Bez jednoho dne utekl rok a nám začala letní festivalová sezóna. Jako loni jsme na Šumavu vyrazili ve dvojici, cestou jsme nabrali Hrádeckého pána a úderem 15. hodiny už parkovali na louce nad Boudou. Nevím, jestli si ona salaš zaslouží pojmenování s velkým B., ale ve finále jsme za přístřeší byli chvílemi rádi. Ono totiž počasí nebylo úplně z nejpřívětivějších, i když původně předpověď slibovala mnohem větší, hlavně deštivou, slotu. Ta naštěstí jihozápadní Čechy minula, odpoledne bylo příjemně polojasno až slunečno, ale večer se citelně ochladilo a tak přišla ke slovu moje legendární bunda plnící rubriky módní policie společenských magazínů. A taky závist mrznoucích manekýnů. (smích) (Johan)
S Berryho fesťáčkem už nějaký ten rok počítám jako s jistotou. Přece jen, hudebně to mám podobně jako pan velkovezír. Radost mi dělá poslouchat zasněnou rockovou kapelu, tak i tu, která vyznává nejbrutálnější formu metalu a vůbec nevadí, že se takto laděné skupiny vystřídají na pódiu hned po sobě. Hlavně, že je hrajou dobře! A multižánrovost je právě jeden z aspektů, které mě lákají k zchátralé boudě (fakt to slovo vystihuje úplně přesně to, co tam stojí) a k ní přilehlé louce, vyrazit. Letošní ročník byl hlavně o tom vrátit se na místo, kde je mi fajn, kde se potkám s milými lidmi a každou vteřinu je si co říct. Tentokrát mě výběr interpretů zas až tolik „netankoval“, ale na seznamu bylo pár kapel, které mě měly mile překvapit. Takový byl plán. (Coornelus)
Letošní lajnap na papíře vypadal o poznání méně atraktivně než v minulých letech; za čtyři roky, co na Boudu vyrážíme, nám přišel nejslabší. Ale na akci nejezdíme jenom kvůli hudebním zážitkům, ale i za kamarády, se kterými se rádi vidíme a popovídáme. Letos dorazilo i několik tváří z velké dálky a shledání to byla příjemná. Nechyběla samozřejmě ani místní smetánka a ve finále bych návštěvnost tipoval na nějakých sto platících. Pořadatel Berry pořád zkouší nějaké nové modely festivalu. Naštěstí už ho přešly nápady na dvoudenní akce - program se vešel do soboty a počet kapel stoupl na devět. Další novinkou bylo rozdělení programu na dvě etapy, během první odehrály své sety tři kapely uvnitř Boudy, dalších šest pak klasicky na venkovním pódiu - v minulosti se to různě měnilo, třeba tak, že první a poslední kapela hrály uvnitř, zbytek venku... Všechny tyhle experimenty považuji za rozmary stárnoucího rockera/hardcoristy/metalisty (úsměv), nejlepší by bylo, kdyby hráli všichni venku. Zatímco oficiálně se dělilo na dva díly, já dělil na tři. První shodně s pořadatelem, druhý tvořily další tři kapely a třetí ty zbývající (také tři - úsměv). (Johan)
- Díl I.
Uvnitř se představilo žánrově nesourodé trio CONOPED, WALDEN a MASÁŽ. Z tohoto společenstva mě podle očekávání nejvíc zaujali CONOPED, které sice v poslední době vídám poměrně často, ale pořád mě baví. Jejich mix hardcore a thrash metalu je zábavný, stavba skladeb nikterak složitá, ale muzika je to chytlavá, s přehledem zahraná i zazpívaná. Chtělo by to novou tvorbu zvěčnit na nějakém nosiči. WALDEN jsem vůbec neznal, nakonec mě zhruba polovina skladeb bavila víc, polovina méně, ale z oné řady mně neznámých part dopadli šumavští bigbíťáci (oficiálně mechoví punkeři a lesní noiseři - úsměv) nejlépe. Zaujal mladík s elektrifikovanou akustickou kytarou, který používal řadu efektů, ale neztratili se ani ostatní pánové. MASÁŽ je taky zajímavý spolek, Čert s Michalem z GRIDE a Ivan, podobně jako u předchozí kapely, s elektrickou akustikou. Hudba MASÁŽE je skutečná masáž sluchového ústrojí, pánové experimentují s metalem, grindem či noisem, používají i netradiční „nástroje“ jako třeba plastovou zmuchlanou láhev nebo oblázky, které přesýpají z bubínku do hrnce a v rauši jimi bombardují i činely. Netradiční podívaná napoprvé určitě šokuje, pro běžné fanoušky rambajzu asi nejvíce bodují masakrující pasáže hnané zběsilým Čertem do extrému, pro náhodné kolemjdoucí jde o nesrozumitelný chaos, leč chaos řízený a promyšlený do posledního detailu - náhodné jsou pouze zvuky kamínků. (úsměv) (Johan)
