Další neznámou na Orientální scéně byla UADA. Opět jsem dal na doporučení kamaráda a vyrazil. A kapela na mě působila dvojakým dojmem. Když sypala a „zlo-bila“, bylo to zajímavé, navíc i atmosférické (a nejen kvůli zamaskovaným obličejům), ale proč do toho sakra prala ty chytlavé pasáže? Vyslechli jsme tři skladby a vydali se pomalu k domovu. Byl bych si rád dal ještě SIX DEGREES OF SEPARATION, ale na čekání už mi chyběla energie. A chyběla mi i na delší sledování OPETH, kteří při našem odchodu zněli zvukově parádně, ale mně není souzeno se na jejich vlnu naladit… (Johan)
Po nadblacku v podání EMPEROR měli OPETH docela složitou úlohu, které se ale jako obvykle výřečný Mikael Åkerfeldt ujal s grácií. Headlineři málokdy předvedou takto v podstatě komorní vystoupení, u švédských náladotvůrců to je však zvykem. OPETH měli naprosto parádní zvuk, který plně korespondoval s jejich současným výrazivem, dokonalé přenesení studiové produkce do živé bylo znatelné už s úvodní „Sorceress“. Atmosféře celého vystoupení přispívaly také občasné přeháňky, jež zatím byly spíše příjemným zpestřením. Zaznělo celkem sedm skladeb, každá z jiného počinu, a tak se dostalo například na „Ghost of Perdition“, „The Drapery Falls“, „Heir Apparent“ nebo závěrečný skvost „Deliverance“. Stále jsem byl ještě pln dojmů z EMPEROR, OPETH ale předvedli zdařilé a profesionální vystoupení. (Opat)
SUFFOCATION jako obvykle jedou koncerty bez vokalisty Franka Mullena. Tentokrát jej zastoupil mně absolutně neznámý Kevin Muller, a nutno říci, že skvěle. Celkově to Suffo fungovalo precizně, zvuk byl naprosto dechberoucí a kombinace klasik typu „Pierced from Within“ s kompozicemi z novinky „…of the Dark Light“ musela fanoušky potěšit. Těšila i mně, vzhledem k únavě a zároveň prudkému chcanci jsem se ale cca. v půlce setu odebral ke stanu. Na jednu stranu mě to mrzelo, přeci jen ale vidina dalších dvou náročných dní a toho, že jsem SUFFOCATION poměrně nedávno prožil v klubu, rozhodla. (Opat)
Fotky: Ignor
