Sobota 17. 6. 2017
V sobotu Červený Kostelec opustilo úmorné dusno a občas se snesla nějaká přeháňka, to ale, myslím, po dvou velmi vyhřátých dnech nikomu nějak zvlášť nevadilo. Po páteční party a zádolomné noci v autě se však vstávalo ne úplně dobře, a tak jsem úvodní NEW HATE FORM poslouchal spíše v polospánku ještě z vozítka. Musím ale říci, že i tak mě promakanější death metal pětice z Liberce zaujal a doufám, že budu mít brzy možnost plnohodnotně zhlédnout koncert.
Následně jsme se vydali do města na snídani (chlebíčky, zmrzlina, lízátko Chupa Chups, mlíčko Müller Milch a banán… no prostě taková normální neprojímavá kombinace) a do areálu jsme zpět dorazili akorát na vystoupení první zahraniční skvadry dne – nizozemské BLOODPHEMY. Borci z Amersfoortu mají za sebou dlouhou a zároveň krátkou historii, když se v roce 2000 dali dohromady, nahráli demo, v r. 2003 se rozpadli a před dvěma lety se rozhodli zkusit znovu. Letos jim vyšlo debutové album „Bloodline“ a logicky byl tedy setlist napěchován skladbami z něj. Death metal nizozemské školy nezněl špatně, ale po pár skladbách docela monotónně. Bylo to zkrátka dobře zahrané, leč pořád stejné, a tak těch 45 minut času bylo vlastně až dost. Větší variabilita by kompozicím určitě prospěla, ale pánové to berou pěkně od podlahy a to má své kouzlo.
Možná nejvíc z celého dne jsem se těšil na THE CORONA LANTERN. Za prvé proto, že předloňská debutovka „Consuming the Tempest“ je perfektní záležitostí, druhak z důvodu, že jsem pětici ještě naživo neviděl. Ona také příliš naživo nehraje a musím říct, že je to sakra škoda. Tenhle sludge/doom totiž zatraceně stojí za to. Pořádně hutná kytarová vozba zezadu poháněná technicky precizním bubeníkem (z laického pohledu se mi zdá, že Šimon Hajdovský prošel nějakou školou, oceňuji tu lehkost jeho hry) a vepředu Dahlien, od které nelze čekat nic jiného než naprosto procítěný výkon. Uhlím pošpiněná skvadra přišla s materiálem, který lze v tuzemských kotlinách jen těžko dohledat a je podle mě neprávem trochu opomíjená. THE CORONA LANTERN umí zahrát emoce, umí vykouzlit až teskné melodie, zároveň ale umí zadupat člověka do země. Splnili očekávání – bylo to výborné.
DEMIMONDE se po dlouhatánské pauze před pár lety vrátili k životu, vypustili skvělou druhou desku „Cygnus Oddyssey“ a od té doby jsou pořádně na očích. Zaslouženě, těžko tu naleznete podobnou kapelu. Kompozice vám mohou při nepozorném poslechu přijít až překombinované, ale vše má svoje místo. Takový materiál ale předvést naživo, aby neztrácel určitou kompaktnost, to je poměrně složitý oříšek. Nezbytný je k tomu samozřejmě dobrý zvuk, který se na CDF podařilo vykouzlit, a tak nic nebránilo užít si složité kompozice a vesmírnou atmosféru. (Jo, samozřejmě by setu prospěla tma, stejně jako třeba THE CORONA LANTERN, ale to by se muselo hrát od deseti večer do sedmi ráno - smích).) Jinak to ale DEMIMONDE šlapalo na jedničku a to včetně dvou hostů. Jako první se na pódiu objevil Mizzy (též VOLUPTAS), který pravděpodobně nahradí odcházejícího vokalistu De.polara. Jsem docela zvědavý, zda DEMIMONDE zůstanou u dosavadního projevu, neb důkladně maskovaný De.polar si vždy kromě hrubých vokálů hodně pohrál také s efektovým pultíkem, nebo budou mít vystoupení s Mizzym trochu civilnější podobu. Na závěrečnou „Dark Matter“ si DEMIMONDE přizvali Dahlien, jež skladbu hlasově obohatila též na zmiňované desce. Velmi dobré vystoupení, DEMIMONDE to i na festivalu sedlo.
Záchodové štětky ve vzduchu, nějaké ty oblečky, pán s hovnem na hlavě a obrovský kotel pod pódiem. To byli GUTALAX, jejichž gore-grind slavil v Broďáku ohromný úspěch. Tentokrát vystoupili jen s jednou kytarou, ani to jim ale neubralo na intenzitě a celý areál se bavil. Nemusí to být vaše krevní skupina, přesto se přistihnete, jak si minimálně klepete a kývete do chytlavých rytmů. Navíc Matyho chropot, to je něco naprosto neskutečného… tím spíš, že si nepomáhá žádnými efekty. A jeho až poetické uvádění jednotlivých skladeb, které pak nesou třeba název „Polykání semena z postaršího jelena“, je dalším důvodem, proč GUTALAX prostě baví, i když nejste fanoušek gore-grindu.