Uvnitř Boudy, což je velikost průměrného obýváku, začala hrát jako první strakonická partička CONOPED, která zaznamenala za poslední rok výkonnostní růst. Klukům sluší dvě kytary, jsou sladění a vědí, co chtějí hrát. Žádné tápání, čistě poctivých dvacet minut hardcore punku s občasnými thrashovými kytarami, nemůže urazit. Očekávání naplněna. To druzí WALDEN byli pro mě nepopsaným listem. V rámci příprav jsem shledal jejich desku visící na Bandcampu jako minimálně fajn a začal mít podezření, že by to mohlo být naživo příjemné setkání. Bylo. Jak o kus výš Johan hudroval na vnitřní prostory Boudy, za sebe říkám, že mi tam WALDEN pasovali úplně parádně. Jejich rock, který přecházel do kytarovky a bigbítu s lehce potemnělou náladou, nepostrádal dobré nápady. Nejsilnější dojem vzbudila druhá věc „Krajina“, kde nejmladší člen kádru na svou zajímavou kytaru vyloudil dvě chytlavé sólíčka. Já si to užil, ale to nebylo nic proti zpívajícímu kytaristovi, který si to dával desetkrát tolik a vydrželo mu to v podstatě celý večer. První třetinu fesťáčku uzavřela MASÁŽ, která se prezentuje precizní instrumentální prací, ale jejich hudba je spíš pro věčné hledače a nebo lovce senzací. Jelikož jsem kapelu viděl před pěti týdny, ono kouzlo šoku už podruhé nefungovalo. Stačilo mi pár skladeb. Výborně zahrané, domácí poslech ne, vidět dvakrát ročně potom přepych, zase za rok… to bude akorát. (Coornelus)
- Díl II.
Venkovní stage jako první obsadili PLEASE THE TREES a nutno podotknout, že tam seděli jak prdel na hrnec. Letitá respektovaná parta, kvalitní skladby, vynikající zpěvák! a písničky, které ze začátku svou monotónností lehce uspávaly, vystřídaly ke konci skutečné hity a to opravdu hity s velkým H. Suverénní kapela, která patřila k ozdobám festivalu. Jen škoda, že spěchali o dům dál. Tma by jim slušela ještě víc. UNNA je kapela žijící v utajení. Paktuje se se sektou raket, ale jejich šablonu jim narušuje. UNNA je totiž mimo jiné i dost metal a nejen hutná basa – byla taky, a texty, kterým občas nerozumím – byly taky. Očekávání byla velká a byla to jedna z těch kapel, od kterých jsem čekal víc, než jsem dostal. Jejich vystoupení bylo nevýrazné a ničím zajímavé a to mohl bubeník dělat, co chtěl. Jeho nasazení a styl hry bylo asi tím nejvíc, co mě na celé kapele bavilo. Kapele BUMFRANG3 nikdo neřekl překvapivě nijak jinak než bumerang. A tady si sypu popel na hlavu, protože to byla jediná kapela, která mě na první dobrou na YouTube nezaujala. Dál už jsem je neměl náladu lustrovat. Asi chyba, já si vybral pauzu, čaj byl na zahřátí potřeba a bumerang se nevrátil. Teď doma při poslechu něčeho víc bumerangovýho docela lituji. Snad příště. (Coornelus)
PLEASE THE TREES, UNNA, BUMFRANG3, aneb alternative indie rock, big beat / post metal a alternative psychedelic rock. Teoreticky by mně měli nejvíc pasovat UNNA, ale ve finále jsem se bavil jen při PLEASE THE TREES. Jejich indie rock vyzníval promyšleně, chytlavě, kytarista/zpěvák byl správným frontmanem a zpestřoval vystoupení i hrou na buben nebo jeho stěny. UNNA ani BUMFRANG3 mě jednoduše nebavili. (Johan)
- Díl III.
