Letos udělali pořadatelé všechno možné pro to, aby se zamezilo sáhodlouhým frontám lidí čekajících na výměnu lístku za pásku či dobití kreditu na čip. Celý proces bylo možno učinit již v úterý, kdy odbavení netrvalo ani dvě minuty. Upřímně nevím, jak to vypadalo během rizikového středečního odpoledne, ale rozhodně se neopakovaly prostoje z minulého roku a za to organizátorům patří pochvala. (Opat)
Po pěkných pár letech jsem se v areálu nacházel už na první kapelu festivalu (pokud nepočítám warm-up, jehož soupiska mě příliš nezaujala). Otvírákem byla stockholmská formace GOD MOTHER, hrající moderní hardcore s prvky sludge i metalových žánrů. Doma si něco takového pustím jen sporadicky, naživo ale tato hudba funguje skvěle a potvrdili to i Švédové. Zaujali nejen energickou hudbou, ale též vizuálně: viz basák v růžových šatičkách. Největší show dělal zpěvák, který si několikrát s mikrofonem (s kabelem!) zaplaval po lidech a ani na minutku se nezastavil, do toho však podal plnohodnotný výkon. Zábavný a příjemný rozjezd dvaadvacátého Brutalu. (Opat)
Druhou bandou dne byli němečtí deathmetalisté DESERTED FEAR, kteří se tu měli objevit už na podzim jakožto předskokani DARK FUNERAL, nakonec ale museli svoji účast na turné zrušit. Ač nejsou úplně známým pojmem, mají na kontě už tři desky a zaštiťuje je megalabel Century Media Records. Že se nejedná o žádné novice, potvrdili i živým vystoupením, které mělo drive, na druhou stranu ale není death metal DESERTED FEAR ničím neotřelý a originální. Vyhrazená půlhodinka byla akorát, aby Němci nezačali být už příliš jednotvární. (Opat)
FLESHGOD APOCALYPSE poněkolikáté naživo a poněkolikáté mě zklamali. Nevím, jak je to možné, ale dosud jsem je neslyšel s kvalitním ozvučením. Pominu fakt, že poslední dvě desky Italů mě vůbec nebaví, přijdou mi jednotvárné a hlavně zvukově velmi ploché a plytké. Naživo by ale v případě vhodně poskládaného playlistu měli mít FLESHGOD APOCALYPSE sílu, jenže znovu šlo o hlukovou kouli, pořádně slyšet byly akorát vokály a kopáky, a navíc se hrálo téměř výhradně (s výjimkou „The Violation“) z posledního alba „King“. (Opat)
První set, který jsem letos na BA absolvoval, proběhl v doprovodu mých velkých oblíbenců MÖRKHIMMEL. Jsem rád, že konečně dozrál čas a tahle kapela si zde zahrála, ta kvalita tam totiž je. Tuzemští zástupci se na velkém pódiu, které jim skutečně není vlastní, poměrně rychle srovnali a začali působit tak, jak je známe. To jest mixem všech ingrediencí, které jsou cítit staršími pořádky a spojují v sobě punkovou syrovost s metalovou nasraností. Těžko říct, co MÖRKHIMMEL hrají, ale když chvíli máte pocit, že by to mohl být death metal, utne to punková pasáž, a jak si pak vysvětlit blackovou sypačku v závěrečném songu „Insomnia“? Velmi povedené a to i zvukově. (Coornelus)
Dvaadvacátý Brutal jsem pojal trochu jinak než ty předchozí, kdy jsem poletoval od pódia k pódiu, abych stihl co nejvíc kapel. Letos jsem si každý den vybral nějakých pět koncertů a ty jsem měl v plánu zhlédnout pěkně vcelku. Jako první se na mém seznamu nacházeli pražští špinavci MÖRKHIMMEL. Ty jsem sice letos viděl dvakrát, ale do třetice mi to na MetalGate stage přišlo nejlepší. Setlist se sice nelišil, pořád hrály prim skladby z „Ostří černé kosy zní“ a „Zloskřivce“, ale došlo i na novinku ze splitka s THE TOWER „Mlýn už zase mele“. Když se k tradičnímu nasazení celé kapely v čele s charismatickým Slávkem u mikrofonu přidal kvalitní zvuk, vyšli z toho MÖRKHIMMEL vítězně. (Johan)