Následující BETWEEN THE PLANETS mě bohužel úplně minuli. Djent mi od základu nevadí, ač jej příliš nevyhledávám, ale musím z něj cítit alespoň nějakou atmosféru (viz například VILDHJARTA) a neotřelost. Trochu jsem něco takového očekával i od BTP (i vzhledem k názvu bych si tam nějaké kosmické vsuvky uměl představit), ale produkce mi přišla až příliš plochá a jednotvárná. O tom, že je trojice muzikantů technicky vyzrálá a naprosto zdatná, nemůže být pochyb, však dva ze tří členů figurovali v hibernujících progresivních MINDWORK. Ale kompozičně mě BETWEEN THE PLANETS bohužel zkrátka nezaujali.
Němečtí PROFANITY už to podle metalových archívů sypou už od roku 1993, za tu dobu ale stihli vydat pouze tři alba a přiznám se, že až do Czech Death Festu jsem na ně nikde nenarazil. Jejich půlhodinka na menší scéně ale působila jako živá voda. Technicky bravurně zvládnutý death metal s jasným vzorem v amerických matadorech SUFFOCATION mě bavil. Trojice nepřináší nic nového, ale své řemeslo ovládá naprosto s přehledem a navrch působí nesmírně sympaticky. Zejména kytarista/vokalista Thomas Sartor byl z celého festu naprosto nadšený a vůbec se mu nechtělo z pódia. Na závěr přidali PROFANITY ke své tvorbě též dva covery – „Catatonia“ od SUFFOCATION a trochu upravenou verzi „Zombie Ritual“ od DEATH.
Před hlavní stage znovu narváno, tentokrát na legendu tuzemského death metalu HYPNOS. Letos vydali Bruno a spol. trochu rozporuplně přijatou desku „The Whitecrow“, nad níž se trochu odklonili od syrového deathu, kterým se prezentovali doposud. Někdo je nadšen, jiný dá přednost starším počinům. Bruno první skladbu odehrál s maskou, jíž můžete znát z obalu novinky, skrz níž ale v podstatě nešel ven vokál. Poté, co ji odložil, bylo už vše v pořádku, zvukově pak neměli HYPNOS chybu. Na kapele jsou strašně znát nabyté zkušenosti, vše působí velmi profesionálně, až mi tam možná trochu té spontánnosti a odvázanosti chybí. Možná i proto mě ten večer o něco víc bavili předchozí PROFANITY. Setlist byl hezky vyvážený, zazněly jak jistoty „In Blood We Trust“ nebo „Nailed to the Golden Throne“, tak pár věcí z „The Whitecrow“, přeci jen mi tam ale trochu té energie chybělo. Očividně to ale byl spíš jen můj pohled, publikum si vystoupení užívalo naplno a Bruno si klasicky užíval komunikaci s ním.
Melodic black/deathové MARTYRIUM z Malty jsem zaslechl jen tak zběžně a příliš mě kapela s automatickým bubeníkem a sličnou slečnou za mikrofonem nezaujala, a tak jsem se pomalu připravoval na poslední kapelu celého festivalu a sobotního headlinera DIABOLICAL. S těmi už jsem měl tu čest naživo před pár lety v Plzni a tehdy mě naprosto odrovnali. Jejich atmosférický death metal je čím dál tím víc napěchovaný emocemi. Zatímco poslední řadovka „Neogenesis“ (2013) představuje kapelu v hodně technickém a chvílemi krkolomném pojetí, loňské EP „Umbra“ hraje více na náladovou notu. Podobným způsobem začalo vystoupení na CDF, které se neslo spíše v doomovém stylu, aby po pár minutách přišel výklep plný disharmonických kytarových výjezdů a sypaček par excellence by Pär Johansson. Ta sehranost švédského kvarteta bere dech. Nasranější momenty střídaly ty uvolněnější, v hudbě DIABOLICAL se pořád něco děje a pokud vás jednou vtáhnou, nemáte šanci se nudit. Škoda jen dvou věcí – ne úplně ideálního zvuku, zejména Sverkerova kytara dost zanikala; a nevelké odezvy publika, kterou se zejména basák Dan Darforth neustále snažil zvýšit. Je to však pochopitelné, těžko se po třech náročných dnech hledají síly. Jinak ale nelze DIABOLICAL nic vytknout, nejvíc mě potěšily fláky „Into Oblivion“ a „Metamorphosis“, jež uzavřela celý Czech Death Fest.
Na závěr bych chtěl jak z pozice návštěvníka, tak vystupujícího poděkovat všem, kteří se na této akci s až rodinnou atmosférou podílejí. Byl to skvělý zážitek, výborná akce se zajímavým line-upem a neskutečným množstvím přátel, s nimiž jsem se rád potkal. Možná malá poznámka k dramaturgii: občas by možná mohly být kapely trošku jinak proházeny, třeba v sobotu odpoledne to vyšlo tak, že za sebou následovaly tři sludge bandy (ač samozřejmě každá k žánru přistupuje jinak), ale to už je takový detail. Jinak ale spokojenost, jídlo za ještě lidové ceny (přestože oproti předchozím ročníkům ceny údajně o dost vzrostly), akorát teda pivo Primátor se moc pít nedalo. To je ale problém spíše vedlejší, hlavní je hudba a tam si každý mohl vybrat, co mu bylo po chuti (ač já bych třeba uvítal víc blacku, hehehe). Ještě jednou díky všem, kteří mají Czech Death Fest na starosti!
Fotky: Ignor
