Pro vyznavače a fanoušky nejrůznějších heavy, thrash, speed, a power odnoží metalové muziky byl určen víkendový minifestival POWER METAL BLAST, jehož čtvrté pokračování nabídlo sestavu čtveřice kapel z tuzemska i vzdálené ciziny – mezi českými zástupci se tak našlo místo i pro hosty ze vzdáleného Švýcarska. Místem konání se již tradičně stal klub Favál, který tak po několika málo týdnech hostil další metalovou akcičku.
Přiznám se, že jsem na tento fest mířil s velkou zvědavostí. Coby osoba navyklá muzice spíše tvrdšího ražení jsem si v sobotní podvečer balil fidlátka s naprosto mlhavou představou o festu, který jsem znal jen z doslechu a jehož stylovou náplň jsem si s určitými obtížemi vybavoval z časů mých metalových začátků. A jsa již trochu přesycen různými sypačkami, docela jsem se na tento festival těšil.
Ale ouha – v sedm večer, kdy festival oficiálně začínal, se v tmavých koutech rozlehlého klubu ukrývalo sotva několik desítek návštěvníků a první kapela v pořadí, kterou byli právě švýcarští Firesnake, si tak v klidu odzkoušela nástroje a vzhledem k aktuální návštěvě se raději rozptýlila u baru a v temných útrobách prostoru pro účinkující. Klub se plnil jen pozvolna, přesto zahajující kapela o důstojnou atmosféru nouzi mít neměla – součástí švýcarské výpravy byla totiž i početná skupina vlastních fans, a tak když FIRESNAKE s více než hodinovým zpožděním fest nakonec odstartovali, nadšený jásot se dostavil téměř okamžitě. Na pódiu se nám představila šestičlenná skupina, které kromě klasického nástrojového obsazení (s oddělenou rytmickou a sólovou kytarovou sekcí) nechyběly ani klávesy v podání jednoho ze služebně nejmladších členů kapely (Moritz). Ale zpět k hudbě – kapela pod vedením „šéfa“ Jonase (zpěv) na shromážděné obecenstvo vyrukovala se svým old school power metalem, který se střízlivě držel ve středních tempech, z nichž se často vyklubalo rychlé kytarové sólo či nářezovější thrashová pasáž s typickými odrazy. Bohužel, nechyběly ani některá stylová klišé v podobě nejrůznějších siláckých póz a grimas těchto velmi mladých muzikantů (ovšem my blacku holdující máme co mluvit, že…). S výkonem Firesnake to bylo vůbec hned nahoru a dolů. Pod vlivem stále rostoucího ohlasu velice dobře pracovaly kytary, které díky pořádnému přebuzení zcela upozadily klávesáka i méně jistého basáka a společně dávaly zabrat síle hlasivek charismatického zpěváka, který se jinak vcelku profesionálně postaral o show a komunikaci s publikem. Více jak hodina hry vyplněná skladbami z chystaného debutu (No Time, My Pain, Man of Shadows, Inside Me, Angel of Tears, atd.) nakonec uplynula a na konci vystoupení se sálem neslo sborové skandování žádající si o přídavky (vzhledem k aktivitě švýcarských fandů nebylo třeba dlouho hledat původce) – ty nakonec přišly a klubem v rámci nášupu zazněla nostalgická hitovka The Trooper od kultovních Iron Maiden. Mno, i přes některé mouchy to byl docela obstojný začátek…
Druhými v pořadí se stali RIMORTIS z Poděbrad, kteří se již na jednom z předešlých dílů P. M. Blastu stihli představit. Vystoupení této o poznání sehranější úderky začalo jak jinak než energicky a od prvních tónů se jednalo o nefalšovaný nářezový speed metal doprovázený klávesami. Na výkon kapely nejživěji zareagovali rozdovádění Švýcaři a pětice muzikantů v čele s Milanem (zpěv) a Vaškem (basa) bez velkých okolků publiku servírovalo jeden flák za druhým – z nejnovějšího alba zazněla nejen stejnojmenná skladba Vesmírem plout, ale i další skladby jako Černý kůň, Rimortis, ?Buď vůle tvá?, či Ve jménu kříže. Ze starších věcí pak (pokud mě sluch nešálí) zazněla i Krylova Píseň neznámého vojína. Některé neduhy, jež poznamenaly koncert předešlé kapely se však zopakovaly i u veteránů Rimortis, kterým se často v celkovém zvuku ztrácely klávesy a méně výrazný byl i zpěv. Naživo se také projevila vytýkaná schématičnost skladeb, takže mi už v druhé půlce vystoupení skladby nezadržitelně splývaly do jednoho slepence. Ovšem vzhledem k nakažlivé energii vystoupení zaúčinkovalo dobře, a tak jsme se na závěr dočkali coveru od mistrů speed metalu – Hunting High And Low od Stratovarius sedlo náramně.