Kanadská legenda propracovaného death metalu GORGUTS je v neskutečné formě a i přes podvečerní čas vystoupení (17:10) by se podle předvedeného výkonu i statusu mohli považovat za jednoho z headlinerů dne. Famózní zvuk, naprosto precizně odehraný gig, na němž zněly jak skladby z přelomu tisíciletí („Nostalgia“, „From Wisdom to Hate“, „Obscura“ ad.), tak z comebackové (a velmi vydařené) záležitosti „Colored Sands“. Návrat této kapely na scénu má smysl, jejich svojský přístup k hudbě je nenapodobitelný. (Opat)
ROOT slaví třicet let existence a tak je jasné, že nemohli na Brutalu chybět. Zpětně si myslím, že mohli dostat i atraktivnější hrací čas, protože se na ně sešlo početné publikum a hlavně odehráli výborný koncert. Na fanoušky tradičně zabíraly hlavně šlágry z osmdesátých let („Píseň pro Satana“, „Hřbitov“, „666“), které v programu nesmějí chybět, ale potěšily i epické skvosty v čele s „Casilda´s song“. ROOT disponovali výborným zvukem, kapela zahrála výborný koncert a Big Boss jej parádně odzpíval. Klobouk dolů před Jurou, v pětašedesáti to zvládá skvěle, a když jej začnou bolet nohy, prostě se usadí na barovou sesli. U někoho by to možná působilo divně, ale u ROOT to bylo přirozené a vlastně i milé. Jeden vrcholů středečního programu. (Johan)
Po zdařilých GORGUTS dostala prostor tuzemská legenda ROOT v čele s Big Bossem, který se zpočátku verbálně rozjel a zase se s nikým nepáral, později ale dostal upozornění od spoluhráčů, že nemá zdržovat, tak se věnoval už jen vokálu. (smích) Stál jsem (jako většinou) poblíž zvukaře a říkal jsem si, jak je to možné, že ROOT mají téměř vždy až precizní sound. Prostě si s tím umí pohrát, nastavit pořádně aparáty a to je základ úspěchu. Marně vzpomínám na gig, kde by ROOT měli špatný zvuk. I z hlediska hudebního to pětici šlapalo, kromě novějších skladeb nemohla zapomenout na legendární fláky jako „666“ nebo „Píseň pro Satana“, již odzpívali ostatní členové kapely namísto Big Bosse. Celkově hodně příjemný set. (Opat)
Na ROOT jsem se šel podívat spíš jen ze srandy, ale ve finále je potřeba uznat, že to nebylo špatné. Lidi dostala do největšího varu třetí věc, známá metalová dechovka „Hřbitov“, a i když novější skladby mají technicky úplně jinou kvalitu, bylo cítit, že dav čeká na chvíli, kdy si bude moci zařvat další nesmrtelnou vykopávku „666“. Mezi tím vším se BigBoss na doporučení svých spoluhráčů na své poměry celkem zdržoval komentářů, ale přesto nakonec zaperlil a dokázal, že si umí sám ze sebe a své prdele udělat srandu. (úsměv) (Coornelus)
Ve středu se nám podařilo dorazit po heroické cestě Ladou přesně na závěr GORGUTS, což zamrzelo. Potěšila absence front při odbavení i nákupu, čipový systém fungoval bez problémů, dali jsme si tedy pár konečně pitelných piv na zotavení. Při doplňování tekutin jsem odběhl na pár songů ROOT, kterým to znělo slušně, a pak i na WINTERSUN. V době prvního alba jsem je měl velmi rád, ale jejich vývoj a humbuk kolem kampaně na novou desku mi zrovna nesedl. Když jsem uzřel, že Jari už ani nehraje na kytaru a symfonické prvky dostávají stále více prostoru a pompéznější už to snad ani být nemůže, odešel jsem. (Aleš)