Zatímco jihočeské oblíbence (KAOSQUAD a CONOPED) vidím poměrně často, narazit na LYCANTHROPHY je docela oříšek. Do Písku nedávno nedorazili, tak jsem se těšil na Sušicko, že je po dlouhé době uvidím. Podle zvěstí už s nimi jezdí zpěvačka pravidelně, tak jsem očekával parádní rychlopalbu s dvěma zběsilými vokály. Ale co čert (podotýkám s malým č – úsměv) nechtěl, dopadlo to jaksi neslavně. Na vině byl naprosto otřesný zvuk kytary. Nevím, kde byla chyba, ale skoro bych se klonil k tomu, že za to mohl kytarista (za chvíli dovysvětlím). LYCANTHROPHY celkově působili lehce rozháraným dojmem, skladby jakoby končily z ničeho nic, lidi zpočátku ani nereagovali, snad si mysleli, že jde o zvukovku. Jestliže mě indie alternative post kapely nebavily, tak LYCANTHROPHY mě otrávili. Punk/rockové veterány DO ŘADY! jsem registroval krátce po změně režimu, kdy se objevili na kompilaci „Rebelie“ se skladbami „Tak se přiidej!“ a „Nikomu nic“, na podobně laděnou „Akci punk“ pak přispěli songem „Radio Jerevan“. Pak se mi kapela nějak ztratila z dohledu, a vlastně jsem ji ani nehledal. A ne že bych se na ni těšil, ale zvědavý jsem byl - přece jen jde o partu, která letos slaví 30 let. Kostýmy a masky, v kterých pánové vystupují, mi přijdou lehce out, ale hudebně to byla jízda. Zkušenosti byly slyšet každou vteřinu a kapela měla parádní zvuk - a vracím se... - při zvučení zněla kytara jako bruska, pak si kytarista se zvukařem vyměnil pár slov a bylo to tam. Ne, že by DO ŘADY! po tomhle koncertu začali rotovat v mém přehrávači, ale suverénní vystoupení to bylo. Suverénně se prezentovali i KAOSQUAD, kteří na fest přichystali křest sedmipalce „Institute For Mental Decay“. Napřed ale přehráli pár starších válců, které pořád zabírají na první dobrou. Pak se na pódiu objevil svatý otec Iny a oficiálně vinylek polil rumem, načež zazněly skladby v pořadí, v jakém jsou na desce. Jen jsme ji nemuseli otáčet. (úsměv) Parádní jízda vygradovala závěrečným cover-setem, přičemž na poslední flák se na stage vrátil Iny a odkřičel předělávku od GRIDE. Pěkná tečka za výborným setem. (Johan)
A jde se do finále. Poslední třetinu započali LYCANTHROPHY a připravili mi tak jediné vyložené zklamání večera. Těžká nuda. Viděl jsem kapelu několikrát, rád protočím na gramci jejich fošnu, ale tohle bylo až na bubeníka Ondřeje unavené. LYCANTHROPHY beru v rámci žánru jako světovou špičku, ale nepoladit si ani kytaru a pustit mezi lidi cirkulárku, celých dvacet minut si tam odstát a u toho vypadat, že mě to nebaví, bylo vůči tomuto festivalu dost nedůstojné. To DO ŘADY!, ač mě jejich styl hudby míjí obloukem, si se zvukem pohráli a pak skutečně hráli a zněli. Jejich punk rock mě přesto ale bavil dvě skladby. Masky bych nechal doma, ale aspoň byla pauza na druhý čaj. Zima už lezla za nehty. Přece jen nevlastním takovou krasavici bundu jako Johan. (úsměv) Konec dobrý, všechno dobré. KAOSQUAD jsou sice bandou alkoholiků, jak několikrát areálem zaznělo, ale minimálně tenhle večer se drželi a odehráli skvělý set. Chlapi nehrají songy, natož skladby. Oni přehrávají vály, občas i válce, ale jde jim to. Svým death/grindem drtí tak, že musí potěšit nejen všechny old school fans, ale i posluchače dobré hudby všeobecně. KAOSQUAD nechybí slušná kompoziční schopnost, příkladné nasazení – Kozel řádí na pódiu na jedničku s hvězdičkou – a parádní zvuk, který ocejchoval jejich set jako jeden z top zážitků večera. A to všechno navrch pod dohledem svatého otce Inyho, od něhož by si chtěl nechat pokřtít desku každý. (Coornelus)
Něco před jednou skončila pohádka o jednom festivalu, na který chodí plus mínus pořád stejný počet lidí a téměř každý z nich si ho nějakou svou vnitřní formou užije. A tak jestli ta oprejskaná barabizna do příštího roku nespadne, sejdeme se tam koncem příštího června znova. (Coornelus)
Devátý ročník Magick Musick festu skončil s hodinovým skluzem krátce před jednou hodinou a dojmy z něj jsou malinko rozpačité. Atmosféra byla přátelská, ceny občerstvení příznivé, zvuk vesměs kvalitní, ale polovina kapel mě nebavila, což se v minulosti nestávalo, naopak jsem objevil nějaké ty dosud neznámé poklady. Ale co nebavilo mě, mohlo zaujmout jiné, takže ve finále spokojenost a těším se za rok, kdy by měl proběhnout jubilejní desátý ročník. (Johan)
Fotky: Skalík