Ovšem o skutečný vrchol večera se postarali vystupující a pořadatelé v jedné osobě – mladí EAGLEHEART do koncertu vlítli s pořádným elánem a na kotli pod pódiem to bylo hned znát. Prostor se zahustil a začala kvalitní pařba, v níž se vedle místních činili i nadšení Švýcaři. Od začátku se jednalo o překvapivě vyhraný a ambiciózní speed napěchovaný kvantem technických sól. Muzika šlapala více než dobře a sympatický dojem podporoval staronový zpěvák Vojta, který se svým obětavým výkonem „na krev“ snažil sekundovat pádícímu zbytku. Základ setu vytvořilo minialbum Black Sun, z kterého zazněla stejnojmenná skladba. Dále zazněly vály jako Falling, Into the Sky, ?Life Goes Fast? a cover I Want Out muzikantských vzorů kapely – od slovutných Helloween to snad ani nemohlo být nic jiného. Ve velkoryse pojatém a úspěšném vystoupení byl nakonec vyčerpán veškerý připravený repertoár, takže kapele vzhledem k všeobecné skandovačce nakonec nezbylo, než ještě jednou zahrát skladbu Falling. Co do výsledného zvuku se však do třetice opakovala zvuková bitva zpěv vs. zbytek, která mi pozitivní dojem z téhle povedené palby trochu zkalila.
Poslední účastníci, ústečtí VIDOCK vinou nejrůznějších zpoždění a průtahů zahajovali až před jednou ráno. V sále se tou dobou už začala projevovat únava a klub začali tou dobou opouštět i první návštěvníci. Na pódiu se mezitím stačila usídlit tříčlenná sestava, která pro shromážděné vytrvalce spustila svůj technický metal. Nevím, nevím, ale po dojmem předchozího vystoupení Eagleheart jsem si pod pojmem technický představoval něco jiného – Vidock zahráli jednoduchý, tuctový heavy/thrash, který se navíc nesl v dosti líném tempu. Ke cti kapele je třeba připočíst snahu o míchání dalších vlivů – zejména corových. Výsledek byl ovšem zklamáním – do koncertu se díky nazvučení nepodařilo přenést hutnost a tvrdost z nahrávek, nesehranost v minimální sestavě tu a tam nepříjemně vykukovala, a když se k tomu přidaly zbytečné problémy s instrumenty, začalo mít poněkud neprofesionální vystoupení příchuť propadáku (na obranu Tomáše a spol. jen dodávám, že se jednalo o šňůru čtyř koncertů odehraných během dvou dní, což je záběr i pro zkušené spolky). K tolik potřebnému klidu nedodala ani malá zásoba secvičeného repertoáru, který se brzy vyčerpal, takže se v rámci přídavku vyžádaného hloučkem fanoušků jen zopakovala skladba Kruh se uzavírá. Dost, tenhle koncert se prostě nepovedl, příště se jistě zadaří.
Čtvrtý díl Power Metal Blastu je u konce a nezbývá, než si zesumírovat dojmy. Akce, z které kladné dojmy převažují, mile překvapila svou úrovní – většina kapel zahrála standardně, někde dokonce výkon převýšil očekávání. Na druhou stranu fest po organizační stránce trpěl dlouhými průtahy a protentokrát i nízkou návštěvností (cca 100 osob), což je trochu škoda. Napoprvé to ale nebylo vůbec špatné seznámení…