Jak mě ROOT bavili, tak finští WINTERSUN mě nezaujali vůbec. Je tomu hodně let, co mě bavila debutovka „Wintersun“, od té doby mě tvorba Jariho Mäenpää a spol. příliš nebaví, ale naživo jsem chtěl Finy z nostalgie vidět. Nestálo to však za moc. Hudebně mi to přišlo až moc pompézní a bez nějakého většího drivu a docela mě překvapilo, že Jari pouze zpíval a neobsluhoval nástroj. Tím více času mu zbývalo na tvrdé pózy a tím hůř show WINTERSUN vypadala. Potěšila skladba „Beyond the Dark Sun“, ale jinak mě to prostě nebavilo a celý set jsem nedal. (Opat)
K MADDER MORTEM mám kladný vztah už dlouho. Tuším, že to byl rok 2003, kdy jsem je v Mnichově viděl poprvé jako předkapelu OPETH a od té doby jsem jim propadl. A právě jejich set byl pro mě největší středeční motivací. Očekávání se naplnila, protože se předvedli v naprosto skvělé formě. V minulém roce se po dlouhých sedmi letech připomněli povedenou řadovkou „Red in Tooth and Claw“ a právě skladby z ní tvořily větší část setlistu (tuším, že celkem čtyři kousky). Nicméně zavzpomínalo se i na tři předchozí alba a třeba taková „The Little Things“ patřila k vrcholům celého vystoupení. Nebudeme si nic nalhávat, ale hlavní devizou a poznávacím znamením MADDER MORTEM je pěvkyně Agnete. Ne každému bude její projev sedět, ale já mám pro její variabilní zpěv plný živelnosti a emocí slabost. A přesně tohle MADDER MORTEM nabídli. Živelnost, příval emocí, originalitu, neotřelost, skvělou sehranost a ohromnou dávku nadšení… Paráda! (Goro)
Poprvé jsem se na zadní MetalGate Stage přesunul na set norských náladotvůrců MADDER MORTEM, jejichž zpěvačka Agnete M. Kirkevaag ukázala, že i naživo je bez problémů schopná zvládnout náročné party, ať už ostřejší, nebo vyšší. Nevšiml jsem si žádného zaváhání a k tomu všemu přidala velmi příjemný projev, až nadšený z odezvy, která byla rozhodně žádoucí. MADDER MORTEM sestavili playlist zejména z loňského alba „Red in Tooth and Claw“, z nějž zazněly například „Fallow Season“ nebo „If I Could“, na starší desky se dostalo spíše sporadicky. To mi nevadilo, poslední počin mám naposlouchaný nejvíce a sedí mi. Horší to bylo se zvukem, neb strunné nástroje hodně zanikaly za bicími a vokálem. Postupem času se situace zlepšila, k dokonalosti měl ale sound daleko. I přesto byla show MADDER MORTEM jednou z nejpříjemnějších středečních záležitostí. (Opat)
První kapelu, kterou jsem soustředěně vyslechl vcelku, byli MADDER MORTEM. Po bojích se zvukem v začátku to nakonec znělo parádně a jejich set mě ani letos nezklamal. Ač neposlouchám příliš těles se ženským vokálem, Agnete jej používá originálně a do progresivně metalového spodku sedí naprosto skvěle. (Aleš)
MADDER MORTEM rozdělují fanoušky na dvě antagonistické skupiny – jedni jim jejich avantgardní metal baští, druzí „nedávají“ zpěvanduli Agnete. Každému co jeho jest, já mám norské sourozence a spol. v oblibě od přelomového alba „All Flesh Is Grass“, za vrchol považuji „Eight Ways“, i loňské dílo „Red in Tooth in Claw“ se mi líbí. Živě byli norští vyslanci hodně zábavní, Agnete se kromě zpěvu, který je prostě svérázný, pouštěla do rozpustilých tanečků a na menší stage v tu chvíli panovala uvolněná až radostná atmosféra. (Johan)
První koncert v rámci festivalu na Oriental stage odehrála doomová kapela COUGH. Tahle americká parta využila daného prostoru bezezbytku. Jejich totálně podladěná masa se hrnula z pódia jak správný sludge doom káže. V případě COUGH bych dodal i funeral, protože kolikrát to bylo v pozitivním slova smyslu líné vystoupení. První tři věci byly na hraně snesitelnosti a to nejen svou délkou, ale opravdovou těžkostí, která z nich sálala. O lehčí odpich se postaraly závěrečné dvě skladby, které už zněly, hlavně díky kytaristovi a jeho sólům, o něco vzdušněji a daly tak vzpomenout na legendu ELECTRIC WIZARD, kteří na COUGH mají velký vliv a to nejen kvůli tomu, že poslední album Američanů produkoval Jus Oborn. COUGH to válcovali poctivě a přesvědčivě, přesto je potřeba si přiznat, že ani nijak extra originálně a to ani navzdory zakomponování hammondek a střídáním vokálů, o které se staral jak basák Parker (jinak též působící ve spřízněných WINDHAND), tak kytarista David. (Coornelus)
METAL CHURCH se sice nikdy nedostali na takovou úroveň popularity jako jiné kapely působící od osmdesátých let, ale v pevnosti se ukázali jako velice zábavní a hlavně kvalitní představitelé heavy/thrash metalu. Jako následně řada kapel složených z muzikantů v nejlepších letech si to hraní hlavně užívali a to se ukázalo jako to nejlepší řešení. Abych pravdu řekl, s poslechem jejich tvorby jsem skončil po albu „The Dark“, které mou generaci nemohlo minout, pak už mi sešli z očí, koncert mi je ale otevřel a s chutí jsem si podupával do rytmu. Pro mladé to nebylo, ostatně v publiku převládaly starší ročníky, ale ty si to užily. Já si dal tak polovinu vystoupení, pak už mně to přišlo lehce stereotypní (ale o které kapele tohle neplatí...), ale odešel jsem kvůli další kapele, ne, že by mě METAL CHURCH nebavili. (Johan)
METAL CHURCH jsem dal asi na deset minut, neboť jsem tyto heavy/thrashery z USA v minulosti poměrně často poslouchal, ale naživo mě to vůůůbec nebavilo, takže volba byla jasná. Mně sice takřka neznámý black metal zvaný ULTHA, vzhledem k ne zrovna nabité soupisce černým kovem jsem ale nemohl německé sousedy vynechat. Poprvé jsem tedy navštívil Oriental stage, před kterou bylo hodně zaplněno, stále se však dalo dostat na místo, kde zvuk ještě úplně nehaproval. A stálo to za to, ULTHA předvedla několik vydařených sáhodlouhých kompozic, které se sice vyznačovaly až přílišnou repetitivností, na scéně obehnané josefovskými hradbami ale mělo jejich vystoupení ohromnou atmosféru, která třeba ne až tolik variabilní hudbu vyhnala na další úroveň. Spokojenost! (Opat)
Zůstávám a zapouštím kořeny na Oriental stagi, protože po slušném výkonu COUGH čekám minimálně stejné věci od dosud pro mě neznámé kapely ULTHA. To, že je ULTHA z Německa, mi malinko nahnalo pochyb, ale od prvních tónů zkoušky bylo jasné, že tahle parta má co říct. Black metal jak víno, zpočátku v hodně kvapíkovém tempu, ale i v něm vládli naprosto vychytaným zvukem a díky prostředí se dostavoval pocit, že sleduji klubovou akci. Postupem času ULTHA své skladby zpestřovala pomalejšími pasážemi, kde hrál roli i člověk obsluhující synťáky, a tak dokázala udržet pozornost po celou dobu. K opravdu dobrému dojmu napomohla i pódiová prezentace. Basák a zpěvák v jednom společně s kytaristou, který také přispíval vokály, svou hudbu hodně emotivně prožívali. ULTHA se moc povedla a stala se fajn objevem. Jedno z top středečních vystoupení. (Coornelus)
O existenci ULTHA jsem do středečního večera neměl potuchy a na jejich koncert jsem vyrazil spíše ze zvědavosti a na doporučení kamaráda. Až později jsem se dozvěděl, že jsou z Německa, odkud, při vší úctě, příliš dobrého black metalu nepochází (čest výjimkám). Ale ULTHA mi přišla spíš jako americká kapela, která pod rouškou tmy rozehrála na Orientálním pódiu velmi zajímavé a působivé vystoupení. Vysokorychlostní black metal nepostrádal zajímavé momenty, o které se v první řadě staral kytarista, v druhé pak poloviční blázen za bicími. Zpočátku mi klávesák na pódiu přišel spíše do počtu, ale postupem času se do hry dostal i on – v době, kterou jsem původně zamýšlel strávit s MACABRE, na které mě ULTHA nepustila. (Johan)
Díky tipu od Honzy ze SÓL jsem poprvé navštívil Oriental stage kvůli kapele ULTHA. Tohoto místa jsem se kvůli obrovskému počtu lidí na festivalu bál, uvěznění v lidské mase je pro mě noční můrou. Vzadu byl sice nával, ale díky průbojné kamarádce jsme prošli levou stranou až k pódiu, kde už byl příjemný životní prostor. ULTHA je velmi zajímavý mix postu, DSBM a blacku se špinavým zvukem a nihilistickými náladami. Atmosféru vytvořili naprosto neskutečnou a i během dnešního pondělního poslechu obou desek mi běhá mráz po zádech při vzpomínkách na to, co v útrobách pevnosti předvedli. (Aleš)
Čekání na MASTER´S HAMMER vyplňuji zhlédnutím poloviny setu THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Ti mi svým každým novým albem mizí ze zorného úhlu dál a dál a tak není na škodu se podívat, jak to jejich poslední turné (tak určitě...) před rozpadem vypadá. THE DILLINGER ESCAPE PLAN si nepochybně drží svůj standard a od dob, kdy mi přišli hodně fajn („Ire Works“), jsou neustále přístupnější a hitovější, což nese ovoce. Naživo to byla v Jaroměři perfektně odvedená jízda, jak po instrumentální stránce v jejich případě tak hodně náročné, tak po té vokální, kdy nemám problém uznat, že Greg Puciato je Pan zpěvák. (Coornelus)
Nastalo první složité rozmýšlení – dát si jedno z posledních vystoupení THE DILLINGER ESCAPE PLAN před ukončením kariéry, nebo poslechnout hlas srdce a zajít na norské Vikingy HELHEIM? Zkusil jsem obojí. TDEP mě ale na začátku setu v podstatě nebavili, nevím, kam se poděla ta energie z předchozích show, jichž jsem byl svědkem. Tentokrát mi to přišlo příliš umírněné, ale mluvím jen o prvních pár skladbách, takže se to klidně mohlo rozjet do šílenství, jaké bylo u skvadry z New Jersey zvykem. (Opat)
Já jsem ale po pár písních přešel dozadu na HELHEIM a chybu jsem neudělal. Už na loňském třetím ročníku Prague Death Mass potvrdili, že formu v současnosti mají a možná ještě více mě bavili tentokrát na Brutalu. Docela mě překvapil pohled na H’grimnira, který měl buď krátké, nebo svázané podholené vlasy (z dálky jsem nedokázal přesně určit), jinak ale HELHEIM předvedli standardně našlapané vystoupení, kterému sice zvukař možná až moc přidal na hlasitosti, jinak ale nebylo co vytknout. Ať už zněla stará vypalovačka „Jormundgand“, nebo novější „raunijaR“, vše mělo sílu a energii, jakou u black metalového koncertu vyžaduji. Ač si myslím, že svoji nejlepší éru už mají HELHEIM za sebou, live mě vlastně nikde nezklamali. (Opat)
HELHEIM rozhodně nezklamali a stejně jako jejich stájoví kolegové MADDER MORTEM potvrdili své kvality beze zbytku. K jejich novince „landawarijaR“ jsem si cestu hledal poměrně dlouho, ale nakonec ji našel. A skladby z ní, které byly odehrány, zněly živě ještě lépe než z desky, protože vyzněly syrověji. HELHEIM ani na chvíli nenudili a svoji pestrou verzi black metalu předvedli naprosto suverénně a s přehledem. Povedeným doplňkem jejich vystoupení pak byla projekce za vystupující kapelou. Takový kopanec jako při jejich účasti na plzeňských Phantoms to nebyl, ale pořád to byl vysoký nadstandard a v rámci stylu pro mě jedno z nej vystoupení letošního ročníku. (Goro)
MASTER´S HAMMER byli právem annoncováni jako jeden z headlinerů festivalu, živé hraní po pětadvaceti letech, to je událost. My si ji odbyli před dvěma měsíci ve Futuru, kde šlo parádní večer s neskutečnou, elektrizující atmosférou. Ta je z klubu pod otevřené nebe asi nepřenositelná, když se přidá špatný zvuk, je zaděláno na problém. Protože jsme koncert MASTER´S HAMMER už jednou zažili (když nepočítám, že já jsem MASTER´S HAMMER zažil i v roce 1990), tak jsme se na ně vypravili na přírodní tribunu, že si dáme část setu z nadhledu, nebo třeba celý, podle toho, jak to bude vypadat. Po první skladbě jsme pelášili dolů, protože shora se to nedalo kvůli plovoucímu zvuku poslouchat. Na place to bylo o poznání lepší, ale k dokonalosti měla práce zvukaře daleko. Přesto jsem si to i napodruhé užil. Nesmrtelné hity mám zažrané hluboko pod kůží a chutí jsem si je s Frantou zařval – a přišlo mi, že se Franta ve zpěvu proti pražské štaci trochu zlepšil. A zlepšila se i pódiová výzdoba, jednak přibyly hřbitovní kulisy, ale hlavně se dvě statující slečny umírnily v projevech a oděly se méně hanbatě. (úsměv) (Johan)
Následoval přeběh na jednoho z headlinerů celého festivalu. Po ani nevím kolika letech se na koncertní pódia vrací MASTER’S HAMMER ve složení Franta Štorm, Blackosh, Vlasta Henych, Honza Kapák a Silenthell. Jakožto mladší generace jsem nezažil doby, kdy jedna z prvních black metalových kapel České republiky razila po republice a vydávala nejúspěšnější desky, asi proto také nemám k legendě takový vztah, jako mnozí metaloví fans. Přesto to i pro mě byla událost, kterou neradno si nechat utéct. Slyšel jsem po koncertu mnoho ohlasů, které hanily zvuk. Přestože jsem v tomhle ohledu docela hnidopich, zrovna v tomto případě si vlastně nemohu stěžovat, přišlo mi to v pořádku. Výjimkou byly Silenthellovy tympány, které po celý set absolutně nebyly slyšet. Jako by tento nástroj byl pro koncerty zakletý, když hrávali AVENGER s tympány, ani na jednom z vystoupení jsem je nedokázal postřehnout. Jinak mi ale MASTER’S HAMMER přišli dobří, dobře odehraný set, vhodně zvolený playlist včetně novějších songů „Vracejte konve na místo“ či „Nordfrostkampfland“, jinak se hrálo výhradně z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Ač neřadím show MASTER’S HAMMER mezi topy festivalu, jsem rád, že jsem legendu viděl, bylo to povedené a těším se na podzimní koncerty. (Opat)
Při dalších cestách areálem jsem si vyslechl prosbu ohledně vracení konví v podání MASTER’S HAMMER, na víc jsem po zážitku z Oriental stage ale náladu neměl. Vrcholem jejich kariéry je pro mě „Jilemnický okultista“, a kdyby došlo na přehrání v celé jeho délce, určitě bych si to nenechal ujít. Navíc jsem takový kacíř, že mám raději sólového Necrococka, který v živé sestavě MASTER´S HAMMER pochopitelně chyběl, což je pro mě velká škoda. (Aleš)
Jsem nesmírně šťastný, že jsem viděl MASTER´S HAMMER v červnu v klubu, kde to byl příjemný zážitek, protože tohle nebylo dobré. Nedokáži posoudit, jak moc mohl za to, že se mnou vystoupení této legendy nedělalo vůbec nic, mizerný zvuk, ale byla to nuda. Škoda, že jsem celou dobu doufal v něco lepšího, protože nastala první srážka v programu. Ve stejný čas na Oriental stagi hráli skvěli BORIS. Špatné rozhodnutí. (Coornelus)
Rád bych si dal i legendární WOLVES IN THE THRONE ROOM, ale jejich čas ve dvě v noci byl neúměrný mým fyzickým možnostem a tak s batůžkem na zádech sledujeme s vypětím všech sil koncert polské senzace BATUSHKA. BATUSHKU považuji podobně jako GHOST, kteří to z pochopitelných důvodů dotáhli mnohem dál, za dobře připravený produkt. Poláci dělají vše proto, aby zaujali. Koncertně je to jasné, jejich image kapucínů udělá mnoho a to ještě byli fans ochuceni o další vjemy, mezi které je potřeba počítat vůni kadidla, kterým se v klubu nešetří. Blackmetalový obřad ale zvládá BATUSHKA prodat stejně dobře na velkém pódiu, tak na tom menším. Chytře a v podstatě hodně jednoduše vystavěná, ale pro masy jasně srozumitelná a chytlavá hudba funguje dobře. Přesto se po třetí skladbě u mě vždy dostavuje pocit opakování se a pozornost začíná klesat, a přesně to se mi stalo i tentokrát. (Coornelus)
Síly ubývaly, takže místo OVERKILL jsem na chvíli klimbal v bílém stanu pryč od pódií a vydal se až na polskou BATUSHKU. Viděl jsem tuto stále ještě novou formaci na scéně před rokem na Prague Death Mass III a když si tak čtu report z něj, v podstatě bych jej mohl okopírovat a naprosto by seděl. Takže to taky udělám: O BATUSHKA toho za poslední rok bylo napsáno mnoho. Rozčeřit vody se Polákům určitě povedlo. Někteří zatím jediný počin „Litourgiya“ vychvalovali do nebes, druzí kapelu vyloženě nesnáší už proto, jaký tzv. „hype“ se kolem ní rozjel. Členové BATUSHKA sice nikdy nebyli oficiálně představeni, proslýchá se ale, že za kapelou stojí Bart z Witching Hour Productions, čemuž je často z větší části přisuzován úspěch nového tělesa. Já celkem kašlu na to, jaký boom okolo BATUSHKA je nebo není, deska mi přišla docela solidní (i když ji zajímavou činí hlavně chorály a hudba je prostě tak nějak průměrná) a byl jsem zvědav, jak s ní naloží kapela naživo. Přehrála ji dle očekávání celou, mé dojmy jsou ale trochu rozpačité. Formálně bylo asi vše v pořádku: všichni členové byli oděni a skryti v kápích (o originalitě moc nemůže být tedy řeč), zahrané vše bylo dobře, odzpívané lídrem BATUSHKA stejně jako třemi sboristy (kteří mohli být ale více nahlas, stejně jako kytary) také velmi obstojně. Ale postupem koncertu mě to tak nějak přestávalo bavit a tak trochu se ukázalo, že v tak silné konkurenci, jakou BATUSHKA měli na PDM, nemají příliš co navíc nabídnout. Jejich black s příměsí doomu je sice řemeslně na vysoké úrovni, ale nějakou přidanou hodnotu, která by z nich činila opravdu tak výjimečnou formaci, zde opravdu (vyjma těch chorálů možná) nenacházím. Možná jediné, co bych tentokrát upravil, je, že chorály tří zahalených postav mi přišly horší než v Praze. Jinak mám ale naprosto totožné dojmy. (Opat)
BATUSHKA je v první řadě skvěle zvládnutý marketing. Muzikanti se zachumlají do kuten s kápěmi, zahalí obličeje, hrají inkognito, zdobí pódium svícemi a dalšími proprietami, což vždycky přitáhne pozornost. A když se k tomu přidá chytlavá muzika zpívaná ve slovanském jazyce, je zaděláno na úspěch nejen ve východní Evropě. Na Brutalu se na „Báťušku“ dívalo stejně lidí jako na MASTER´S HAMMER, z pódia se linuly chytlavé melodie i hluboký vokál principála, polští fanoušci byli u vytržení, a proč to nepřiznat, v podstatě právem. Mně je ale bližší produkce našich CULT OF FIRE, kteří si s image taky hrají, ale hudbu tvoří o poznání složitější a nejdou posluchačům tak na ruku. (Johan)
Zaujalo mě, že se z kapely BATUSHKA stalo poměrně velké jméno. Obyčejný melodický black metal s přidanou hodnotou chorálů mě při domácím poslechu příliš nebavil, ale těšil jsem se, že mě při živém koncertu vyvedou z mé skepse. Na pohled to sice vypadalo hezky, ale ty falešné vokály jsem příliš dlouho nevydržel. Hudebně mi to přišlo ještě přímočařejší nežli z desky, takže jsem raději zbaběle utekl na pivní substrát. (Aleš)
V obavách z přelidněnosti vzhledem k vyprodání festivalu jsem si říkal, že bych nejraději jel až ve čtvrtek, ale WOLVES IN THE THRONE ROOM byli nutností. Nakonec mi přišlo, že jsem zažil v pevnosti pocitově víc lidí v minulých ročnících, takže jsem ve finále nelitoval. Natěšeně jsem se zaposlouchal do zasněné „Dea Artio“, ale nebyl jsem zrovna nadšený ze zvuku, který se linul ven. Nevím, zda za to mohla kapela, či zvukař, ale během skladeb s blastbeaty se vše prazvláštně rozprášilo a po čase jsem zjistil, že ani nemám radost ze songů, které doma tak často poslouchám. Jejich předchozí koncert v narvané strahovské sedmičce zněl sice skvěle, ale na něm se zase nebylo možné dostat blíže a vidět něco na pódiu. I tak se ale nechci vzdát a budu doufat, že alespoň třetí setkání dopadne tak, jak jsem si ho už dvakrát předtím představoval. (Aleš)
Sice jsme měli v plánu ještě WOLVES IN THE THRONE ROOM na zadní stagi, únava nás ale přemohla, takže jsme chvíli seděli poblíž stanu, kde se show odehrála, a protože nás to nebavilo, šli jsme spát. Ani mě to moc nemrzelo, poslední desky mě stejně neberou, takže po tom maratonu přišla sprcha a aspoň jakýstakýs spánek vhod. (Opat)
Fotky: Ignor
Brutální Abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
